To první zabití pro mě bylo těžké. Jako každé poprvé
to bylo složité a musel jsem na to dlouho myslet, ale tenkrát jsem si
byl jistý, že dělám správnou věc.. Zbavil jsem město jednoho vraha a
zachránil jsem nevinný život.. A ty moje červené oči? Zvykl jsem si.
Mezi lidi jsem moc nechodil a mé oběti díky nim zažívaly ještě větší
hrůzu.. Není nic chutnějšího než vyděšená rozbouřená krev smíchaná s
adrenalinem.. Mlask.
Ale pokročme v mém příběhu... Po tom prvním vrahovi
jsem dostal nápad, že by nebylo špatné trávit noci uklízením města..
Pracoval jsem tam, kde byla policie krátká. Četl jsem si černé kroniky a
oznámení o vraždách.. Ty, co mě zaujaly jsem začal sám vyšetřovat.. A
nechci se chvástat, ale měl jsem vyšší úspěšnost než FBI i CIA
dohromady. Má schopnost číst myšlenky byla k nezaplacení.. Dokonce i na
mafii došlo..
Od noci, co jsem náhodně zahlédl masakr muže i celé
jeho rodiny uplynulo deset měsíců. Město bylo asi o dvě stě vrahů,
deviantů a násilníků lehčí a já jsem byl dokonale vycvičen ve svém
"odklízení". Úplně bych na tu skupinku vrahů zapomněl. "Zapotil" jsem se
při hledání jednoho kanibala, ale hoši se objevili znovu. Ve špatném
čase, na špatném místě..
Hospoda u Jednookého Jacka byla vyhlášeným místem,
kde se setkávali všichni, co měli něco dočinění s podsvětím. Rád jsem
tam chodil. Bylo tam šero. Každý se staral jen o to své.. Ale také tady
byl barman, který za slušný obnos peněz byl schopný zjistit cokoliv..
Několikrát jsem ho využil...
Ten osudný večer jsem seděl u stolu v rohu a
nenápadně pozoroval dvojici opilců.. Podle jejich myšlenek to byli
bratři, kteří se živili lichvou a kuplířstvím.. Právě se se třetím
mužem, dost obézním arabem domlouvali na jednom ze svých obchodů. Dívka,
sotva patnáctiletá, seděla mezi nimi a i na tu dálku jsem viděl, jak se
chvěje strachem.. Slyšel jsem její myšlenky. Byla sirotek. Týrali jí v
ústavu, a tak utekla. Dostala se sem, s vidinou zisku nějakého
počestného zaměstnání.. Měla však tu smůlu, že narazila na bratry
kuplíře.. Než se stihla rozkoukat, měli ji pod palcem a nyní se jí
snažili dobře prodat do Orientu.. Měla medové vlnité vlasy a zelené
mandlové oči. Arab z ní nemohl spustit zrak. Úlisně na ní pomrkával a
uhlazoval si kozí bradku. Z jeho myšlenek mi bylo na zvracení..
"Dáte si ještě něco?" nahnula se nad můj stůl
servírka v nejlepších letech. Když zaznamenala, že z mé sklenky nic
neubylo, rozčílila se.
"Co je? Vám snad nejede naše víno? To jste takovej
fajnovka??!"
Nechal jsem svou hlavu skloněnou: "Ne, je vynikající,
ale na mě musíte pomalu.. Rád vychutnávám buket..."
"Nó jén aby.." uklidnila se trochu a odnesla své
kypré povislé tělo k baru. Znovu jsem mohl stočit svůj pohled k té
vystrašené dívce. Obchod se blížil k finálnímu předání peněz. Bratři se
usmívali jako dva měsíčci na hnoji a hlavou se jim honily fantaskní
představy, jak si budou užívat tu hromadu peněz.. Do mé hlavy se dostala
rušivá myšlenka. Střelil jsem hlavou na druhou stranu lokálu. O dva
stoly ode mě seděla čtveřice černě oděných chlapíků. Nepili, nebavili
se, jen seděli. Byli netrpěliví. Po asi třech minutách se rozrazily
vstupní dveře a v nich se objevila další skupinka černě oděných postav.
Potom se všechno seběhlo příliš rychle..
