"Tvrdíte, že to byla nehoda..." promluvil dnes už po tisící detektiv a konečně se posadil na protější židli. Dívka se ušklíbla a přikývla. Věděla, že jí policista nevěří ani slovo.

"To je naprostá hloupost!!!" praštil vyšetřovatel pěstí do stolu, až to kovově zadrnčelo a dívce zabrnělo v kostech. "To není možné!!! Shořela celá ulice!!! Deset domů, jedna továrna a dva noční kluby. Chcete mi snad namluvit, že se to zapálilo samo??"

"Ne. To netvrdím." odpověděla na výpad dívka. "Přiznávám, zapálila jsem ten dům.. Ale ty ostatní domy jsem podpálit nechtěla. Způsobila to trhavina, co byla schovaná v podzemí. Kdo měl tušit, že si tam ti prevíti budovali armádní sklad..."

Policista chvíli mlčel a pátravým pohledem sledoval dívčin obličej.

"Co se tam skutečně stalo? Řekněte pravdu." zkusil to z jiné strany. "Bude to pro vás polehčující okolnost. Už teď bych vás mohl zavřít až byste zčernala.. Tak začněte konečně spolupracovat, jestli nechcete strávit zbytek svého života mezi čtyřmi stěnami.."

"Vy chcete slyšet pravdu?" zasmála se kysele dívka. "Opravdu chcete slyšet pravdu? Ne. Myslím, že byste to nezvládl. Buďte rád, že si žijete ten svůj jednoduchý život, ve kterém chytáte zločince a dáváte je za mříže. Skutečnost by vám tohle všechno mohla nenávratně vzít.."

Mladý policista byl dokonale zmatený. Chvílemi měl dojem, že ta holka mluví cizí, jemu neznámou, řečí. Třeba teď. O čem to proboha mluvila? Co tím myslela, že mu pravda může vzít jeho život???!! Znovu vstal a přešel k prosklené stěně. Zvedl ruku a zmáčkl černé kulaté tlačítko. Zrcadlo se překrylo kovovou roletou. Potom se policista vrátil ke stolu a zmáčkl další knoflík. Odposlech a nahrávání výslechu se vypnulo. Dívka to všechno s klidnou tváří pozorovala a vyčkávala.

"Teď nás nikdo nevidí, ani neslyší. Jsme tady jen my dva. To, co mi teď řeknete, zůstane jen mezi námi dvěma. Můžete mi důvěřovat. Myslím na vaše dobro..."

"Já také myslím na vaše dobro." řekla dívka temně. "To, co jsem řekla jsem myslela vážně. Jak jednou zjistíte, co se skutečně stalo, už nikdy nebude cesta zpět.. Takže... Opravdu to chcete slyšet?"

"Ano, chci." přikývl detektiv a jeho oči se rozšířily zvědavostí.

"Tak dobře. Jestli to chcete opravdu vědět, tak vám to povím, ale proto, abyste pochopil, musím začít jinde než u včerejší noci.. Do celé události jsem byla zatažena už dříve.. Můj život vždycky nebyl tak.... jak bych to řekla.... komplikovaný. Byla jsem normální holka s normálními zájmy. Bavila jsem se a užívala si. Občas se i učila.. Však to znáte studentský život..."

"Bylo mi čerstvě dvacet jedna. Žila jsem v Los Angeles a studovala vysokou. S mámou jsme bydlely v bytě jednoho pěkného plážového domu. Nikdy jsme nebyly bohaté, ale tohle bydlení bylo slušné a žilo se nám tam dobře. Do školy mi to trvalo patnáct minut, do klubů, kde jsem trávila večery dvacet. Dokonalé umístění.. Byla jsem jako ještěrka. Bez slunce jsem nemohla existovat. Vlastně i mé jméno mě předurčuje k tomu, žít ve městě, kde je 99% dní slunečných.."

"Summer." skočil jí do řeči detektiv a usmál se.

"Ano. Summer. Máma byla vždycky volnomyšlenkářka. Dřív jsem to jméno nenáviděla. Ale člověk si zvykne a přátelé mi stejně většinou říkali Summ, takže jsem to přestala řešit. Ale o mé jméno tady nejde. To, co způsobilo zlom v mém životě, byla smrt mého otce..

Mí rodiče se rozvedli, když mi bylo pět. Dodneška nechápu, jak se vůbec mohli někdy dát dohromady. Máma byla Američanka, která vyznávala hodnoty hippies, můj otec Angličan, který vždy stál pevně nohama na zemi. Pracoval jako úředník v nějaké londýnské počítačové firmě. Ale stal se zázrak a ti dva se jednoho letního dne potkali právě v Los Angeles, kde byl táta na stáži a máma na srazu jógy. Zamilovali se do sebe a po necelém roce se vzali. O několik měsíců později jsem se narodila já. Otec zůstal v Americe a naše rodina se nastěhovala do prostorného domu na okraji LA. Manželství však nevydrželo. Rodiče se hádali. Projevil se jejich odlišný názor na život, který je nakonec od sebe odeštval..

Od té doby jsme s mámou žily samy. Nevadilo mi to. Byla jsem malá. Otec se vrátil do Anglie. Jediný kontakt, co jsme od té doby měli byla pravidelná přání k narozeninám a k Vánocům. Už jsem ho nikdy neviděla. Vyrostla jsem a začala studovat. Přiznám se, že jsem nebyla zrovna vzorná studentka. Učení jsem moc nedala, raději jsem trávila čas v klubech.. A když jsem to večer přehnala s pitím? Prostě jsem druhý den nevstala. Byl zázrak, že mě s takovou pověstí vzali na vysokou. Ale mé testy byly nadprůměrné, takže mě uvítal nový svět. Bylo to několik týdnů po mých jednadvacetinách, když se mi tohle všechno zbortilo jako domeček z karet...................

Znuděně jsem seděla na koženém gauči, který stál na školní chodbě, hned vedle automatů na pití. Bezmyšlenkovitě jsem si na prst natáčela pramen vlasů a usrkávala svoje ranní kafe, bez kterého bych dnes nebyla schopná vůbec fungovat. Vlastně už od mého čtvťáku na střední jsem byla závislá na kofeinu. Noční party si musely někde brát svou daň...

"Zdar Summ!!" bafnul na mě zezadu Dean a s žuchnutím dopadl vedle mě na gauč. "Tak co opice? Já ji mám ještě jako z praku.." zahlaholil a vytrhl mi z ruky kelímek s kafem, aby si mocně přihnul. Musela jsem se zasmát. Vždycky to tak dopadlo. Pařby s mým nejlepším přítelem Deanem končily vždycky stejně. Bolehlav a ranní dělba jednoho odporně hořkého kafe.

