Evanesco Lophius

Pars 10. - Okamžiky, které formují náš charakter

Okamžitě po mém příchodu domů, jsem se zamkla v pokoji. Hlava mi třeštila a asi jsem měla i zvýšenou teplotu. Ale nebylo to nemocí. Byla jsem v šokovém stavu. Myslím, že nějak podobně se asi cítí lidé, co prožijí hodně nepříjemný životní otřes. Například jsou nechtěnými účastníky hromadného masakru na americké střední škole a nebo se právě dozvěděli, že celá jejich rodina zahynula při automobilové nehodě a oni zůstali na celém světě sami. Toužila jsem se rozbrečet, ale slzy mi zkameněly v slzných kanálcích. Třesoucími se prsty jsem odepnula pás s pistolemi a odhodila ho pod postel. Už nikdy jsem je nechtěla vidět. Toužila jsem po jediném. Vrátit se domů do Ameriky. Potřebovala jsem se schoulit do maminčiny náruče, zavřít oči a nechat se houpat na kolenou. Stejně jako to dělávala, když jsem byla malá. Zpívala mi dětskou písničku a s každou slokou mě houpala rychleji. Ať jsem byla sebevíc smutná, tímhle naším soukromým rituálem mě vždycky upokojila a dokonce jsem se nakonec rozesmála a zpívala s ní.

Vzpomínky se rozmlžily a zmizely. Zase jsem viděla pouze prázdný pokoj. Sevřelo se mi hrdlo a žaludek se nepříjemně zhoupnul. V ústech jsem ucítila kyselou pachuť. Dlaň mi pohotově zakryla ústa a já spěchala co nejrychleji do koupelny. Zvedla jsem prkýnko od záchodu a dávivě zvracela. Trvalo to nekonečně dlouho. Myslím, že jsem ze sebe dostala ven i jídlo, co jsem jedla předloni.

Nutkavý kašel pomalu odezníval a třas těla také. Zase jsem se mohla normálně nadechnout. Čerstvý vzduch ve mě konečně spustil seberegulační program a já se rozbrečela. Pěsti se mi samy křečovitě zatnuly. Doplazila jsem se do kouta koupelny a zády se opřela o vanu, kolena přitáhla k bradě.

V této pozici jsem po vyčerpávajícím pláči usnula. Vzbudila jsem se až o několik hodin později. Venku už panovala tma. Na obličeji jsem měla otlačený vzorek kachliček a jedna ruka mi nepříjemně brněla, jak jsem si ji odkrvila, když jsem na ní usnula.

Vyškrábala jsem se na nohy a dobelhala se k umyvadlu. Pohled do zrcadla mě vyděsil. Vypadala jsem příšerně. Vlasy zplihle rámovaly bílý obličej, ve kterém dominovaly oči s velkými fialovými kruhy. Rty byly suché a popraskané. Jako bych za těch pár hodin zestárla o sto let. Nepoznávala jsem sama sebe. Modrou halenku jsem měla úplně roztrhanou. Visely z ní pouze nestejně velké cáry. Nechápavě jsem je promnula prsty. Vůbec jsem netušila, že bych to udělala. Přetáhla jsem potrhanou látku přes hlavu a vyhodila ji do koše. Sundala jsem si i zbytek oblečení a vlezla do sprchy. Pustila jsem na sebe proud horké vody a zavřela oči.

Po koupeli jsem si vyčistila zuby a oblékla se do pyžama. Došourala jsem se k posteli a ulehla. Přitáhla jsem si peřinu až k bradě a zavřela oči, ale spánek se ne a ne dostavit. Přetočila jsem se na levý bok, a pak na pravý. Nakonec jsem to vzdala a posadila se. Promnula jsem si obličej a odhrnula vlasy z očí. Vymotala jsem se z peřiny a vstala. Přešla jsem místnost a posadila se na okenní parapet. Byl široký přesně akorát, abych se na něm mohla pohodlně uvelebit.

Zvedla jsem pohled k nebi. Dneska hvězdy nesvítily. Zakrýval je příkrov mlžného oparu. Venku se začalo oteplovat. Na dveře už klepalo jaro. Povzdechla jsem si a sklopila hlavu. Dole na štěrkové cestě se něco mihlo. Byl to jen mžik, abych mohla poznat, jestli se mi to jenom nezdálo, a navíc tam dole panovala černočerná tma. Chvíli jsem se do té temnoty dívala, a pak jsem to uviděla. Matně se to zalesklo, jak se od těch dvou bodů odrazilo světlo měsíce, který na okamžik vykoukl zpoza mraků a hned na to se opět ztratil. Dvě malá stříbřitá světýlka zhasla. Polil mě studený pot. Něco takového jsem kdysi viděla u Deana doma. Přespávala jsem u něho po jednom bujarém večírku. Uprostřed noci mě probudila žízeň. Šla jsem si do kuchyně pro sklenici vody. Z ulice oknem padalo dost světla, tak jsem se neobtěžovala si rozsvěcet. Jen jsem se natáhla do skřínky pro sklenici a napustila si z kohoutku ledovou vodu. Něco za mnou zachrastělo. Překvapeně jsem se otočila. Byl to Deanův kocour. Byl schovaný ve tmě, ale jeho zorničky stříbřitě svítily, jak se od nich odráželo světlo z pouličního osvětlení. Vypadalo to strašidelně.

Naprázdno jsem polkla a zírala dolů do tmy. Srdce se rozběhlo rychleji. Na bocích okna jsem nahmatala těžké závěsy a rázně je zatáhla. Výhled se zakryl. Pokoj se propadl do úplné tmy. Jakoby tento obyčejný úkon mohl ochránit můj pokoj od všeho zlého, co se po nocích potulovalo venku...

"Dost!!!!" přikázala jsem si. "Končím! Tahle noční můra musí přestat! Už nebudu bojovat. Nemá to cenu. Logan mi to názorně předvedl. Nikdy nemůžu vyhrát, tak proč se o to pořád snažit?"

To rozhodnutí mě podivně uklidnilo. Najednou mi bylo všechno jedno. Otupila jsem. Jakoby se má mysl obalila do nějakého bezpečného obalu, přes který ke mě nemohlo nic proniknout.

Vešla jsem do koupelny a vytáhla si prášek na spaní. Zapila jsem ho vodu z kohoutku a vrátila se zpátky do postele. Lék v kombinaci se stresem a únavou udělal své. Netrvalo to dlouho a já se propadla do hlubokého spánku beze snů.

+ + +

Utekla. Zmizela. Přesně, jak jsem se obával. Byl jsem pro ni zrůda. Prastará nesmrtelná obluda. Štítila se mě, ale já jí to neměl za zlé. Naprosto jsem ji chápal. Být na jejím místě, reagoval bych stejně. Vrátil jsem se do nahrávacího studia. Kousek od vchodu jsem uviděl stát její auto. Seběhl jsem dovnitř studia. Převlékl si zakrvácené triko a umyl se. Věděl jsem, proč si sem dolů nechat nainstalovat malou koupelnu. Používal jsem ji pomalu častěji než koupelnu v bytě. Zničené triko jsem spálil a popel vyhodil. Pak jsem vyštrachal ze Stanleyho papírů velkou obálku. Vložil jsem do ní zlatou pistoli, kterou jsem se před několika desítkami minut zastřelil. Chvíli jsem nerozhodně přešlapoval na místě. Nakonec jsem vytáhl čistý papír a napsal na něho omluvu, ale žádná slova tohle nespraví. To jsem věděl. Vložil jsem lístek k pistoli a vyběhl zpátky na ulici. Došel jsem k autu a silou vůle donutil zámek ode dveří, aby se otevřel. Nasedl jsem a začal hledat. Tak jako každý Angličan nebo Američan, i Summer v autě určitě vozila náhradní klíčky. A taky že ano. Měla je schované v popelníku ve středovém panelu. Nevím, kdo tenhle hloupý zvyk vymyslel. Zloděj měl díky tomu velmi usnadněnou práci, ale lidé už jsou takoví. Pro své pohodlí jsou ochotni obětovat svou bezpečnost. Nastartoval jsem a vyrazil.

