Zatím, co jsi spala.. - 6. část

Od té noci, co mě ta dívka viděla zabíjet uplynulo ještě několik let, co jsem se bezcílně toulal a zabíjel. Ale už nikdy jsem nepocítil ten pocit dobře vykonané práce. Vždy jsem měl před očima její vystrašený výraz, jak se tam v baru krčila na zemi a čekala smrt z mých rukou..

Vždycky jsem si byl jistý tím, co dělám. Byl jsem odklízeč. Zachránil jsem stovky lidských životů, ale i přes to se ve mě začaly hromadit pochybnosti. Ať to byli sebehorší vrazi a maniaci, pořád to byli lidé a já je zabil. To obrovské číslo mě děsilo každý den víc a víc. Carlisle měl pravdu, když mi říkal, že za žádných okolností nesmím sáhnout nikomu na život. Ta vina za zmařené lidské osudy mě bude pronásledovat do konce mého života. A protože jsem svým způsobem nesmrtelný, nikdy se těch výčitek nezbavím..

Někdy ke konci roku 1931 jsem zatoužil po návratu domů. Ke Carlisleovi a Esme. Připadal jsem si tak osaměle. Potřeboval jsem jejich přítomnost. Jejich chápavé myšlenky. Svou jistotu. Ale bál jsem se. Nedokázal jsem se vrátit a mlčet o tom, co jsem celé ty roky dělal.. Chtěl jsem být upřímný a promluvit si s nimi o tom.. Toužil jsem po jejich odpuštění..

Celých pět let zůstali na tom samém místě. Jakoby čekali, až se vrátím domů.. Několik dní jsem z uctivé vzdálenosti pozoroval svůj bývalý domov. Četl jsem jejich myšlenky. Jejich soužití bylo poklidné, ale vzpomínali na mě. Každý den. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli to dokážu, vrátit se.. Vykročil jsem. Zastavil se až před vstupními dveřmi. Zvedl jsem ruku, abych zaťukal. Dveře se však otevřely dřív a v nich stála Esme. V očích slzy a na rtech úsměv.

"Mami.." zašeptal jsem.

Vrhla se mi do náruče a ze všech svých sil mě objala. Blaženě jsem zavřel oči. Byla to překrásná chvíle. Esme byla anděl. Na nic se neptala. Jen řekla: "Měl jsi dlouhou a složitou cestu domů, viď?"

Nemusel jsem jí nic vysvětlovat. Ona to všechno celou dobu věděla.. Viděla mi to v očích. Vždy mi viděla až do duše.. Carlisle stál vedle ní a čekal, až se přivítáme. Opatrně jsem se na něho podíval a čekal jeho reakci na můj příchod.

"Vítej doma, synu." promluvil a usmál se na mě.

Tu noc jsem celou strávil tím, že jsem popisoval každý okamžik mého dobrovolného osamoceného putování. Carlisle i Esme s vážnými tvářemi poslouchali a nezasahovali do mého monologu. Když jsem skončil, bylo chvíli ticho. Potom promluvil Carlisle: "Nic ti nevyčítáme. Sám jsi přišel na to, co je správné.."

Náš život se vrátil do normálu. Přestěhovali jsme se a léta plynula.. 1932, 1933.

Rok 1933 byl pro moji rodinu zlomový.. Od chvíle, co jsem se vrátil, byl Carlisle zamyšlený. Jeho myšlenky mi prozrazovaly, že chce, abych byl stejně šťastný jako je on.. Tenkrát mi to hned nedošlo. On mi hledal partnerku.. A tak se k nám dostala Rosalie..

Dokonalost, krása, odhodlanost, vytrvalost, láska k rodině.. To všechno byla a je Rose. Stejně jako já umírala  a stejně jako mě ji Carlisle zachránil.. Doufal, že se do sebe zamilujeme a budeme tak šťastní jako on a Esme.. Ale byl tady jeden háček. Nikdy to nepřiznám nahlas, ale s Rosalií jsme si byli od začátku v mnoha ohledech podobní a tato podobnost pro nás nebyla a není zajímavá..

Oba jsme byli sebevědomí, tvrdohlaví, milovali rychlá auta a naše nadlidské schopnosti. Rosalie navíc měla tu nevýhodu, že jsem četl její myšlenky. Styděla se. Znal jsem její pocity ještě dřív než na ně ona sama přišla. Neměla přede mnou žádné tajemství.. Vyhýbala se mi kvůli tomu.. Jistě chápete, že v takovém prostředí nemohla vzniknout láska..

Netrvalo dlouho a Rosalie na jedné ze svých toulek narazila na smrtelně zraněného Emmetta. Dlouhé kilometry ho nesla ke Carlisleovi, aby ho proměnil. Sama si netroufala, ale byla tak silná, že zvládla odolat vůni čerstvé krve.. Dodneška ji za to obdivuji. Až když jsem potkal Bellu, pochopil jsem, jak těžké to pro ni muselo tenkrát být.. Ale zvládla to a do naší rodiny se dostal můj první bratr Emmett..