"A ty se divíš, Deane? Včera jsi vypil sám láhev tequily a navrch ještě dva panáky skotské. To by porazilo i vola. Dalo mi fušku tě odtáhnout domů.."

Dean se zatvářil jako mučedník a chytil se za hlavu. Prohrábl si své delší hnědé vlasy a začal si mnout spánky.

"Už nikdy nebudu pít!" řekl pevně. To ve mě vyvolalo záchvat smíchu. Znala jsem svého přítele jako své boty. Tuhle větu řekl už vícekrát než dobrý den a ještě nikdy své předsevzetí nedodržel. Nebyla žádná šance, že dnes by to bylo jinak.

"Jo jasně! Já vím." ušklíbnul se Dean a na jeho tváři se také objevil úsměv. "Tak alespoň už nikdy nebudu kombinovat tequilu s čímkoliv.."

"Dobrý nápad." pochválila jsem ho a vzala si zpátky mé kafe.

"Co dneska večer podnikneme?" zeptal se vzápětí. "Shain bar, Donks, Frank, nebo navrhuješ něco jiného?"

"Ani jedno.. Bohužel." odpověděla jsem a opřela se zády o opěrák gauče. To ho překvapilo. Ještě nikdy jsem náš společný tah neodmítla. Sklesle se na mě podíval.

"Ne! Nemysli si, že bych o tvou společnost nestála.. Musím být doma. Máma byla ráno nějaká divná.. Prý jí volali z Anglie. Týká se to mého otce. Chce se mnou večer mluvit.."

"Kvůli tvému tátovi?" zeptal se Dean překvapeně. "Myslel jsem, že se s ním už nestýkáš.."

"Nestýkám." potvrdila jsem mu. "Asi je to jen něco kvůli narozeninám. Letos mi neposlal přání, takže se asi chce ospravedlnit.."

"Hmm." zhodnotil to nezúčastněně Dean a natáhl si nohy na nízký stolek, aby si udělal pohodlí, založil ruce a zavřel oči. Vypadal jako bezbranné štěně, když se tak snažil na okamžik usnout. Naše děkanka mu v tom však nedala šanci. Zjevila se tam, jako duch a svým hlubokým autoritativním hlasem zakřičela.

"Mardle!!! To snad žertujete?!! Okamžitě dejte ty své obří boty ze školního majetku!"

Dean se lekl a málem spadl z gauče. Jako na povel vyskočil. Noční flám mu však způsobil, že jeho balanc nebyl zrovna dokonalý. Zavrávoral a řítil se přímo na děkanku. Ta vše sledovala s vytřeštěnýma očima. Přítelovo tělo se nezadržitelně blížilo. S hrůzou jsem ten výjev sledovala. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Viděla jsem každý i nepodstatný detail. Chlupatý koberec, na který dopadl můj kelímek se zbytkem vychladlé kávy. Vyděšené tváře ostatních studentů. Deanovu zděšenou tvář.. Na poslední chvíli mé tělo zareagovalo a pudově se vymrštilo, aby zachytilo dopadajícího. Jako zázrakem se mi to podařilo. Všichni tři jsme tam na okamžik vypadali jako sousoší. Děkanka s napřaženými pažemi, Dean na kolenou, já nad ním, svírajíc ho za pas..

"Mardle, Chaceová!!!" zahřměla děkanka. "Běžte do tříd, než se vzpamatuju a oba vás vyloučím!"

Nemusela nám to říkat dvakrát. Oba jsme si posbírali své věci a zmizeli chodbou ven z budovy. Pro dnešek toho vzrušení na akademické půdě bylo až až.

"Summer? Ty už jsi doma?" přivítala mě doma místo pozdravu máma.

"Ahoj mami. Jo už jsem tady. Dnešní přednášky odpadly, tak jsem šla rovnou domů.."

"Aha. No.. zrovna se to hodí.. Mohla bys na chvilku? Potřebovala bych s tebou mluvit o otci." Zdálo se mi to, nebo v matčině hlase byla skutečně bolest a zármutek?

"Samozřejmě mami. Co se děje?" posadila jsem se k ní do obýváku.

"Víš, Summi. Nevím, jak bych začala.. Dnes ráno mi volali z Anglie. Tvůj otec... on.... zemřel..."

"Cože??" vyskočila jsem šokovaně. "Cože on??"

"Ano, je to tak. Zemřel. Před několika dny. Prý infarkt. Bylo mu čtyřicet pět... Vůbec se mi tomu nechce věřit, ale je to tak... Volal jeho právník. Tvůj otec si přál, aby jsi přijela do Londýna na jeho pohřeb. Poslali letenku. Na dnešní večer.."

"Pohřeb?? Londýn??? Dnes večer???? Počkat, počkat. To je na mě moc rychle.. Já... Vždyť jsme se přes patnáct let neviděli. Proč musím na jeho pohřeb? Ty pojedeš?"

Máma zavrtěla záporně hlavou: "Ne já zůstanu tady. S tvým otcem jsme se nerozešli v dobrém. Jsem si jistá, že by mě na svém pohřbu nechtěl, ale ty bys Summer měla jet. Přece jen.. Byl to tvůj otec. I přesto, že jste se nevídali, měl tě rád."

"Hmmm" zabručela jsem bez nadšení. "Do Anglie.." podívala jsem se z okna, kde pražilo slunce a nebe bylo bez mraku a v duchu jsem si představila, jak teď asi je na druhé straně Atlantiku a naprázdno jsem polkla. Máma jako by četla mé myšlenky se vědoucně usmála a objala mě. Těch pár dní to přežiješ. A možná to tam ani nebude tak strašné.. Třeba zrovna nebude pršet......

"Možná máš pravdu." nalhávala jsem si. "Třeba budu mít štěstí a stane se zázrak."

Zázrak se samozřejmě nestal. Pršelo. To však vlastně není ten správný výraz. Z nebe se ten den spouštěly doslova provazy vody. Jako by se proti mě spiklo samo nebe i peklo a rozhodli se mě pěkně uvítat v Evropě.

Letadlo mělo díky dešti půlhodinové zpoždění. Když jsme konečně dosedli na Heathrowské letiště a letištní autobusy nás odvezly do příletové haly, ulice připomínaly spíše vodní kanály než místo pro chodce a auta. Znechuceně jsem se odvrátila od prosklené stěny a šla si najít svoji tašku. Zabralo mi to dalších deset minut a dva roky života. Kufry po desítkách kroužily na gumových pásech. Černé, modré, bílé, zelené. Nové, staré, luxusní i oprýskané. Jen můj bágl nikde. Už jsem si začala zoufat, když se konečně zjevil a šouravým tempem se ke mě blížil. Nahnula jsem se co nejvíc to šlo a pevně ho popadla, jako to nejcennější bohatství. Oblečení, kosmetika, smuteční šaty. Všechno to bylo v bezpečí.