K Summeřinu domu jsem dojel jako první. Zaparkoval jsem a vystoupil. Blížilo se sem taxi. Vnímal jsem pravidelné dunění otřeseného lidského srdce... Zmizel jsem dřív, než se neforemná černá silueta objevila na rohu ulice. Rozběhl jsem se a utíkal. Bylo mi jedno kam, hlavně že to bude co nejdál odtud. Ztratil jsem rozvahu a s ní i ostražitost. Kdybych si tehdy dával lepší pozor, to, co následovalo, se nikdy nemuselo stát...

+ + +

"Už je to skoro tři dny. Měli bychom něco udělat. Skoro nejí a odmítá komukoliv otevřít. Opravdu se o ní bojím a to nemusím připomínat, že mám čím dál nepříjemnější pocit, že se brzy stane něco strašného..."

"Já vím Williame. Nemůžeme to takhle nechat. Ale pověz mi, nenaznačila alespoň, co se stalo?" mluvil Townsend potichu, jakoby i stěny mohly mít uši.

"Ne. Jenom neustále dokola opakuje, že naše poslání je zbytečné. Že to stejně nemá žádnou cenu, ale nevím, proč to tvrdí. Myslíte, že něco zjistila?"

Townsend pokrčil rameny a zatvářil se, jakoby ho něco zabolelo: "Ale něco se muselo stát. Tohle není normální. Summer brala své poslání zodpovědně. Bezdůvodně by takhle nestávkovala. Jazz zatím chodí na hlídky sám, ale potřebujeme pomoc. Situace se každým dnem horší. Množí se nevyjasněná úmrtí a obávám se, že už brzy to přeroste únosnou mez. Musíme zjisti zdroj té podivné mutace dřív, než bude pozdě. Potřebujeme, aby byla Summer na 100% soustředěná a zapálená pro věc..."

"Přichází těžké období. Pro nás pro všechny." prorokoval William temně. Townsend pokýval hlavou. I on si uvědomoval krutou pravdu. Ve vzduchu se vznášelo aroma války. Chyběl už pouze jen impuls, který tu pohromu spustí. Oba muži doufali, že se jim s pomocí Boží podaří zvítězit, ale v hlubinách svých duší tušili, že ten boj bude mnohem těžší, než si vůbec dokážou představit.

 + + +  

V mém pokoji panoval dokonalý chaos. Bylo mi to ale úplně jedno. Kam mi co upadlo, tak to také zůstalo ležet. Za poslední tři dny jsem vůbec neopustila místnost. Nechtěla jsem nikoho vidět a nic mě nezajímalo. Nedělní ráno bylo probuzením do nového života Summer Chace, která se rozhodla, že poslání bojovat se zlem je naprosto zbytečné, a proto je načase ho pověsit na hřebík. S tímto rozhodnutím ze mě odešly všechny pocity a radosti. Nic už mě nedokázalo zaujmout a nebo pobavit. Je zvláštní, jak mě těch několik měsíců v Londýně nenávratně změnilo. Dřív jsem měla své koníčky a zábavy. Měla jsem budoucnost. Teď nemám nic. Nic, co by mi vrátilo chuť žít. Celý den a celou noc jsem nechávala zapnutou televizi. Sice jsem nechtěla nikoho vidět, ale v hrobovém tichu jsem také nemohla vydržet, a tak jsem si našla ideální řešení. Zapnula jsem si kanál, na kterém pořád dokola dávali zprávy a zahrabala se zpátky do peřin. Dokázala jsem tahle nehybně ležet a zírat do blba dlouhé hodiny. Nemyla jsem se, nečesala, doufala jsem, že obrostu mechem a zkamením.

Bylo právě úterý odpoledne. Venku se začalo smrákat a já už jsem od rána asi po tisící slyšela zprávu, že se začalo plošně očkovat proti závažným lidským chorobám. V televizi se opět usmíval ten dokonalý anglický aristokrat. Při pohledu na jeho blankytně modré duhovky se mi nepříjemně zhoupnul žaludek. Raději jsem zavřela oči a hlavu si přikryla polštářem. Schoulila jsem se na posteli do klubíčka a snažila se usnout. Ale rána jako z děla mi to nedovolila. Zaslechla jsem kroky, měkce ztlumené hebkým povrchem koberce, a pak, těsně u mé postele, promluvil mužský hlas.

"Bože to je ale bordel. Chaceová, ty jsi vážně prase a taky tak smrdíš..."

"Dej mi pokoj Jazzi!!!" zavrčela jsem zpod polštáře. Ale narušitel na to nijak nereagoval. Zohnul se a strhl mi neurvale polštář z hlavy.

"Jdi do prdele Jazzi!!!" vymrštila jsem se do sedu a snažila se získat svůj majetek zpátky.

"No teda, já tě vážně nepoznávám. Co se ti stalo? Pokousal tě nějaký čokl se vzteklinou?"

"Hahaha. Fakt vtipné. Pobavil ses a teď můžeš vypadnout. Chci spát, jestli sis nevšiml." vyrvala jsem mu můj polštář z rukou a vrátila se do své pozice uschlé švestky.

"Tak fajn. Jak chceš. Myslel jsem, že to půjde po dobrém, ale vidím, že na tebe budu muset použít jinou taktiku."

Dřív než jsem mohla pouvažovat, jak to myslel, popadl mě a násilím dostrkal do koupelny. Bránila jsem se, ale on byl rychlejší a plný odhodlání. Nacpal mě do sprchy a pustil ledovou vodu.

"Ty zmetku!!!" prskala jsem, jako polekaná kočka.

"Tak co? Už tě to probralo? Umyj se a dej se do kupy. Za půl hodiny tě čekám s Townsendem dole. Jdeme na hlídku!"

"Nikam nejdu." zavrčela jsem.

"To nebyla nabídka, to byl rozkaz. Tohle není taxík, do kterého si nastoupíš a vystoupíš, jak se ti zachce. Tohle je rozjetý vlak, který staví až v pekle. Už se k němu blížíme, ale vystoupit můžeš až ten vlak nadobro zastaví. Do té doby budeš dělat to, co musíš!"

"Je to zbytečné." povzdechla jsem si a všechna bojovnost mě opustila.

"Co se stalo Summer? To ty jsi z nás dvou byla ta, co nám dodávala sílu... Proč jsi změnila názor?" vzal mou tvář do dlaní a přitáhl si mě ke svému obličeji. Dělilo nás od sebe jen pár centimetrů. Rukávy se mu máčely ve studené vodě, ale jemu to bylo jedno. Popostoupil ke mě do sprchového koutu.