Emmett. Král srandy a velký nepřítel stereotypu a nudy. Pro naše pobavení dokázal udělat téměř nemožné.. Někdy jsem měl až strach, co provede příště.. Mám ho velice rád. Tehdy jsem byl šťastný, že jsem konečně mohl s někým trávit čas, jako s ním. Chodívali jsme na lov. Nevím, jestli to bylo tím, že ho málem zabil medvěd, nebo čistě jen proto, že mu chutnala medvědí krev, ale jeho nejoblíbenější zábavou bylo rozdráždit spícího Grizzlyho a potom ho zabít a sát.. Ve svých zvycích se nezměnil. Rád to dělá dodnes.. Emmett však kromě zvířecí krve, měl první dva roky problém se sebeovládáním..

Psal se rok 1936, když zabil člověka.. Ta dívka mu voněla tak, jako mně dnes Bella.. Nemohl se ovládnout. Neměl tolik zkušeností, jako já.. Byl upířím nováčkem. Tehdy je vůně krve nejsilnější...

Rose ho tehdy našla se zakrvácenými ústy klečet nad mrtvolou.. Muselo to pro ni být strašné. Emmett z toho byl samozřejmě zničený, ale Rose mu nic nevyčítala. Zakryla všechny stopy a po domluvě s Carlislem jsme raději opustili město..

Rozhodli jsme se ztratit na čas někam, kde bychom mohli žít, aniž bychom na sebe moc upozorňovali. Nový domov jsme našli ve státě Washington. To malé městečko se nám všem stalo osudným.. Už jistě tušíte o kterém místě mluvím..

Ano Forks. To příšerně nudné, ale pro upíry ideální místo.. Po celý rok déšť a mraky.. Téměř žádné slunce... Byl tady pouze jeden háček. Quileuté..

Naše rodina se přistěhovala do odlehlého domu, nedaleko Forks. Nebyl to ten samý dům v jakém bydlíme nyní, ale byl mu velmi podobný. Nebyl problém zapadnout mezi obyvatele. Díky tomu, že jsme nelovili lidi, mohli jsme žít na jednom místě, aniž bychom vzbuzovali podezření. Emmett se po tom nechtěném zabití poučil a nyní byl velice opatrný. Začali jsme chodit do školy.. Jedna z nevýhod přeměny v 17 letech.. Navždy jste odsouzeni chodit do školy. Za ta dlouhá léta jsem všechno uměl, takže jsem to bral jako nutné zlo. Ale alespoň jsem nemusel neustále vymýšlet nějakou činnost, abych se zabavil. Dodneška mi vadí, že nemůžu nikdy spát.. Máte až příliš mnoho volného času.. S Emmettem jsme často vyráželi na lov. Vždy na nová místa. Tak nás naše kroky zavedly až na pláž La Push. Netušili jsme, že nás tady kromě oceánu, bude čekat ještě něco..

"To je úžasný pohled.." ohodnotil jsem výhled z pláže. Emmett poskakoval jako malý kluk a nechával si zmáčet kolena v přicházejících a odcházejících vlnách. Přiběhl jsem k němu a kopl do vody, až ho vodní sprška ostříkala na hlavě. Vesele zavrčel a vrhl se na mě, aby mi to oplatil. Začali jsme se tam pošťuchovat. Vyrušil nás podezřelý šramot. Upozornil jsem Emmetta, že se někdo blíží.. Slyšel jsem rozčílené myšlenky. S napětím jsme pozorovali okraj lesa. Po chvíli se odtamtud vynořila trojice snědých mladých kluků. Byli neuvěřitelně vysocí. Dlouhé havraní vlasy svázané koženými provázky do ohonu.  V jejich očích bylo napětí a nesouhlas. Byli to obyčejní smrtelníci, ale v hlavě mi varovně blikalo, že tady něco nehraje..

"Co tady děláte?" křikl na nás jeden z nich.

"Koupeme se." odpověděl Emmett vzdorně.

"Ale tady nesmíte být!! Tady je to naše území!!" ozval se znovu mluvčí.

"Omlouváme se. Netušili jsme, že je sem vstup zakázán. Hned odejdeme." snažil jsem se ho uklidnit. Nechtěl jsem se dostat do konfliktu. Kývl, že to bere na vědomí a všichni tři sledovali, jak odcházíme. Jejich výrazy byly tak nepřátelské..

Doma jsme se se vším svěřili Carlisleovi a po několika dnech jsem na toto setkání téměř zapomněl. Tehdy jsme netušili, že to nebylo naposledy, co jsme je potkali a navíc, že se ti kluci díky našemu příchodu promění v něco, co je stejně nebezpečné jako upíři.......

Konec 6. části