Otočila jsem se na patě a vydala k východu z terminálu. V hlavní hale, poblíž východů stály hloučky různých lidí s malými i velkými cedulemi, na kterých měli napsána jména osob, na které tam čekali. Mé jméno jsem zahlédla téměř okamžitě. Ne že by bylo napsáno na velkém transparentu. Spíš to bylo tím, kdo ceduli držel.

Někoho takového jsem na živo nikdy neviděla. Ten starší muž byl přesně jako majordomus z anglických klasických filmů.. Livrej dokonalého střihu, nepřístupný přísný obličej, štíhlá vysoká postava, sněhobíle rukavičky... Mé jméno bylo na ceduli vyvedeno zlatou barvou.. Málem jsem tam před ním padla na zadek. Kdybych tenkrát věděla, co mě čeká, neváhala bych, otočila se a pelášila pryč, ale kdo to mohl tušit..

Vykouzlila jsem na tváři nejlepší úsměv, co jsem svedla a přišla k muži blíž. Majordomus si mě všiml a zvedl pátravě jedno obočí. Usoudil, že asi opravdu budu ta, na kterou čeká. S kamenným výrazem se neznatelně uklonil a sklopil cedulku.

"Slečno Chaceová, vítejte v Britském spojeném království." Řekl to tak obřadně, že jsem měla nutkání se také uklonit a udělat předpisové pukrle. Na poslední chvíli jsem se však vzpamatovala a místo toho jen poděkovala.

"Jmenuji se William Cutlerry. Byl jsem osobním komorníkem vašeho pana otce. Dovolte, abych vám vyslovil nejhlubší soustrast. Byla to opravdová rána, když můj nejdražší pán a váš otec skonal.. Doufám, že se vám zde i přes tu nepříjemnou náplň dní bude líbit.."

"Tak takhle zní dokonalá angličtina z úst dokonalého anglického gentlemana." napadlo mě. Jen jsem kývla, protože jsem nevěděla co říct. Nenáviděla jsem déšť a tohle město i celá tahle země jím byly proslulé. Bylo bez šance, aby se mi tady líbilo.

"Mohu vám vzít vaše zavazadlo a doprovodit vás k automobilu?" nabídl se William a rovnou si ode mě vzal můj bágl. Znechuceně se na něho podíval, ale nahlas nic neřekl. Nechápu, co proti němu mohl mít. Normální sportovní taška Adidas..

Otočil se a odcházel k proskleným východům. Pospíšila jsem si, abychom srovnali krok. Před budovu letiště jsme došli ve stejnou chvíli. Čekala jsem jeden z proslulých černých londýnských taxíků. To, co však stálo na dva kroky ode mě do něho mělo hodně daleko.

S automobily tohoto typu se člověk v Americe nesetká. Ano, existuje spousta takových, co by si ho mohli dovolit, ale američtí zbohatlíci preferovali spíše sportovní vozy. Tady v Anglii naopak ctili tradice. Na stříbrnou, historicky vypadající kapotu dopadaly s neutuchající intenzitou dešťové kapky. Příď zdobila drobná stříbrná soška ženy - anděla a dvě propletené R. Řidič v šedé uniformě s čepicí stál připravený u dveří. Jakmile nás zahlédl, blesku rychle přistoupil a roztáhl nad námi velký černý deštník. Potom nám úslužně otevřel dveře, abychom mohli nasednout. Byla jsem dokonale zmatená. Netušila jsem, že na tom můj otec byl tak dobře. Prodej počítačů asi nesl víc, než by se mohlo zdát. Automobil se se zhoupnutím rozjel a za okny se míhaly londýnské ulice. Šedivě oblečení chodci se choulili pod deštníky a spěchali do sucha svých domovů.

"Doma teď určitě svítí slunce." napadlo mě smutně.

"Dnes je opravdu nevlídno, ale mohu vás ubezpečit, že na zítřejší obřad hlásí sucho." promluvil vedle mě tichým distingovaným hlasem William.

Překvapeně jsem se na něho podívala. Jakoby mi četl myšlenky. Představa deštivého pohřbu mě děsila.

"To jsem ráda." odpověděla jsem a otočila se zpátky k okénku a ubíhající krajině. Viděla jsem budovy, které jsem znala z učebnic a fotek. Buckinghamský palác, Tower, Times square,.. Všechno tady bylo tak vzdálené mému domovu.

Po asi půlhodině auto dorazilo do čtvrti, kde bylo plno zeleně a kde pomalu končilo osídlení. Domy zde stály dále od sebe a jejich obyvatelům nabízely více soukromí. To zajišťovaly i vysoké zdi, které obíhaly všechny pozemky.  Zničehonic auto prudce zatočilo doprava a projelo bytelnou kovovou, ornamenty zdobenou branou. Pod koly nám zapraskal štěrk.  Blížili jsme se k zámku s udržovanou zahradou. S široce otevřenýma očima jsem hltala každý detail. Záhony růží, nakrátko zastřiženou trávu, která byla až nepřirozeně zelená..

U širokých žulových schodů auto zastavilo a řidič vyskočil, aby nám otevřel dveře. Odmítla jsem jeho pomoc a udělala pár kroků, abych viděla budovu v celé její kráse.

"Zámek hrůzy." napadlo mě trefně. Dům o velikosti zámku, vysoká tmavá okna. Ze střechy se na mě šklebily desítky hlav chrličů.

"Velkolepé.." vyslovila jsem to slovo, co mě lechtalo na jazyku, nahlas. "To snad ani není možné.. Táta byl přece úředník, ne nějaký hradní pán.. nebo mi máma něco tajila?"

"Vítejte doma, slečno." ozval se za mnou William a ukázal směrem ke vstupním dveřím. "Pojďte dovnitř, ať se nenachladíte."

Byla jsem na kost promočená. Ale nevnímala jsem to. Všechno okolo bylo tak neskutečné..

Jestli venek domu byl velkolepý, interiér byl přímo pohádkový. Ten, kdo ho zařizoval měl vkus a cit pro sladění starého s novým. Samotná vstupní hala byla větší než náš los angeleský byt. Mramor všude kam se podíváš. Měkké koberce a vyřezávaný nábytek.

"Pojďte za mnou, slečno. Ukážu vám váš pokoj." vyrušil mě z pozorování majordomus a pokynul mi k širokému schodišti, které vedlo do druhého patra. Poslušně jsem začala stoupat schod za schodem.

"Williame, myslela jsem, že můj otec pracoval v počítačové firmě.. Ale to auto, tenhle dům... Nechápu to."