Podívala jsem se do jeho tmavých čokoládových očí a viděla tam poprvé, co jsem ho znala, opravdovou starost. Úplně mu to proměnilo obličej. Najednou to byl mladý citlivý kluk, který se o mě očividně bál. On mě snad dokonce měl rád? Takového kluka, co by o mě měl starost jsem vždycky toužila mít. Tohoto Jazze bych snad dokázala mít i ráda, kdybych ještě něčeho takového, jako citu byla schopná. Ale bylo pozdě.

Jazz se ke mě sklonil a jeho rty se nezadržitelně blížily k mým. Instinktivně jsem zavřela oči, ale na poslední chvíli jsem ucukla. Jazzova ústa zůstala viset ve vzduchoprázdnu po mém obličeji.

"Ne Jazzi, tohle ne, prosím..." zaškemrala jsem jako malé dítě. Jazzova tvář se zachmuřila. Pustil můj obličej a vystoupil ze sprchy. Jeho výraz ztvrdl. Opět přede mnou stál ten starý nepřístupný Jazz. Bylo mi ho líto. Nechtěla jsem ho ranit, ale tohle bylo lepší, než mu lhát a něco předstírat.

"Co se děje? A nelži mi. Vidím, že se ti něco stalo..." zeptal se narovinu.

Nejistě jsem se ošila. Nevěděla jsem, co mu přesně mám odpovědět. Ale nějaké vysvětlení jsem mu dlužila. "Já... něco jsem zjistila. Neptej se mě kde a jak, ale prostě to tak je. Můžeme vzdorovat jak usilovně chceme, ale tenhle boj se zlem nemáme šanci nikdy vyhrát..."

Jazz se na mě zkoumavě podíval. Chvíli mlčel. Stáli jsme metr od sebe a zírali si z očí do očí. Ledová voda mi stékala po tvářích a dál po těle. Oblečení jsem měla promočené na kost. On na tom nebyl o moc lépe.

"Tohle pro mě není novinka." odpověděl překvapivě. Vím to od chvíle, co jsem viděl tátu umírat. Přímo před mýma očima ho roztrhali na kusy. Věděl, že proti takové přesile nemá šanci ale on do poslední chvíle vzdoroval a ze všech sil bojoval. V něco věřil a já v to věřím taky. Bez nás by byl svět mnohem horší a nesnesitelnější. Budu bojovat do posledního dechu. A až budu umírat, tak s čistým svědomím, že jsem nestrčil hlavu do písku před problémy." zašeptal a odešel. Nechal mě tam stát a třepat se zimou. Když si myslíte, že jste na dně, zjistíte, že tam dole jsou ještě schody, které vás dostanou daleko hlouběji než je vůbec snesitelné.

Uběhly další dva dny. Strávila jsem je v pokoji, ale na rozdíl od těch prvních tří, jsem si dokázala uklidit a alespoň navenek fungovat, jako normální člověk. Do školy jsem se ale nevrátila. Townsend mě naštěstí nenutil. Všichni se prozatím spokojili s tím, že jsem začala zase téměř normálně jíst a alespoň navenek vypadat jako dřív.

V pátek odpoledne mi zazvonil mobil. Nechala jsem ho vyzvánět. Nechtěla jsem s nikým mluvit, ale telefon drnčel dál a ten tón zněl jako nářek umírajících dětí. Trvalo to minutu. Možná dvě. Každý normální telefonující by to už dávno vzdal a položil, ale telefon vyzvánět nepřestal. Nakonec jsem se donutila vstát a zvednout to. Ten randál mi lezl krkem.

"Halo..?" zabručela jsem.

"Summer. Musíš okamžitě přijet do centrály!!!" byl to Townsend a zněl rozrušeně. Hodně rozrušeně.

"Ne." zněla má odpověď.

"Já vím, že jsi všechno vzdala, ale teď o tom nebudeme debatovat, tohle je opravdu naléhavé! My tě potřebujeme!" z jeho slov mě zamrazilo. Nevím, jestli to byla nějaká předtucha, nebo jsem to vycítila z Townsendova hlasu, ale věděla jsem, že tohle bude opravdu vážné.

"Co se stalo??"

"Před chvílí sem Jazz dovezl mladou dívku. Byla napadena šesti upíry. Přímo v centru. Za bílého dne! Jazz byl na hlídce. Bojoval s nimi, ale bylo jich moc. Dívku téměř vysáli a Jazz je zraněný. Byl zázrak, že je ti upíři nezabili na místě. Donést sem to děvče, Jazze stálo všechny síly. Teď je na ošetřovně. Je u něho Helen. Prosím tě, přijeď."

Mohla jsem to položit. Jazz se určitě za pár dní uzdraví a co mi je do té holky... ale neudělala jsem to a slíbila, že dorazím.

+ + +

Každý z nás má v sobě něco, co mu předpovídá, co ho asi čeká. Někdo tomu říká intuice, jiný šestý smysl. Ale na pojmenování nezáleží. Víme, že se blíží okamžik, který definitivně změní náš život. Od základů nám přestaví naše priority. Je jen na nás, jak se k této zkoušce postavíme. My rozhodujeme, kterým směrem se dále budou ubírat naše životy. Tyto okamžiky teprve ukážou, jakým člověkem jsme...

Vběhla jsem do budovy centrály a sjela výtahem do podzemí. Srdce mi tlouklo jako zvon. Někdo mě zdravil, ale já jsem ho nevnímala, jen jsem mávla rukou. Rozrazila jsem dveře ošetřovny, až málem vypadly z pantů. Na nemocničním lůžku ležel Jazz. Měl obvázané levé rameno a pravá noha byla celá obložená pytlíky s ledem. Na obličeji měl nepěkné hluboké krvavé škrábance, ale jinak vypadal v pořádku. Citelně se mi ulevilo. Byl sice hodně pochroumaný, ale bude v pořádku. Helen mě objala a vlídně se usmála.

"Jsem ráda, že jsi přišla Summer. Jazz bude za pár dní v pořádku. Má škaredě potrhané vazy a maso v koleni a navíc ještě naštípnutou stehenní kost, vykloubené rameno a zlomených šest žeber, ale určitě se to brzy zahojí. Ta dívka už bohužel takové štěstí neměla..." dodala a smutně pohlédla na dveře do další místnosti. "Upíři ji doslova rozcupovali. Je zázrak, že ještě žije. Doktor jí píchnul morfium, aby zmírnil bolesti. Víc bohužel udělat nemůžeme. Nemá šanci. Její zranění jsou neslučitelná se životem... Počkáme až zemře, a pak ji převezeme do krematoria. Zítra ráno bude spálena."

"Kdo to je?" zajímalo mě. Určitě ji bude někdo postrádat..." Tak takhle mizejí lidé. Vyjdou si například do obchodu a už se nikdy nevrátí. Vždycky jsem tušila, že se stali obětí zločinu, ale že je jejich tělo zničeno, aby nikdo nepoznal, že možná nezemřeli úplně standardním způsobem... Na jednu stranu jsem rozuměla tomu, že se musí chránit hlavně naše bezpečnost, ale na druhou stranu, být příbuzným oběti a nikdy se nedozvědět pravdu, to musí být nesnesitelné.

Helen zavrtěla hlavou a podívala se do země. Neodpověděla. Myslela na to samé co já.

