Na pláži v La Push

"Co se to to s námi stalo??!" zeptal se Quil nechápavě a mnul si zpocené horké čelo. Jeho oblečení bylo potrhané a ušpiněné. Boty neměl vůbec. Jeho přátelé Ephraim a Levi vypadali podobně. Levi byl očividně v šoku. Naopak Ephraim se nervózně díval na mořskou hladinu a měl zaťaté dlaně v pěst, až mu na rukou viditelně vystupovaly namodralé žíly.

"Doufal jsem, že tohohle budete ušetřeni.." řekl temným hlasem plným smutku Ephraim. "Nevím, jak bych začal.." hledal správná slova. Jeho dva posluchači ho pozorovali s napjatými výrazy. Jakoby jim právě měl sdělit něco, co dokáže změnit běh celé planety.

"Levi, Quile.. my jsme vlkodlaci.." řekl vážným hlasem.

"Chachacha.." zasmál se Quil strojeně. "Ephe, to je hloupost! To jsou jen báchorky kmenových starších.."

"Je to pravda, Quile a ty to víš! Co si myslíš, že se s tebou před chvílí stalo, no??" odpověděl mu Ephraim a v jeho hlase byla naléhavost.

"Halucinace, davové šílenství....... Bohové, proč? My jsme vlkodlaci.... Jak je to možné?? Proč my? Proč teď a proč tady??" zaskučel Quil.

"Nevím jistě." řekl Ephraim po pravdě a poškrábal se na hlavě. "Stalo se mi to už několikrát.. Napřed jsem měl horečku a bylo mi divně, a potom jsem explodoval.."

V tu chvíli se Levi chytil za krk a dávivě se rozkašlal. Rychle se otočil stranou, aby jeho kamarádi nemuseli sledovat jeho křečovité zvracení.

"Přesně stejně jsem reagoval taky.." ozval se Ephraim. "Nechtěl jsem tomu uvěřit, ale je to tak. Jsme vlkodlaci. Ale nezměnili jsme se jen tak. Něco to vyvolalo a myslím si, že už vím co.."

"A co, Ephe?" zeptal se Quil.

"Našim lidem hrozí nějaké nebezpečí.. Proměna se spustí ve chvíli, kdy je potřeba proti něčemu bojovat.. A dneska ti dva kluci... Cítili jste ten divný přeslazený pach a ta jejich rychlost s jakou se tam objevili... Oni nejsou lidé. Tím jsem si jistý!!"

Levi se vrátil ke svým přátelům. Neslyšel sice část rozhovoru, ale konec postřehl: "Co bude dělat?"

Ephraim pokrčil rameny: "Navrhuju je sledovat je a zjistit, co jsou zač. Potom se uvidí.. Jestli zjistíme, že jsou hrozbou, budeme je muset zabít. Jsme sice jenom tři, ale jsme silnější než oni.. Viděli jste.. Toho jednoho jsem dost citelně zranil.."

Konečně se nám s Emmettem podařilo odplavat dost daleko od pláže. Už jsem necítil ten odporný pach, těch indiánských kluků, kteří se měnili ve velké vlky. To znamenalo, že ani oni už nemohli cítit nás. Bylo bezpečné doplavat k pevnině a co nejrychleji se vrátit do Forks. Tušil jsem, že tohle nebude konec. Hrozilo nám nebezpečí, jehož velikost jsme nemohli ani definovat..

"Auuu.." zaskučel vedle mě Emmett.

Otočil jsem se na něho a zděsil se. Emmettova ruka nepěkně napuchla a z rány nepřetržitě vytékaly pramínky krve. Emmett byl bledší než obvykle a třásl se po celém těle.

"Proboha Emmette!! Jak ti je?" zeptal jsem se trochu zbytečně. Vyděl jsem, že můj bratr na tom nebyl moc dobře. Rána byla hluboká a ztráta krve v něm probouzela žízeň a potřebu pít. Od našeho domu nás dělila ještě poměrně dlouhá cesta..

"Budeš schopný utíkat, Emmette?" zeptal jsem se ho.

Emmett zatnul zuby a v jeho výrazu se objevilo odhodlání, ale slyšel jsem jeho myšlenky. Cítil se hrozně slabý..