William mi odpověděl, aniž by se ráčil otočit: "Ano, pracoval v multimediálním odvětví. Jeho firma patří mezi nejprestižnější podniky v zemi.. Zítra po obřadu se všechno dozvíte. Doktor Townsend vás seznámí s otcovou závětí. Dnes se můžete v klidu vybalit a odpočinout si po té dlouhé cestě.. Jistě jste unavená."

Ano, byla jsem po tom dlouhém letu celá polámaná a nevyspaná, ale tohle místo mě dokonale probudilo. Byla jsem zvědavá a chtěla jsem si všechno prohlédnout. William mě vedl dlouhou chodbou, lemovanou starodávnými obrazy ve zlatých rámech po obou stranách chodby. Zamračené obličeje na mě přísně shlížely a pátravými pohledy sledovaly každý náš krok. Nebylo mi to vůbec příjemné. Znovu se mi v hlavě vybavil jeden horor, co jsem před nedávnem viděla s Deanem.

"Co teď asi dělá Dean?" proletělo mi hlavou. Určitě je naštvaný, že jsem tak narychlo odjela a nechala mu pouze vzkaz na záznamníku. Určitě sedí na našem školním gauči a kleje. Takový výlet by bral. Na rozdíl ode mě mu déšť nevadí a možnost navštívit zámek hrůzy? To by bylo splnění jeho snů. Miluje horory.

"Tak tady je váš pokoj, slečno." promluvil zničehonic William a otevřel přede mnou dvoukřídlé bytelné dveře z tmavého dřeva.

Pokoj, to nebylo zrovna to správné slovo. Spíš bych použila výraz apartmán. Velká místnost s širokými okny a dlouhými smetanovými závěsy. Světlý měkký koberec a bílý nábytek. Stěny někdo natřel na ostružinovou růžovou. Pohádkovou náladu dokreslovala široká postel s lehoučkými nebesy. Tohle byl pravý opak depresivní chodby.

"Ach... můj... Bože." zhodnotila jsem ho a praštila sebou na postel. "Až tohle budu povídat Deanovi, neuvěří."

William na můj citový výlev nijak nereagoval. Stále se tvářil stejně. Odtažitě a nepřístupně. I mramorová socha dokázala být milejší...

"Nechám vás o samotě. Kdybyste cokoliv potřebovala, stačí zmáčknout toto tlačítko. Přijdu." řekl a s úklonou zmizel dveřmi, kterými jsme sem přišli. Osaměla jsem. Chvíli jsem tam bez hnutí ležela a dívala se na nařasená nebesa. Včera jsem ležela v posteli za sto dolarů, v pronajatém bytě a teď? Válím se v hedvábí a mám tenhle obří dům jenom pro sebe. A to všechno jen díky tátově smrti.. Sevřelo se mi hrdlo. I přes ta dlouhá léta odloučení, byl to můj otec.. Chyběl mi víc, než jsem si myslela..

Bolelo ho to, když umíral? Ne, asi ne. Infarkt přece nebolí. Člověk se jen svalí a za chvíli je konec. Bylo mu čtyřicet pět. Byl tak mladý a podle fotky, co mi loni poslal společně s přáním k narozeninám, vypadal skvěle. Byl štíhlý, sportovní a vypadal tak zdravě. Jak ho mohl skolit infarkt?

"Život je nespravedlivý!" ukončila jsem své úvahy a rázně se postavila. Přešla jsem pokoj k bíle natřeným dveřím. Vedly přesně tam, kam jsem si myslela. Koupelna byla větší než normálně. Byla vybavena jak vanou, tak sprchovým koutem. Velké obdelníkové umyvadlo a pozlacené kohoutky na vodu. Potočila jsem závitem na studenou vodu. Ledový proud zaperlil na dně umyvadla. Namočila jsem si ruce a opláchla si obličej. Můj odraz v zrcadle vypadal ztrhaně. Tmavé kruhy pod očima z nevyspání mi na kráse rozhodně nepřidávaly. Zastavila jsem vodu a raději se vrátila do pokoje. Další dveře vedly do šatny. Překvapilo mě, že tady ležel můj bágl. Ani jsem si nevšimla, že by ho sem někdo přinesl.

"Měla bych si vybalit." napadlo mě. Ale nějak se mi teď nechtělo. Venku přestalo pršet. Nekonečný šum dešťových kapek ustal. Má zvědavost mě vyhnala na obchůzku. Vykradla jsem se z pokoje a dostala se na dlouhou chodbu. Byla opuštěná. Jakoby jsem v celém domě byla úplně sama. Stejně to vypadalo i v ostatních místnostech. Salonky s křesly, knihovna, jídelna, místnost s gauči a kamenným krbem. Některé místnosti byly zamčené, tak jsem šla dál. Dostala jsem se zpátky do přízemí. Na úplném konci domu, který vedl do zahrady jsem dokonce narazila na krytý bazén a saunu a k mému překvapení tady byla i obří tělocvična. Byla vybavena různými posilovacími stroji a boxovacími pytli. Zdi zdobily meče, kuše, starožitné pistole a divné nástroje podobné kosám.

"To je teda síla.." řekla jsem si pro sebe a zkusila sundat ze stěny jeden z mečů. Byl těžký. Skoro mi vyklouzl z rukou. Napřáhla jsem se proti neviditelnému soupeři a pokusila se o výpad.

"Hahaha." ozvalo se mi za zády. "Ať si neublížíš, kotě."

Rychle jsem se otočila. Výsměšný hlas patřil mladému klukovi. Vypadal tak na pětadvacet. Černé vlasy měl zastřižené nakrátko. Upnuté triko s krátkým rukávem dalo vyniknout jeho vypracovanému tělu a obřímu svalstvu. Už na pohled vypadal nepříjemně. Pořád se pochechtával a se zájmem si mě prohlížel.

"Nevěděla jsem, že tady někdo je." řekla jsem a snažila se pověsit meč na své místo.

"Ty musíš být určitě Summer, že mám pravdu? Byl jsem na tebe zvědavý a zrovna jsem měl cestu okolo, neodolal jsem a musel se stavit na slovíčko.. Vypadáš líp, než jsem doufal.."

"Odkud znáš moje jméno?" zeptala jsem se zmateně. Kdo by to mohl být?

"Tady ho zná každý. Všichni na tebe čekáme... No já vlastně ne. Nepotřebuju tě. Říkal jsem Townsendovi, že to zvládnu sám, ale znáš staré páprdy.." řekl nesouvisle. Něco mi očividně unikalo.

"Kdo jsi?" zeptala jsem se.