Po páteři mi přejížděl ledový prst, když jsem otevírala dveře do vedlejší místnosti. Ta dívka ležela. Byla v žalostném stavu. Do pasu ji zakrývalo bílé prostěradlo, na několika místech nasáklé krví. Asi to nebyl pěkný pohled. Stačilo mi vidět její hubené ruce poseté stovkami hlubokých rozšklebených ran, aby se mi zhoupnul žaludek a hrdlo sevřela křeč. Blond vlasy měla slepené uschlou nahnědlou krví. Obličej, bílý jako stěna, natočený na druhou stranu. Dýchala mělce. Vypadala spíše jako mrtvá, než živá.

Udělala jsem jeden krok ku předu.

"Panebože..." zaskučela jsem, když mě pravda uhodila do očí. Dívka se probrala a otočila pohled ke mně.

"Summer." zašeptala unaveně.

"Jane.." přistoupila jsem nevěřícně k lůžku. Nastavila svou drobnou dlaň. Chytila jsem ji za ni. Unaveně se usmála.

"Jsem tak ospalá Summer. Necítím nohy. Proč je necítím? Co se stalo? Kde je Daniel? Měli jsme se sejít..."

"Všechno bude v pořádku Jane. Neunavuj se. Daniel za chvíli přijde." zalhala jsem.

Panebože Daniel!!! Musí být hrůzou bez sebe...

"Já umírám, viď Summ?" podívala se na mě Jane těma svýma modrýma panenkovskýma očima. Proč zrovna ona??? Vždyť je ještě dítě. Nikomu nic neudělala. Vždycky byla na všechny tak hodná. Dívala se na mě tak, že jsem jí prostě nedokázala lhát. Nezasloužila si to.

"Ano Jane... Je mi to líto. Je to moje vina." toužila jsem si s ní vyměnit místo. Ať si smrtka vezme mě, místo ní. Mně už na životě nezáleželo. Všechno, co jsem udělala bylo špatně. Kdybych byla na hlídce s Jazzem, mohla jsem ji zachránit. To já jsem měla Janinu krev na svých rukou.

"Neblázni, nikdo za to nemůže." ohradila se. "Stalo se. Asi to byl osud... Chce se mi spát Summer, ale chtěla bych zůstat vzhůru. Povídat si s tebou. Kdo byli ti lidé, co mi ublížili? Byli tak divní.."

Obličej se mi stáhl do křečovité bolestné grimasy: "To nebyl osud Jane. Byli to krvelačné bestie! Upíři. Upíři, které jsem měla zabít, ale nezabila, protože jsem se chovala jako ten největší idiot na světě. Ale já ti slibuju, že tě pomstím!!! Přísahám, že je ještě dneska zlikviduju a až to udělám budou trpět, jako ještě žádní upíři předtím..."

Jane se na mě dívala a svírala mou dlaň svými štíhlými prsty. Její víčka těžkla. Viděla jsem, jak z ní odchází život. Doslova se mi vytrácela před očima. Světlo z jejích očí zmizelo. A pak se napnula a naposledy vydechla. Byl konec.

"NEEEEEEEE" rozeřvala jsem se, jakoby mě na nože brali. Helen a Townsend okamžitě vběhli do místnosti. V jejich obličejích bylo znát, že vyslechli z vedlejší místnosti náš rozhovor.

"Je mi to líto dítě." politovala mě Helen a v očích se jí zaperlili slzy. Chtěla mě obejmout a utěšit, ale já jí to nedovolila. Zasunula jsem tu hrůzu a žal co nejhlouběji do srdce a nechala zlobu, aby mě naplnila po okraj.

"Co chceš dělat?" zeptal se Townsend s neblahým tušením.

"Všechny je zabiju." odpověděla jsem a v hlavě měla jen rudou pomstu.

"Nevíš, kde je hledat. A jsi sama. Nedovolím ti, abys neuváženě ohrozila svůj život. Nemáš plán..."

Nenávistně jsem se zamračila, ale pak mě to napadlo. Bylo to přece jednoduché. V očích mi vzplály smrtící ohně.

"Musím si promluvit s Jazzem, a pak zajedeme někoho vyzvednout..."

+ + +

Můj plán byl dokonalý. Sama jsem se divila, že mě něco takového tak rychle napadlo. Jazz mi podrobně popsal, jak upíři vypadali a teď už zbývalo jen vyzvednout si někoho, kdo mi pomůže hledat.

Vešla jsem rázným krokem do krematoria a zamířila rovnou do místnosti, kde Townsend věznil mého upířího známého.

"Probuďte ho!!!" nařídila jsem Townsendovi, který nerozhodně stál u dveří.

"Nevím, Summer. Tohle není dobrý nápad. On je nebezpečný. Jak ho chceš ovládnout, aby udělal, co chceš?"

"Dám si ho na vodítko." ušklíbla jsem se a vytáhla z kapsy výbušnou kapsli a dálkový ovladač. Townsend na ty dvě malé kovové věci nechápavě zíral, než mu došlo, co jsem tím vodítkem myslela. Byla jsem ďábelská. Sice nechtěl, ale poslechl a vypnul přístroj, který do upířího těla neustále přiváděl svalové relaxanty. Po chvíli upír pohnul prsty a víčka se mu zachvěla. Okamžitě jsem na něho skočila obkročmo a nacpala mu výbušný článek do pusy.

"Polykej!!!" přikázala jsem mu a přiložila k jeho nosu pistoli, kterou jsem si přesně pro tuto situaci přinesla. Nechápavě se na mě podíval, ale hlaveň u obličeje byla silným argumentem, aby poslechl můj rozkaz. Kdybych vystřelila takhle z blízka, z hlavy mu udělám rajčatový protlak. Poslušně polkl. Ale hned v zápětí se začal dusit.

"Tohle na mě nezkoušej! Jestli to vyzvracíš, tak tě okamžitě hodím do pece. Tak si vyber. Buď umřeš hned a nebo ti možná dám šanci..."

Nechápavě na mě zíral a bojoval s nevolností. Cítila jsem, jak pode mnou neustále sílí. Relaxanty už nepůsobily.

Vytáhla jsem z kapsy dálkový ovladač a ukázala mu ho: "Jestli nebudeš poslouchat, tak z tebe nadělám sekanou! Právě jsi spolknul výbušninu. Jestli mě neposlechneš nebo naštveš, tak zmáčknu tlačítko a zaručuju ti, že to, co z tebe zůstane, se mi pohodlně vleze do popelníku, takže bacha! Chci, abys mi pomohl najít své kamarádíčky. Vy se mezi sebou poznáte, že? Jste jako psi. Očucháte se a víte o sobě. Tohle po tobě teď chci. Půjdeme ven. Ale ne, aby tě napadlo utíkat. Nezapomeň, co máš v sobě!"

Upír měl v očích strach. Poslechl mě. Opatrně jsem z něho slezla, aniž bych na něj přestala mířit pistolí. Uvolnila jsem pouta a veškeré jištění. Můj vězeň seskočil z lehátka a vystrkal si z těla všechny hadičky, co ho omezovaly v pohybu. Hodila jsem mu do rukou bundu, aby se oblékl a ukázala jsem mu ke dveřím.