"Ponesu tě." oznámil jsem mu a nevnímal jeho protesty. Musel jsem na něho zakřičet, aby mě poslechl a vlezl mi na záda. Rozběhl jsem se. Trvalo nám to déle než obvykle, ale když jsem konečně zahlédl střechu našeho domu, ulevilo se mi.

"Carlisle! Carlisle!" volal jsem okamžitě. Náš otec byl ve vteřině u nás a šokovaně sledoval Emmettovu krvácející ruku.

"Co se stalo?" zeptal se.

V tu samou chvíli se přiřítila Rosalie: "Emmette! Ne! Co se sakra stalo? Emmette, miláčku.." třásla se stejně jako její muž a její oči zoufale těkali ode mě k Emmettovi a Carlisleovi.

"Neboj se, Rose. Bude v pořádku. Není to nic vážného. Ztratil jen hodně krve, ale to se dá spravit." uklidňoval ji Carlisle a odváděl Emmetta s mou pomocí do domu. Položili jsme ho na gauč. Esme mu sundala tričko. Rosalie mezitím přinesla Carlisleovu doktorskou brašnu. Carlisle ošetřoval a já jsem konečně měl šanci všem říct, co se stalo..

"Změnili se v obří vlky??" potvrzovala si Rosalie. Mračila se jako sto čertů a o něčem uvažovala.

"To ať tě ani nenapadne!!" řekl jsem jí, když jsem zaslechl její myšlenky. "Žádná msta! Oni po nás nešli záměrně.. Byla to náhoda, že jsme se tam s nimi potkali.. Vidíš, co udělali Emmettovi.. Jak myslíš, že bys dopadla ty, kdybys na ně byla sama??"

"A co jsou vlastně zač?" zeptala se Esme a utírala suchým kapesníkem Emmettovi bolestí orosené čelo.

"Nemám ponětí..." odpověděl jsem po pravdě a zatvářil jsem se nespokojeně.

"Já asi vím s kým jste se to setkali, ale popravdě nechápu, jak je to možné.." řekl Carlisle a všichni jsme se na něho se zájmem podívali.

Carlisle začal vysvětlovat: "Kdysi. Je tomu nejméně 800 let. Pobývali tady na zemi kromě upírů ještě jiná stvoření.. Stejně silná, stejně rychlá, ale smrtelná... Vlkodlaci. Na rozdíl od nás upírů, vlkodlaci byli normálními lidmi, kteří byli od narození předurčeni stát se něčím výjimečným.. Vlkodlaci byli odpradávna přirozenými nepřáteli upírů.. V té době bylo mnohem víc nemrtvých než dnes, a proto pro udržení rovnováhy mezi druhy bylo také mnohem víc vlkodlaků.. Pak se však do čela upírského společenství postavila rodina Volturi a rozhodla se, že vlkodlaky vyhladí z povrchu zemského.. Tehdy zemřelo mnoho nevinných.. Nejen, že nechali Volturi vyvraždit všechny vlkodlaky. Oni dokonce nechali povraždit i lidi, kteří by se jimi mohli stát!! Od té doby vlkodlaci zmizeli. Mělo se za to, že jsou do jednoho mrtví, ale jak jste se dneska mohli přesvědčit, někdo přece jen přežil..."

"Vlkodlaci.." řekl jsem si sám pro sebe. Začalo to dávat smysl.. "Proto se jednomu z těch kluků podařilo Emmetta zranit.."

"Ano." potvrdil mi Carlisle. "Jen vlkodlaci mají tu moc, aby zranili nebo zabili upíra.."

"Co budeme dělat??" zeptala se Esme a v jejím hlase byly obavy.

"Zatím nevím." odpověděl Carlisle.

Emmett bolestně zasténal. Všichni se k němu starostlivě otočili. Rosalie ho pohladila po tváři: "Miláčku, to bude dobré.. Už brzo ti bude líp.."

"Potřebuje okamžitě čerstvou krev, aby se mohl začít hojit.." promluvil Carlisle.

"Zařídím to." oznámila Rose.

"Půjdu s tebou." řekl jsem. Věděl jsem, že je Rosalie naštvaná a nechtěl jsem ji pustit samotnou ven..

"Nechoďte nikam daleko! Bude stačit jakékoliv větší zvíře.. Musíme tohle rychle vyřídit, abychom mohli dojednat, co podnikneme dál..

Oba jsme mlčky kývli, že rozumíme a vytratili jsme se z domu. Měl to být rychlý lov, ale čekalo nás nemilé překvapení......