Mladík se usmál a zatvářil se přesně tak, jak jsem to nesnášela. Připomněl mi los angeleské plážové frajery, co jezdili v rychlých autech a střídali partnerky jako na běžícím páse.

"Jsem Jazz. Patřím do skupiny. Ode dneška se spolu budeme vídat každý den, zlato. Určitě se už těšíš. Dám ti pořádně do těla..."

"Cože??!!!!" vytřeštila jsem na něho oči. "Asi jsem ti nerozuměla.."

"Já vím, že ne. Ještě nic nevíš, ale neboj se. Už zítra ti Townsend všechno poví... A teď mě laskavě omluv, mám jisté... povinnosti. Však to znáš.. Hahaha. Pa zítra, puso."

Než jsem se stihla vzpamatovat z šoku, který mi způsobily jeho přezdívky, byl pryč. V hlavě mi zůstal jen zmatek. Co to ten namyšlený kretén povídal. Že mi dá do těla? Blázen.. Vyšla jsem ven, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Tráva byla mokrá po dešti, ale po upravené cestičce se dalo jít. Vedla přímo k cihlové podlouhlé jednopatrové budově. Vypadala jako stodola. A když jsem přišla k ní, zjistila jsem, že je to opravdu stodola a ne tak obyčejná. Linul se z ní nezaměnitelný pach koňské srsti a sena. S mírnou námahou jsem otevřela vysoká vrata a nakoukla dovnitř. Koně sebou překvapeně trhli. Spočinuly na mě dva páry tmavých něžných očí. Četla jsem v nich obavy. Neznali mě. Byli na pozoru.

"Nebojte se mě." zašeptala jsem na ně a přistoupila k nejbližšímu stání. Tmavě hnědá ušlechtilá koňská hlava se ke mě přiblížila a kůň výhružně frkl a sklopil uši dozadu.

"Neublížím ti. Hodný koníček.." šeptala jsem neustále a pomalu se přibližovala. Kůň se nejprve nehýbal, ale nakonec ho přece jen přemohla zvědavost a natáhl ke mně krk. Napřed jsem ho pohladila jedním prstem na nose. Pak jsem se osmělila a poškrábala ho na čele. Líbilo se mu to. Nastavil mi celý krk a spokojeně si oddechl.

"Krásný koníček, jak se jmenuješ?"

"Almean. A je to pěkný divoch. Překvapuje mě, že na sebe vůbec nechal šáhnout.. Byl to kůň vašeho otce.. Asi proto vás vzal na milost. Cítí krevní pouto..."

Překvapeně jsem nadskočila.

"Copak tady všichni našlapují tiše jako duchové?? To je dnes už podruhé.. No vlastně potřetí, když počítám kufr v šatně.."

Stájník se zasmál a opřel vidle, které držel doposud v rukou o zeď.

"Těší mě slečno Summer, že vás poznávám. Jsem John Dawson. Starám se tady o stáj vašeho otce. Jste mu tak neuvěřitelně podobná.."

"Opravdu? Víte, už jsem ho roky neviděla. Odešel, když mi bylo pět." odpověděla jsem a v mém hlase zazněl smutek.

"Miloval vás. Neustále o vás mluvil.. Byla jste jeho všechno."

"Tomu se mi nechce věřit. Nikdy nechtěl, abych za ním přijela. Nevěděla jsem o něm nic. Tohle všechno.." ukázala jsem okolo sebe. "Nic jsem netušila."

Stájník se zatvářil chápavě: "Měl důvod. Chránil vás. Nechtěl, abyste musela projít tím, co on.. Ale nakonec se mu to nepodařilo. Tak už to chodí. Svému osudu neunikneme. Nikdo."

"Osudu?" zamrazilo mě, když to říkal. Nikdy jsem na osud nevěřila. Jaké si to uděláš, takové to máš. To bylo mé krédo.

"Moc povídám." usmál se John a atmosféra se odlehčila. "Chtěla byste se na něm projet? Je to sice ďábel, ale na vás je hodný jako beránek. Mohl bych vám ho osedlat a říct Stevovi, aby vás na projížďku doprovodil.."

Děkuju. Je to lákavé, ale já jsem ještě na koni nikdy neseděla. Jsem městské dítě.. Vlastně mě dost překvapilo, že tady jsou koně. Jsme přece v Londýně.."

"To jsme." usmál se John. "Ale váš otec koně miloval a tady nedaleko je park, kde je povoleno jezdit.."

"Aha. Tak možná někdy jindy. Budu tady ještě týden. Kvůli vyřízení závěti a všeho okolo pohřbu. Pak se vrátím za mámou do LA. Abych pravdu řekla, chybí mi slunce. Tady si ho moc neužijete, že?"

Stájník pokýval chápavě hlavou. Bylo mi s ním příjemně. Klidně by mohl být můj děda. Vždy, když se usmál, kolem očí se mu vytvořily vějířky vrásek.

"Tady prší hodně, ale já pocházím ze Skotska, tam když neprší, tak je ten den pro nás svátkem."

Oba jsme se zasmáli a já jsem znovu pohladila Almeana.

"Budu muset jít, ať po mě nevyhlásí státní pátrání. Neřekla jsem, že jdu ven."

"Dejte vědět, kdybyste si to s tou projížďkou rozmyslela."

"Dám. Děkuju. Ráda jsem vás poznala."

"I já vás." usmál se John a pak znenadání zvážněl. "Dávejte na sebe pozor. Nerad bych zažil to, co s vaším otcem..."

"Myslím, že na infarkt jsem přece jen ještě mladá. Ale děkuju za starost. Dám na sebe pozor.." řekla jsem naoko vesele.

"Infarkt?" zeptal se nechápavě John. "Hmm.. teda... hmm... ano infarkt..."

"Vy jste nevěděl, že otec zemřel na infarkt?" to mě zmátlo.

"Ne, ne, samozřejmě, že jsem to věděl. Byl to infarkt.." rychle to zamlouval John, ale bylo na něm vidět, že mi něco tají. Na další otázku jsem však nedostala čas. Od domu se ozvalo Williamovo volání.

"Slečno Summer!!! Večeře je připravena v jídelně!!! Jste tu někde??"

"Ano Williame, už běžím." křikla jsem na něho ode dveří a naposledy se otočila na Johna. Znovu vzal do rukou vidle a začal s nimi přihazovat slámu do koňských boxu. Už se na mě nepodíval. Otočila jsem se zpátky ke dveřím a vyběhla zpátky k domu.

"Večeře zde na vás čeká už dvacet minut. Hledali jsme vás.." přivítal mě káravě William a jeho obličej byl ještě přísnější než obvykle.

"Omlouvám se. Byla jsem ve stáji. Seznámila jsem se s Johnem Dawsonem.." řekla jsem omluvně, posadila se k dlouhému jídelnímu stolu a vzala do ruky vidličku. William mi nalil do sklenice vodu a chystal se odejít.