Jeli jsme autem. Řídil David. Já s upírem jsme seděli vzadu. Oba jsme se navzájem měřili. Můj spolujezdec hladověl. Už hodně dlouho nelovil. To mi ztěžovalo situaci. Kdykoliv mohl ztratit kontrolu. Ruce se mu chvěly nedočkavostí. Stačilo, abych jen na okamžik ztratila koncentraci a skočil by po mě. Varovně jsem vytáhla z kapsy ruku s detonátorem. Dojeli jsme až na místo, kde Jazz potkal Jane a šest upírů. David přibrzdil u chodníku a my jsme vystoupili.. Venku hustě pršelo. Mělo to své výhody i nevýhody. Výhodou bylo, že škaredé počasí zahnalo Londýňany do svých domovů, takže nám v práci nepřekáželi nepohodlní svědci, kteří by mohli mého vězně, vůní čerstvé krve, zbytečně dráždit, ale hustý déšť také znamenal, že většina stop bude znehodnocena.

"Davide, mám pro vás jeden úkol, než se vrátíte do centrály. Chtěla bych, abyste na této adrese vyzvedl jednoho mladého muže. Jmenuje se Daniel a byla bych ráda, kdybyste ho dovezl ke mě domů. Nic mu neříkejte. Všechno mu vysvětlím. Jen ho prosím za každou cenu přesvědčte, aby s vámi jel a zůstal u mě, stůj co stůj." Podala jsem Davidovi složený bílý papírek s adresou. Věděla jsem, že mu můžu důvěřovat. Kývl a odjel. Osaměli jsme.

"Tak pse, jdeme!" přikázala jsem a postrčila upíra před sebe. Přešli jsme silnici a vešli do malého nezastřešeného atria. Bylo to parkoviště a zároveň prostor, kam se do velkých plechových popelnic vyhazoval odpad. Prostor byl ohraničen vysokými stěnami bez oken. Byla to vlastně zadní část velké budovy, která sloužila jako kancelářské centrum. Sevřely se mi útroby. Sídlila tady firma Janiného otce. Asi ho byla navštívit, a když to tady opouštěla byla napadena. Jazz šel po hlavní ulici, zaslechl hluk, vběhl sem a došlo k boji. Převrhnutá popelnice s proraženou stěnou mi mou teorii potvrdila. Krvavé stopy, nebo něco podobného, jsem nenašla. Dávno už zmizely díky dešti. Nebýt té popelnice, vypadalo by to tady naprosto běžně.

Otočila jsem se ke svému stopaři a chytila ho za límec bundy. Prudce jsem zatáhla a doslova ho hodila na zem k rozbité popelnici.

"No tak čichej! Pořádně." nařídila jsem mu. Upír nenávistně zavrčel. Nečekala jsem, až se postaví a plnou silou jsem ho nakopla do žeber. Několik jich křupavě povolilo. Upír zasténal.

"Dělej! Nemáme čas. Čím dýl tady budeme stepovat, tím víc se pachy smyjí."

Upír se převalil na bok a stočil do klubíčka. Chvíli sténal, ale netrvalo to déle než půl minuty. Tolik času potřeboval, aby se regeneroval. Tohle bylo vážně něco. Měla jsem neblahý pocit, že čím víc ho zraňuju, tím rychleji se ten zmetek hojí. Potom se zvedl na všechny čtyři a přičichl k proraženému kovu. Byla jsem opravdu zvědavá, co se od něj dozvím.

"Bylo jich šest. Ne počkat. Byl tady ještě někdo, ale jeho stopa je čerstvější. Ten k nim nepatřil. Asi ucítil čerstvou krev a přišel se podívat... Všechno to byli muži. Těch prvních šest je stejných jako já. Novorození. Ten sedmý je nečitelný, ale určitě patří mezi starší. Dva z nich byli hodně zranění. Tekla tady jejich krev." ukázal na zem, kde momentálně byl jen špinavý asfalt. "Ti zbylí čtyři těm zraněným pomáhali..." upír vykročil zpátky na ulici a přešel rychlým krokem silnici. Okamžitě jsem ho následovala.

"Tady už se všichni uzdravili. Ale nerozdělili se. Rozběhli se tam tím směrem. Ukázal někam na západ. Cítím je. Jsou odtud asi čtyři kilometry a jsou sami."

"Dokážeš mě k nim dovést?" ujišťovala jsem se.

"Ano." potvrdil mi můj stopař. "Ale něco za to budu chtít..." Já věděla, že tohle nastane.

"Nejsi v pozici, abys odporoval." odvětila jsem mu medově sladce, jako když ostří nože sykne ve tmě.

"Já vím, že mě zabiješ. I já, být na tvém místě, bych to udělal. Hnusí se mi, co jsem, ale nemůžu si pomoct. Něco ve mě, mě nutí dělat strašné věci a plnit divné příkazy. Snažím se tomu vzdorovat, ale ovládá mě to čím dál víc. Chci se toho zbavit. Nebojím se smrti. Bojím se umírání... Mohla bys mi napřed zlomit vaz, abych nic necítil, až tu věc ve mě odpálíš?"

Jeho žádost zněla rozumně. To jsem od něj nečekala. Kde se ta lidskost najednou vzala? Jako by byl nějaký Dr. Jekyll a Mr. Hide. Ta temná stránka však značně převažovala.

"Dobře, slibuju." souhlasila jsem s naší dohodou. Upír úlevně kývl a ukázal si na záda. Váhavě jsem jeho nabídku přijala a vyskočila mu na ně. Pevně jsem se chytila a on se rozběhl. Neutíkal zdaleka tak rychle jako Logan, ale pořád to bylo rychlejší, než kdybychom šli pěšky. Zastavil před rozlehlou budovou. Vypadalo to, jako nějaký sklad a nebo něco takového. Nikde jsem neviděla vstup, ani okna. Asi jsme se k budově dostali zezadu, nebo zboku. Můj upíří dopravní prostředek si mě přidržel pevněji a neslyšně vyskočil na střechu. Tam mě sesadil. Byli jsme na místě. Popošla jsem k střešnímu oknu a nahlédla dovnitř. Ale přes nahnědlou špínu nebylo nic vidět.

"Musíme dolů. Tudy." ozval se stopař a nadzvedl dvířka, která asi vedla na nouzové schodiště. Potichu jsem překonala vzdálenost, která mě od nich dělila a společně s upírem jsme vlezli dovnitř.

Napřed jsem neviděla nic. Byla tady tma. Vytáhla jsem z ramenního pouzdra pistoli. Nebyla to má zlatá, ale střílela stejně dobře. Následovala jsem svého průvodce. Sešli jsme o patro níž. A pak se světlo rozsvítilo a já jsem s hrůzou zjistila, že jsem v prostorném sále, který byl doslova nacpaný upíry. Nikdy by mě nenapadlo, že na něco takového v Londýně narazím. V téhle budově byla schovaná doslova upíří armáda.

Na tváři mého průvodce se objevil spokojený úsměv. Podrazil mě. Vlákal mě do léčky a já jsem do ní ochotně, jako nějaká hloupá ovce, vlezla. A ještě jsem toho zmetka litovala.

Upíři stáli v bojových postaveních a cenili na mě zuby. Rychlým odhadem jsem si spočetla, že je jich tady nejméně třicet. Zásobník jsem měla plný a u pasu jsem si schovávala pět výbušných článků. Stačilo to, abych tuhle budovu srovnala se zemí, ale pochybuju, že by se mi podařilo se odtud dostat, abych svůj plán s demolicí mohla uskutečnit, aniž by mě to vymazalo ze světa společně s upíry.

Z davu se vydělil vysoký tmavovlasý muž. Měl na sobě příšerné kožené kalhoty a tmavé lesklé triko. Už na první pohled jsem poznala, že jim pravděpodobně velí. Způsobem, jakým se pohyboval a tvářil, potvrzoval, že je tady asi nejstarší a nejsilnější. Sebevědomí z něj doslova tryskalo.

"No ne, tak někdo už konečně zavedl donášku jídla až do domu?" zachechtal se. Pak se však podíval na mou ruku s pistolí a úsměv mu, jako mávnutím kouzelného proutku, opadl. "Odhoď to!" přikázal mi zostra a ukázal na mou zbraň. Byl blázen, jestli si myslel, že se jí teď vzdám. Byla to má jediná kontaktní obrana.

"Ne! A nejsem žádné jídlo, troubo." odpověděla jsem. Můj instinkt mi říkal, že bych se měla raději držet zpátky, ale nenávist a pomsta všechen strach a pud sebezáchovy potlačil. "Dneska po poledni byla v centru zabita jedna mladá dívka. Udělalo to šest tvých upírů. Nevíš o tom něco?" zeptala jsem se upířího vůdce.

Potutelně se usmál a podíval okolo sebe: "Kdo z vás byl dneska lovit v centru?" obořil se na ostatní upíry. Jeho hlas se vrátil ozvěnou. Z davu vystoupilo váhavě šest postav. Okamžitě jsem je podle Jazzova popisu poznala. Ten nejvyšší měl blond vlasy až na ramena a na krku se mu vyjímalo barevné tetování. Asi nějaký drak, nebo něco podobného šupinatého. Ten druhý byl asiat s černými dlouhými vlasy, spletenými do úzkého copu. Jeho triko bylo nasáklé krví. Asi jeden z těch, co Jazz zranil. Ti další dva byli vysocí a zrzaví. Pravděpodobně vliv irské krve. Pátý byl překvapivě malý a štíhlý. Skoro ještě dítě. Mohlo mu být maximálně osmnáct. Možná méně. I on byl od krve. Toho posledního jsem dobře neviděla. Zakrývala mi ho postava vysokého blonďáka.

"Tak tady je máš, holko. Pojď si pro ně. Pomsti svou kamarádku..." mávl rukou tmavovlasý vůdce a vyzývavě se na mě usmál. Oba jsme věděli, že jestli začnu bojovat, do pohybu se dá i zbytek sálu. Bude to můj jistý konec. Ale přišla jsem sem, abych se pomstila za Jane. Dlužila jsem jí to, ať mě to bude stát cokoliv. Rozběhla jsem se a skočila na toho plavovlasého vazouna. Namířila jsem mu na hlavu a vystřelila. Rozplizla se, jako bych zasáhla přezrálý meloun. Jen co upíří tělo dopadlo na zem, střelila jsem do toho šestého upíra a hned následně i do Asiata. Udělala jsem na zemi kotoul a zachytila jednoho ze zrzků. Dala jsem si ho před sebe jako štít a vytáhla detonátor. Nyní byl čas přitvrdit. Měla jsem příležitost. Můj stopař se přidal k ostatním. Momentálně byl dost daleko, abych mohla zariskovat a odpálit ho. Dostrkala jsem zrzka co nejdál to šlo a zmáčkla tlačítko. Skrčila jsem se na zem, ale i tak mě tlaková vlna odhodila bolestivě na stěnu. Ze zrzka zbyla jen ohořelá hromada masa. Odhodila jsem ho a postavila se. Výbuch odrovnal několik upírů, co měli tu smůlu a stáli blízko toho zmetka, co mě sem nalákal. Nosná konstrukce haly to naštěstí přežila a nezřítila se na nás, ale v prostoru, kde má živá bomba stála, zůstal nepěkný hluboký prašný kráter plný seškvařené krve a masa. Opodál se na zemi svíjel druhý zrzek. Přidřepla jsem k němu. Třásl se bolestí. Výbušnina mu urvala ruce a nohy. Střeva mu vyhřezla ven. Mohla jsem ho zabít, ale neudělala jsem to. Chtěla jsem, aby ještě chvíli trpěl.

Upíři se k mé smůle vzpamatovali z nepříjemného překvapení a sešikovali se okolo, jako neprostupná hradba. Jejich vůdci se překvapivě nic nestalo, ale můj čin ho rozzuřil. Vystřelila jsem po něm, ale on se rozběhl a s vrčením se na mě vrhl. Přikrčila jsem se a podebrala ho zespodu. Nečekal to. Dunivě dopadl na zem. Hned byl však na nohou a tentokrát si svůj útok už lépe promyslel. Bolestivě mě nakopl do hlavy, až mi zabrněla čelist. Zvedla jsem ruce a chytila ho za zvednutou nohu. Škubla jsem s ní, abych ji vyrvala z kloubu, což se mi podle bolestného zařvání podařilo. Ale víc už jsem nestihla. Vrhla se na mě masa zabijáků, která se po mě sápala, aby mé tělo roztrhala na kusy.

V tomhle krvavém pekle jsem uslyšela hluboké zavrčení. Přicházelo odněkud shora. Úplně mimo chumel bojujících. Upíři postupně přestávali bojovat a zvedali nechápavé pohledy po směru cizorodého zvuku. Díky tomu mi udělali prostor, abych i já zjistila, co se děje.

Nahoře, na něčem jako balkón nebo pevná plošina stál Logan. Opět ve svých jeansách, ale tentokrát měl na sobě černé triko, ve kterém dokonale vyniklo jeho svalstvo. Vlasy, zvlhlé deštěm mu neposlušně padaly do obličeje, který vypadal pořád tak překrásně, i když ho nyní přetvářel vztek a nenávist. Dlaně měl zatnuté v pěst. Aniž by spustil z upírů pohled, neslyšně seskočil o patro níž a napřímil se. V jeho modrých duhovkách plál oheň. Ještě nikdy Logan nevypadal tak děsivě a nelidsky.  Přestal vrčet a rozhlédl se po sále. Pomalu, jako kočka číhající na svou nic netušící kořist. I přes jasnou převahu, všichni upíři, včetně jejich velitele při pohledu na nově příchozího, doslova drkotali zubama hrůzou.

"Panebože." pomyslela jsem si. Podíval se na mě. Na malou setinu vteřiny se naše pohledy spojily. Jakoby nás spojovaly dva neviditelné proudy energie. Najednou jsem si něco uvědomila. Začala jsem se bát. Ano. Hrozně jsem se bála, ale nebylo to kvůli tomu, jak Logan vypadal, ani že asi brzo umřu. Já jsem se bála, že tomu dokonalému stvoření, které se tady objevilo, aby mě už nevím po kolikáté zachránilo, někdo ublíží. Logan se na mě usmál, jakoby mi četl myšlenky. A pak se to stalo. Ani nedokážu přesně říct co, protože to bylo tak rychlé, že se děj okolo mě rozpil do neurčitých šmouh. V jednu chvíli Logan stál a usmíval se na mě a v další chvíli se rozběhl a skočil na vůdce upírů. Zahryzl se mu do krku a sál. Nemohla jsem uvěřit svým očím, ale bylo to tak. Logan pil krev toho upíra. Když skončil, upustil bezvládné tělo na zem a to se okamžitě sesunulo jako hadrová panenka a zůstalo ležet. Neobnovovalo se. Ten upír vypadal, že je opravdu mrtvý. Logan se opět dal do pohybu a postupně likvidoval i ostatní upíry. Jeho pohyby byly dokonale plynulé a absolutně smrtící. Bylo mi jasné, že když se mnou Logan tehdy v továrně bojoval, bylo to jenom jako. Nepřežila bych ani pět vteřin, kdyby se mnou jednal, jako s těmito upíry. Jestli to celé trvalo dvě minuty, bylo to dlouho. Tak, jak masakr začal, tak i skončil. Okolí se zostřilo. Logan popadl posledního živého upíra a dosmýkal ho ke mě. Okamžitě jsem ho poznala. Byl to ten poslední vrah. Mladičký kluk. Třásl se hrůzou. Kdyby mi ho Jazz tak podrobně nepopsal, nevěřila bych, že je schopný zabít.