"Williame, můžu se vás na něco zeptat?" zastavila jsem ho.

Neochotně se otočil: "Jistě. Co si přejete vědět?"

"No víte." nevěděla jsem, jak to zformulovat. "Pan Dawson mluvil o mém otci a vypadalo to, že vůbec nevěděl, že otec zemřel na infarkt.. Tak mě napadlo, jestli.."

"Dawson je starý blázen a moc mluví!" skočil mi nečekaně William do řeči. "Váš otec zemřel. Je to velká tragédie. Zítra na pohřbu se vás ujme doktor Townsend. On vám vše vysvětlí.. Já vám nic víc neřeknu."

Šokovaně jsem na majordoma hleděla. Netušila jsem, že by ho má nevinná otázka mohla tak rozrušit. Raději jsem sklopila oči k jídlu a nabodla si kus kuřecího masa na vidličku. Rychle jsem ho strčila do pusy a začala žvýkat. William se uklonil a odešel.

       + + + 

Naše auto zastavilo u vysoké skleněné budovy, která sahala až do nebe. Zaclonila jsem si dlaní oči a snažila se dohlédnout až nahoru. Nepodařilo se mi to. Nad širokými prosklenými samootvíracími dveřmi se skvěl chromovaný nápis Chace IT Corporation.

"Vítej v jámě lvové." řekl Townsend a pokynul mi ke vchodu.

Všichni zaměstnanci nás uctivě zdravili a zvědavě si mě prohlíželi. Byla jsem celá nesvá. Na takovou pozornost jsem nebyla zvyklá. Cítila jsem, jak rudnu až po kořínky vlasů. Byla jsem ráda, když se za námi zavřely dveře výtahu. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že jsem trpěla fóbií z malého pohyblivého prostoru. Můj strach se vrátil ve chvíli, kdy doktor zmáčknul tlačítko s číslem 98. Naprázdno jsem polkla a můj žaludek se při pohybu výtahu nepříjemně zhoupnul.

"Fujtajbl." neodpustila jsem si, když jsem o několik sekund později vystoupila na pevnou zem.

"Poprvé je to vždy nepříjemné. Tohle je nejrychlejší výtah v Londýně, ale neboj se. Brzo si zvykneš.." zasmál se doktor.

"Nezvyknu, protože nebude žádné příště. To raději půjdu po schodech.." odpověděla jsem mu a zhluboka se nadechla, abych zastavila nepříjemnou nevolnost.

Otcova pracovna byla obrovská a pohodlně zařízená. Široký dubový stůl, pohodlné otáčecí křeslo, gauč pro hosty. Kulatý jednací stůl s osmi židlemi, kopie slavných obrazů.. I když možná, že to nebyly kopie..

"Asi se divíš, že jsme zde sami, ale chtěl jsem s tebou napřed mluvit mezi čtyřma očima. S ostatními otcovými spolupracovníky tě seznámím později. Prosím, posaď se zde." ukázal mi Townsend ke gauči. Poslechla jsem ho a podívala se s očekáváním do jeho tváře.

"Jak jistě tušíš, jsi jediným potomkem Michaela Chace a tím pádem i automatickou dědičkou. Je zde však ještě něco. Pár podmínek a přání.."

"Podmínek? Jakých podmínek?" řekla jsem překvapeně.

 "Hlavní podmínka je, že se nezbavíš společnosti. Zůstaneš tady v Londýně a ujmeš se pozice, kterou tvůj otec zastával.."

"Cože?!!!" vyskočila jsem na nohy. "To je naprostá blbost!!! Já nemůžu zůstat v Londýně!!!! Nenávidím to tady!!! Já jsem ještěrka.. Potřebuju pro svůj život slunce a teplo.. Los Angeles.."

"Tady je také slunce." ukázal doktor z okna.

"Pche.. Jednou do roka. To mi rozhodně nestačí!!"

"Vím, že je ode mě sobecké žádat tě o to, aby jsi zůstala, ale je to životně důležité.." Townsendovy oči čišely upřímností.

"Hahahaha." zasmála jsem se. "Životně důležité? Já o počítačích nebo vedení firmy vůbec nic nevím. Studuju.. Tohle nedokážu. Na to zapomeňte. To vy jste dospělý a víte, jak na to. Klidně vám své místo přenechám. Já bych tuhle společnost zlikvidovala."

"Summer, nevím, jak bych ti to řekl, abys pochopila, ale tvůj otec vytvořil tuto firmu jenom jako zástěrku. Má skrýt to, co nesmí být nikdy odhaleno.."

"Nerozumím vám." řekla jsem nechápavě.

Doktor si povzdechl a začal mluvit. "Již po celé generace existuje na starém kontinentě skupina lidí, co jsou v mnoha ohledech výjimeční. Přesně nevíme, kdy se to stalo. Možná, že už na úsvitu dějin. Ale datum není důležité. To, co je důležité je to, že se jednoho dne zrodil člověk s neobvyklým DNA. Na první pohled byl naprosto obyčejný. Ale přesto se u něj postupem času projevily jisté anomálie. Tyto anomálie přenášel jako kód na své potomky a ti na své a tak to postupovalo dál a dál. Občas se tito lidé setkali s jinými výjimečnými lidmi a jejich krev se smísila a dále měnila strukturu jejich genů. Nikdy by se na tyto jedince nepřišlo, kdyby němečtí nacističtí vědci při svých experimentech na lidech jednoho takového jedince nenašli.. Začali na něm i na jeho blízkých zkoušet různé pokusy. Mnoho výjimečných nepřežilo. Ale ti, co toto peklo dokázali vydržet, se zocelili a začali své schopnosti vědomě ovládat. Po skončení 2. světové války se tito lidé rozutekli do celého světa a dokumenty o experimentech se ztratily. A tak se dostaly do rukou mým a Michaelovým předchůdcům. Po dlouhá léta se věnovali studiu okultních věd a získané materiály pro ně znamenaly zásadní zlom. Začali po výjimečných pátrat a snažili se je dostat do svých řad. Po počátečních nezdarech narazili na tvého dědečka a ještě další osoby, které se jim rozhodly pomoci. Vytvořili společenstvo vymítačů, které mělo likvidovat temné zlo.. To, co dříve společenstvo mohlo pouze kontrolovat a pozorovat, nyní díky výjimečným mohli i účinně ničit. Začali s výcvikem a vývojem. Zlepšovali se. Přicházeli noví a noví.. Byla to však nebezpečná profese. Hodně členů umřelo. Nakonec zůstali jen ti nejsilnější a jejich potomci byli naší poslední šancí.. S profese se stalo poslání. Už není cesta zpět. Kdyby jsme toho nechali, zlo ovládne celý svět a to nemůžeme dopustit. Nikdy. I kdybychom museli přinést oběť nejvyšší.. Jako tvůj otec..." Townsend se odmlčel a podíval se na mě pátravým pohledem. Čekal na moji reakci.