"Ty a těch dalších pět jste zabili mou nejlepší a jedinou kamarádku. Než zemřela, slíbila jsem jí, že budete trpět tak, jako ještě žádný upír předtím." a jak jsem řekla, tak jsem i udělala. Bez slitování. Mou mysl zahalila rudá clona. Místo nože jsem použila prsty. Když jsem s ním skončila, ležel na zemi. Bez rukou a nohou. Srdce se válelo opodál, stejně jako jeho vnitřnosti.

Logan mé počínání mlčky sledoval. Nedokázala jsem z jeho tváře vyčíst, co si myslí. Ale ani jednou mě nepřerušil, takže to musel schvalovat. Pomsta byla dokonána. Upíři byli pobiti a za to všechno jsem vděčila Loganovi. Bez něj bych už byla mrtvá. V tom lepším případě. V tom horším by mě mučili tak, jak já mučila je...

"Děkuju." promluvila jsem a postavila se. Logan jenom kývl. Dívali jsme se na sebe. Dělilo nás od sebe asi pět metrů, ale přesto, jakoby mezi námi přebíhala nějaká elektrická energie, která nás spojovala dohromady. Ten tvor, co stál kousek ode mě, byl starší a silnější, než jsem si vůbec dokázala představit. Jeden jeho dotek by mě okamžitě zabil. Byl nebezpečný. Doslova děsivý, ale ještě nikdy jsem se necítila víc v bezpečí, než právě teď a právě tady, mezi zbytky upířích těl. A on to vycítil.

"Běž domů. Já to tady uklidím." přerušil naši bezeslovnou oční komunikaci. Poslechla jsem ho.

Dorazila jsem domů. Příjezdovou cestu ozařovala teplá žlutá světla. Ve všech oknech se svítilo. U vchodu jsem zahlédla Townsendovo auto. Čekali na mě. Vešla jsem dovnitř a sundala si špinavé sáčko. Hodila jsem ho na první křeslo, které jsem cestou potkala. Z obývacího pokoje se ozýval zvuk televize. Udělala jsem několik kroků a otevřela dveře.

Breaking News: "Před malou chvílí k nám do studia dorazila informace, že nedaleko známého Harvey Nichol´s flagship storu hoří sklad s textilním zbožím. Hasiči začali s likvidací ohniska požáru, avšak již nyní můžeme s jistotou říci, že škody budou vysoké a pravděpodobně se bude jednat s majiteli skladů i o kompletní demolici, v zájmu bezpečnosti. O lidských obětech zpráva nehovoří. Sklad byl delší dobu nevyužíván, a proto není pravděpodobné, že by se zde někdo zdržoval.

Další zpráva: Pohřešuje se dcera známého Londýnského podnikatele Charlese Lincrofta, Jane Anne Lincroft. Naposled byla viděna v poledních hodinách v budově společnosti Lincrotf Business Associates. Kdyby kdokoliv věděl jakékoliv informace, které by vyšetřovatelům mohly pomoci v pátrání, prosím, ať se ozve na linku 112. Pan Lincroft nabízí půl milionu liber tomu, kdo přinese informaci, která jeho dceru pomůže nalézt. Zatím nemáme informace, jestli se jedná o únos, nebo násilný trestný čin. Případ budeme dále sledovat. A nyní k počasí..."

Townsend televizi okamžitě vypnul, když viděl, jak se mi při poslední zprávě zkřivil bolestivě obličej.

"Jsi v pořádku. Díky Bohu." oddechl si a objal mě.

Jemně jsem si ho odtáhla. "Kde je Daniel?"

Townsend se zamračil: "Nahoře. Ve tvém pokoji. Nejsem hloupý Summer. Ten hoch je přítel té zavražděné dívky. Proč sis ho sem zavolala? Víš přece, že mu nemůžeš říct pravdu!!! Porušila bys naše pravidla!"

Townsendova slova mě rozzuřila. Pořád tak chránil naše tajemství a bylo mu jedno, že Daniel musí být strachy celý bez sebe.

"Dal jsem mu něco na uklidnění. Chtěl ji jít hledat do města. Pravděpodobně teď spí..."

"Děkuju. Ale pochopte, já bych mu nedokázala lhát. Určitě by za mnou přišel a hledal Jane. Nezvládla bych předstírat, že se o ni bojím a nevím, co se stalo..."

Townsend se na mě díval a uvažoval: "Dělej, co uznáš za vhodné, ale zvaž každé své slovo. I když ti to třeba přijde malicherné, někdy se může stát, že tě jediné slovo může stát i život. Nikdy nevíš, co se druhý den stane..." 

Potichu jsem otevřela dveře a nakoukla do svého pokoje. Daniel seděl v křesle a hlava mu padala na stranu. Měl zavřené oči. Byl omámený něčím, co mu Townsend přidal do pití. Na dně prázdné skleničky zůstal bílý neurčitý povlak. Vypadal tak bezmocně a zranitelně. Jako spící andílek. Jeho obličej sebou neklidně cukal. Asi se mu nezdálo nic pěkného. Ale nebylo divu. Sbírala jsem v sobě všechnu sílu, abych se téhle zkoušce postavila. Myslím, že neexistuje nic těžšího, než říct někomu, na kom vám záleží, tragickou zprávu.

"Danieli." zašeptala jsem a jemně jsem do spícího chlapce dloubla. Daniel se zavrtěl a trhl s sebou.

"Summer?" podíval se na mě zmateně. Asi si hned neuvědomil, kde vlastně je. Nechápavě se rozhlédl po pokoji, a pak se jeho pohled stočil zpátky ke mně. Podíval se na můj ušpiněný zevnějšek a krev, co nepěkně zdobila mé triko.

"Co se stalo???" vytřeštil oči.

"Danieli, nevím, jak začít, tak to řeknu hned... Jane je mrtvá. Zabili ji dnes odpoledne."

"COŽE??!! NE!!!! Co to povídáš za hlouposti??? Jane není.... Nemůže... Vždyť jsme se domluvili, že... Já... Ne!!!!" snažil se Daniel má slova popřít. S každou vteřinou se ale jeho obličej víc a víc stahoval do grimasy maximálního utrpení. Pak mu ale něco došlo.

"A jak to, že to víš? Jane se přece pohřešuje!!?"

"Víš, já... dozvěděla jsem se o tom, co se stalo dneska odpoledne. Nemluvila jsem úplnou pravdu a ani teď ti ji nemůžu říct. Je mi to líto, ale je to kvůli tvé bezpečnosti. Věř mi. Víš, já... Kromě toho, že tady v Londýně chodím do školy, umím ještě něco navíc... bojovat. Ty osoby, co zabily Jane. Přesně takové já hledám a likviduju, ale tentokrát jsem to podělala a nebyla, kde jsem měla... Všichni vrazi do jednoho jsou mrtví. Zařídila jsem to. Pomstila jsem Jane. Trpěli. Hodně trpěli..."

Daniel se na mě díval, jako na nějakého maniaka. Na jednu stranu mi vůbec nevěřil, ale na druhou věděl, že mu nelžu.

"Kde je teď Jane? Kde je její tělo?" vyhrkl a chytil mě křečovitě za paže. Začal se mnou nepříčetně třást.

Zavrtěla jsem nešťastně hlavou: "To ti nemůžu říct. Prosím tě, neptej se mě. Nikdo se nikdy nedozví, co se s Jane stalo. V zájmu všeobecné bezpečnosti. Ty jediný ji znáš, ale musíš si ji nechat pro sebe. Miloval jsi ji a ona milovala tebe. Potřeboval jsi slyšet pravdu, aby jsi mohl jít dál..."

"Dál???! Dál?!!! Ty!!!! Ty můžeš za její smrt!!!! Proč jsi ji nezachránila, když jsi mohla????" rozeřval se na mě. Měl pravdu. Cítila jsem se mizerně. Na tohle jsem nemohla odpovědět. Konečně se Danielův šok změnil v bolestný nářek. Zhroutil se mi do náruče a rozvzlykal se: "Summer, já bez ní nedokážu žít."

Hladila jsem ho po zádech dlouhými utěšujícími pohyby. Jeho tělo se otřásalo. Promáčel mi slzami celé rameno, ale na tom nyní nezáleželo. Tiše jsem ho držela a dívala se do země.

Po hodině Daniel usnul. Přenesla jsem ho k sobě na postel a přikryla jeho tělo peřinou. Dala jsem mu polibek na čelo a odešla do koupelny. Shodila jsem ze sebe špinavé poničené triko a vyhodila ho. Sprcha ze mě smyla vnější špínu, ale ten hnus uvnitř zůstal. Neměla jsem ani pomyšlení na to, že bych nyní šla spát. Věděla jsem, že se najisto dostanu do svého soukromého pekla, které mi ukáže všechny mé životní omyly a prohry. Oblékla jsem si čisté fialové triko a jeansy a vrátila se do pokoje. Daniel pravidelně oddychoval na posteli, ale něco v pokoji se změnilo. Bylo pootevřené okno. Záclona se neklidně zachvívala, jak do ní narážel čerstvý jarní vítr. Venku už nepršelo. Chodníky začínaly schnout. Ucítila jsem příjemnou kořeněnou vůni, která patřila pouze jedinému muži... Překvapeně jsem se otočila. Na křesle, ve kterém předtím podřimoval Daniel, nyní seděl Logan. Srdce se mi okamžitě rozběhlo rychleji. Zase vypadal tak neskutečně dokonale. Sama jsem se divila, že jsem ho někdy mohla považovat za člověka. On byl Bůh. Na sobě měl černou košili a tmavé kalhoty. Jeho krásné dlouhé štíhlé prsty svíraly opěradla křesla. Vlasy si neposlušně hrály okolo jeho dokonalého obličeje.

Dřív, než jsem stihla zaznamenat, se postavil a neslyšně překonal vzdálenost, která nás od sebe dělila. Nyní ode mě stál jen několik centimetrů. Jeho tyrkysové oči se vpíjely do mých. Naprázdno jsem polkla. Nedostávalo se mi dechu. Zvedl ruku k mé dlani. Ucukla jsem a ustoupila o krok dozadu. Byl to podvědomý obranný reflex. Jeho tvář se zachmuřila.

"Přišel jsem tě varovat. Chystá se něco velkého. Ti upíři... Měla bys okamžitě odjet, co nejdál to půjde. Už nikdy bychom se neměli vidět..." promluvil tiše.

"Cože?" vytřeštila jsem na něho oči. To přece nemůže myslet vážně?! Já nemůžu odjet. Teď, když se ukázalo, že asi brzy vypukne válka... Ale ta mě neznervózňovala tak, jako představa, že už bych ho neměla na blízku. Neviděla jeho krásnou tvář a oči, které zářily jako diamanty.

"Ale..." hledala jsem něco, čím bych ho přesvědčila, aby mi už nic takového neříkal. "Ale, já... já tě potřebuju. Neopustím tě."

Udělala jsem dva kroky a zvedla paži. Opatrně, jako bych sahala na rozžhavené železo, jsem se dotkla jeho tváře. Byla na dotek jemná, ale pevná. Překvapivě teplá. Skoro jako lidská. Logan se pod mým dotekem zachvěl. Jeho oči se propíjely do mých. Váhal. Viděla jsem, že sám se sebou bojuje. Mezi našimi těly pulzovalo elektrické napětí. Cítila jsem se tak zvláštně. Ten stav bych nedokázala slovy vyjádřit. Burácelo ve mě tolik nových pocitů, když se konečně Logan pohnul a překryl svou dlaní mou ruku, která spočívala na jeho tváři. Druhou rukou si mě přitáhl k sobě. Zhoupl se se mnou celý svět. Jeho tvář byla najednou tak blízko. Vůně jeho kůže mě omamovala. Pořád se mi díval do očí. Čekala jsem, že mě v následujícím okamžiku políbí, ale neudělal to.

"Musím jít. Dřív než uděláme nějakou hloupost. Se mnou jsi v nebezpečí..." zašeptal a k mému rozladění se ode mě odtáhl.

"Ne. Já tě nepustím. Jsi o hodně starší než já.."

Logan se zašklebil. Vypadal tak roztomile, že jsem se musela pousmát. "No jo, tak jsi o strašně moc starší a silnější a nejsi člověk, ale já taky nejsem obyčejná holka. Dneska jsem přišla o svou jedinou přítelkyni. Nenechám si vzít i tebe. To prostě nedovolím! Pamatuješ, řekl jsi mi, tehdy v té továrně, že nás k sobě něco nezadržitelně táhne. Přestaňme už konečně ztrácet čas nějakým nesmyslným předstíráním, že to tak není. Nevíme, co se s námi zítra stane, tak si pojďme dnešní noc pořádně užít, jakoby byla naše poslední." sama jsem se divila, kde se ta slova ve mně vzala. Nikdy jsem takovou situaci nezažila, ale pokud šlo o vážné vztahy a kluky, nebyla jsem nikdy moc průbojná.

Logan se otočil a otevřel okno dokořán. Do místnosti zavál čerstvý vzduch. Dívala jsem se na jeho vypracovaná záda. Srdce se mi svíralo. Čekalo na poslední slovo, aby definitivně explodovalo. Logan stále váhal. Trvalo to dlouhé nekonečné vteřiny. Pak se otočil a nastavil mi ruku: "Chceš vědět, jaké to je, být jako já?"

Tou jedinou větou se Logan vzdal a dovolil mi být s ním. Vytřeštila jsem na něho radostně oči. Usmál se. Stočila jsem pohled na spícího Daniela. Klidně oddychoval. Vůbec netušil, co se v pokoji děje. Přeběhla jsem místnost a vytáhla z šatny svetr. Zapnula jsem si ho až ke krku a vrátila se k Loganovi. Trpělivě čekal a usmíval se.          

Porušila jsem snad všechna myslitelná pravidla, ale dělala jsem to s radostí a úsměvem na rtech. Podala jsem Loganovi svou dlaň. Stiskl ji a přitáhl si mě do náruče. Zvedl mé tělo, jakoby nic nevážilo, a vyskočil z okna do jarní noci.