"Pěkná pohádka. Mohl byste se tím živit, ale na tohle já nemám čas. Chci to tady co nejrychleji uzavřít a odjet zpátky do LA."

"Ty jsi mě vůbec neposlouchala?!!" zaskučel doktor. "Tohle nejsou žádné pohádky. Všechno je to pravda! A jsi to ty! Tebe potřebujeme. Tvůj otec byl výjimečný a ty jsi zdědila jeho geny. Jsi stejná jako on.. Byl pro nás velmi důležitý. Bez něho společenství nemůže fungovat!"

V tu chvíli jsem měla všeho dost. Rychle jsem vyskočila a spěchala ke dveřím. Byla jsem si naprosto jistá, že Townsend je nebezpečný šílenec.

"Summer počkej! Neblázním. Existuje způsob, jak ti má slova dokázat.. Dej mi prosím šanci. Takhle to nemůže skončit. Tvůj otec tě chtěl uchránit, ale nyní se změnila situace. Hrozba je silnější než kdy jindy a jeho smrt nás ochromila.. Prosím. Kvůli němu.. Musíš to všechno vidět a pochopit, aby ses mohla rozhodnout.."

Jeho tvář byla v tu chvíli tak zoufalá. Nechtěla jsem se do toho zaplétat. Tušila jsem, že ať to bude jakkoliv, tak to nebude nic příjemného..

+ + +

Znovu jsem byla nucena nasednout do toho příšerně rychlého výtahu. Kolena se mi podlomila ještě dřív, než se pode mnou zhoupla zem. Townsend vytáhl z kapsy stříbrný klíč a strčil ho do zámku vedle displeje. Stěna výtahu se na jedné straně odsunula a odkryla modré tlačítko.

"Co to je?" zeptala jsem se podezíravě.

"Cesta do podzemí.. Do centrály společenství." odpověděl mi a zmáčkl ho. Výtah se začal řítit k zemi. Chytila jsem se madel a zavřela oči. Počítala jsem každou vteřinu a modlila se, abych už stála na pevné zemi. Moje přání se mi po chvíli splnilo. Úlevně jsem vydechla, otevřela oči a vratkým krokem vystoupila do neskutečného světa.

"Bylo složité tohle všechno utajit. Londýn je provrtaný tunely metra. Dokonce jsme museli uplatit pány nahoře, aby se pozměnila struktura výstavby.." usmál se Townsend a pokynul mi, abych ho následovala.

Podzemí bylo mnohem větší, než bych si dokázala představit. Dlouhé sterilně vypadající chodby, které osvětlovala u stropu připevněná zelená světla. Desítky a desítky dveří, u kterých jsem nevěděla kam vedou. U jedněch se Townsend zastavil a otočil se na mě.

"Než půjdeme dál. Musím tě požádat o jednu věc.. Všechno, co zde uvidíš nebo uslyšíš, musí zůstat mezi námi. Nikdo další se to nesmí dozvědět.. Jde o bezpečnost nás všech! Můžeme jít dovnitř? Jsi připravená?"

"Děsíte mě. Víte to? Myslím, že bych tady vůbec neměla být." odpověděla jsem mu.

"Vím, jak se cítíš. Také jsem si tím musel projít.. Ale tím, že se poddáš strachu, zavřeš oči a utečeš, nic nevyřešíš. Problémy nezmizí. Můžeš se snažit jak chceš. Namlouvat si něco, zlehčovat to, ale tvůj osud si tě tak jako tak vždy najde. Věř mi. Dvakrát jsem utekl, než jsem pochopil, že s tím nelze bojovat. Mé místo je tady.."

Naprázdno jsem polkla. Kam se poděl můj obyčejný život? Škola, kamarádi, nakupování, party? Tohle byla moje nejtemnější noční můra..

Doktor viděl zmatek v mých očích. Konejšivě mě pohladil po rameni a otevřel dveře.

Tato místnost byla velmi podobná těm, co jsem viděla nahoře na povrchu. Široký stůl s několika pohodlnými kancelářskými křesly na kolečkách. Několik laptopů, telefon, promítačka s bílým plátnem, kávovar. Nic z toho nevypadalo děsivě. Trochu mě to uklidnilo. Mé obavy, že tady najdu nějakou středověkou mučírnu, se nevyplnily.

"Asi jsi čekala něco jiného, že?" usmál se na mě Townsend. "Tohle je naše centrála. Tady vedeme porady a plánujeme akce. Hned tě představím.." Přešel ke stolu a zvedl telefon. Vytočil nějaké číslo a tichým hlasem promluvil do sluchátka: "Jsme tady." Potom sluchátko položil a pokynul mi k jedné z židlí. Jako svázaná jsem se posadila a čekala, co se bude dít. Ani ne za dvě minuty se dveře otevřely a vstoupilo dovnitř několik osob. Ženu se zrzavými vlasy jsem okamžitě poznala. Mile se na mě usmála a posadila se naproti mě ke stolu. Další dva muže jsem si pamatovala z pohřbu. Tři ženy mi nic neříkaly, ale možná jsem je na obřadu přehlédla. Poslední příchozí mi způsobil nevolnost.

"Nazdar kočko." mrkl na mě, až mi vyskočila husí kůže odporem.

"Jazzy.." zamračila jsem se na něho. Pobaveně se na mě zašklebil a posadil se vedle zrzky.

"Chovej se slušně, Jasone! Alespoň nyní, prosím tě." napomenula ho zrzka.

"Ale já jsem vždycky slušný, mami. Vždyť jsem pozdravil.."

Žena zakroutila hlavou a mávla rukou. Bylo zbytečné se s ním dohadovat. Navíc porada právě začala..

"Vážení, jak jste si již mohli všimnout, Michaelova dcera konečně dorazila mezi nás.. Zasvětil jsem ji do situace, ale Summer nám zatím nevěří. Musíme ji přesvědčit, že naše poslání je důležité a je nutné, aby s námi spolupracovala.."

"Jsi hloupá? Bude legrace, uvidíš. Je skvělé být výjimečný!" ozval se Jazz. Jeho matka ho zpražila pohledem: "Mlč Jasone! Neskákej Robertovi do řeči!"

"I takhle se to dá říct." pokračoval doktor ve svém monologu. "Být výjimečný má své výhody i nevýhody. Vycvičíme tě a připravíme, aby jsi byla schopná obstát ve všech zkouškách. Budeš silná a mocná. Na oplátku však budeš muset poslouchat a spolupracovat. Existuje řád, který nesmí být narušen.. Všechny, co tady vidíš, jsou něčím výjimeční. Helen." ukázal na zrzku. "Má schopnost vnímat a cítit zlo. Stopovat. Díky ní dokážeme rozpoznat jedince, kteří musí být zlikvidováni. Jejího syna Jasona, jak vidím už znáš. Ten je ti velmi podobný. Jeho otec měl stejný dar jako ten tvůj. Dokázal ovládat své tělo tak, že se stal rychlejším a silnějším, než si vůbec dokážeš představit. Jason to po něm zdědil.. Charles a David patří mezi naše mozky. Ovládají metafyzické schopnosti. Díky nim můžeme bojovat i s jevy, které jsou pro lidské oko neviditelné. Rachel, Susan a Loren pracují zde na základně. Jsou počítačové expertky. Vedou databáze a vyhledávají potencionální cíle. Fungují také jako naše pojistky. Když se cokoliv nevydaří podle plánu, mají za úkol zamést stopy.. Přesně jako u tvého otce, Summer. Michael nezemřel na infarkt, ale to ty už jistě tušíš.. Zemřel na naší poslední misi. Teď vím, že bylo bláznovství ho poslechnout a jít do toho. Byli jsme nepřipravení. Objevili naše slabiny, využili je a tvůj otec to zaplatil svým životem.."

"Jak přesně zemřel?" zeptala jsem se sípavým hlasem.

Townsend si smutně povzdechl. Jazzova matka mě přes desku stolu chytila za ruku. Její pohled byl tak mateřský.. Ostatní se tvářili vážně. Jakoby byli kamenné sochy. Dokonce i Jazz na chvíli zapomenul na své pitomé hlášky.

"Bylo to moc ošklivé." odpověděl Townsend. "Byla to naplánovaná akce. Měli jsme všechny informace, ale museli na to nějak přijít.. Byli najednou v přesile. Tvůj otec dělal maximum, co mohl. Bojoval, ale oni ho nakonec přemohli, odvlekli, vyslýchali a pak ho umučili. Nic neprozradil.. Jeho tělo pohodili do řeky. Jen díky Helen jsme byli schopní ho najít. To, co z něho zbylo, to už nebyl Michael. Nic horšího jsem v životě neviděl.."

"Panebože!" vytřeštila jsem oči hrůzou. "Kdo něco takového mohl udělat??!"

"Byla to skupina, která si říká Věčnost.. Víme o nich už několik let, ale jsou výborně organizovaní. Zatím se nám nepodařilo odhalit jejich vůdce. Zlikvidovali jsme již spousty jejich členů, ale vždy se objeví další, kteří jsou ještě horší než ti předchozí. Je to jako boj s větrnými mlýny.." promluvila na mě Helen a pevně mi sevřela ruku, až mě to trochu zabolelo.

"Omlouvám se." uvědomila si to vzápětí a mou dlaň pustila.

"Jak mohou lidé být tak zlí a bezcitní..?" povzdechla jsem si.

"Ale oni nejsou lidé. Jsou to upíři.." odpověděl Townsend.

Nechápavě jsem se na něho podívala a mou hlavou se honilo milion a jedna myšlenka. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Všechny pohledy byly upřeny s očekáváním na mě.

"Cože jsou??? To snad.. Pche... Ale... hahaha... Už jsem vám na to vážně málem skočila.. hahaha. Ta dojemná historka o mém otci a ty soustrastné pohledy.. Fakt dost dobré, ale upíři? To už je přece jen dost, nemyslíte? Museli jste vědět, že na tohle vám nikdo neskočí! Tak kde je ta kamera? Pro kterou televizi tohle točíte? Nebudu ze sebe dělat blbce!" vyskočila jsem a spěchala ke dveřím. V půli kroku mě zadržel Jazz.

"Pěkné divadýlko, ale teď už si sedni a poslouchej! Zní to šíleně, ale je to všechno pravda! Odkud myslíš, že mám tohle, hm??!" vyhrnul rukáv a ukázal mi ošklivou jizvu na rameni. Ještě nebyla zcela zhojená. Byla nová. Ten kdo ji způsobil, musel mít sílu v čelistech. Dokázala jsem rozeznat stopy od zubů. Odervaly mu i kus masa..

"To nic nedokazuje! Mohl jsi k tomu přijít jakkoliv!" odsekla jsem mu a snažila se dostat z jeho sevření. Byl jako z kamene. Škodolibě se na mě usmál a zmáčkl mi ruku.

"Auuuu." zaskučela jsem.

"Tak dost!" ukončil naši šarvátku Townsend. "Okamžitě ji pust, Jazzy! A ty si prosím sedni, Summer. Snad by jsi opravdu nevěřila, že tohle všechno je jen iluze? Proč bychom to dělali??! A smrt tvého otce? Ty víš, že mluvíme vážně.."

"Já.. já.." blekotala jsem a propukla v křečovitý pláč. "Tohle přece nemůže být pravda. Ne. Můj otec... Já nejsem ničím zvláštní. Jsem úplně obyčejná. Nic na mě není. Já vám nemůžu pomoct. Ne... Chci pryč! Prosím.."

Helen vyskočila a chytila mě do náruče. Hladila mě po zádech, dokud jsem se trochu neuklidnila.

"To je v pořádku, drahoušku. Všechno bude dobré. My tě nemůžeme nutit. Je to jen na tobě.." utěšovala mě.

"Ano, Helen má pravdu. Musíš se rozhodnout sama." ozval se doktor. "Ale než nám odpovíš, tady je dopis, který napsal před časem tvůj otec pro případ, že by se mu něco stalo. Schoval ho u mě, abych ti ho předal.."

Trochu jsem se uklidnila a pohledla na bílou obálku.

"Necháme tě tady o samotě. V klidu si ho přečti a popřemýšlej. Až se rozhodneš, tak přijď. Budeme čekat v protější místnosti.." Jako na povel se všichni postavili a v tichosti odešli.

Osaměla jsem. Stála jsem nerozhodně a dívala se na dopis ležící na desce stolu. Bála jsem se ho otevřít. Váhala jsem, jestli chci vědět, co v něm stojí.. Všechno, co jsem dnes zažila a slyšela, vždy to bylo jen horší a horší. V hlavě se mi vybavila slova. Nevím, jestli jsem je někde slyšela, nebo četla. Postavme se svým strachům, jen tak s nimi můžeme bojovat a zvítězit.. Sebrala jsem dopis ze stolu a třesoucími prsty roztrhla obálku. Okamžitě jsem poznala otcův krasopisný rukopis.