Ta sedící skupina se prudce zvedla, až spadly židle s
rachotem na zem. Zpod kabátů vytasili pistole. Příchozí byli v převaze a
kromě pistolí u sebe měli i brokovnice. Začali po sobě střílet a bylo
jim jedno, jestli při tom zraní i někoho jiného než ty co chtěli.. Ozval
se nářek prvních raněných a na zemi se svalily první mrtvoly.. Pach
čerstvě prolité krve mě donutil vstát.. Přiblížil jsem se blíž.. Jeden
ze zabijáků mě zpozoroval. Bez nejmenšího rozmyšlení do mě střelil. Ani
to se mnou nehnulo.. Vytřeštil na mě oči a ruka s pistolí se mu svěsila
dolů.. Zvědavě jsem se podíval na prostřelenou košili, a potom jsem
zvedl svá víčka a podíval jsem se na toho potměšilce.. Muž zesinal.
Vypadalo to, že každou chvíli padne k zemi a začne se modlit. Jeho tvář
byla tak známá...
"Ty jsi mi zničil moji nejoblíbenější košili!"
promluvil jsem na něho. Muž nebyl schopen slova. Ostatní si mě také
všimli.. Střelba ustala. Polovina hostů lokálu byla mrtvá, nebo
nenápadně zmizela zadním vchodem. Zůstal jsem jen já a pět zabijáků..
"Moji oblíbenou košili!" zopakoval jsem důrazně.
"Napřed mi zničíte večer, když přímo přede mnou zabijete nevinnou rodinu
a teď mi ke všemu ničíte můj šatník.. Dneska není váš šťastný den..."
oznámil jsem jim beze stopy hněvu, nebo úsměvu. Jeden z mužů s
brokovnicí se vzpamatoval a vystřelil po mně. Tak jako poprvé, i nyní se
střela jen neškodně odrazila.. Skočil jsem na něj dříve, než stihl
mrknout. O vteřinu později byl mrtvý i další z nich. Zlomil jsem jim
vaz. Vůně krve byla všudypřítomná. Nedokázal jsem dlouho odolávat.
Potřeboval jsem pít. Třetího i čtvrtého jsem zastřelil jejich vlastní
zbraní. Zůstal poslední.. Klečel na zemi a modlil se k panence Marii..
"To ti nepomůže.." řekl jsem mu a chytil ho za vlasy,
abych ho postavil. "Tohle jsi měl dělat dřív, než jsi začal zabíjet
děti!" Zakousnul jsem se mu do krku a konečně si dopřál svou odměnu.
Vychutnával jsem si tu chvíli. Z hodování mě vyrušily vyděšené myšlenky.
Odhodil jsem nyní už mrtvolu muže a vrhl jsem se k převrácenému stolu.
Zavrčel jsem a odhodil ho na druhou stranu místnosti. Strnul jsem. Na
zemi se krčila ta dívka a dívala se na mě panikou rozšířenými
zorničkami. Viděl jsem v nich smrt.. Všechna pomsta a bojovnost ze mě
vyprchala. Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem ji donutil sledovat takové
divadlo.
"Neboj se, já ti neublížím." promluvil jsem na ni.
Nevěřila mi. Schovala si obličej do dlaní a začala plakat. Nevěděl jsem,
co teď. Připadal jsem si jako slon v porcelánu.. Zvažoval jsem, co
udělat.. Nakonec jsem ji vzal do náruče. Nebránila se. Byla ztuhlá
hrůzou. Odnesl jsem ji do nedalekého hotelu a zaplatil jí ubytování na
měsíc. Recepční se na mě díval divně, ale jak jsem před něho hodil tučné
spropitné, změnil výraz a dělal, že je vše naprosto normální.. Odnesl
jsem ji na pokoj a položil na postel. Její pohled byl odevzdaný. Položil
jsem jí do klína tlustou ruličku peněz, kterou jsem v lokále vytáhl
mrtvému arabovi z kapsy. Byla to suma, kterou chtěl zaplatil za dívku
bratrům.. Překvapeně se na mě podívala.
"To máš do začátků. Určitě najdeš nějakou pořádnou
práci. Do doby, než si něco najdeš, můžeš být tady. Je to klidný hotel.
Nikdo ti tady nebude ubližovat."
Dívka ze mě nespouštěla oči. Mlčela. Nečekal jsem, že
mi odpoví. Otočil jsem se a vykročil ke dveřím.
"Děkuju vám." ozvalo se za mými zády nesměle.
Vrátil jsem se domů. Sundal zničenou košili a položil
se na kožený odřený gauč. Zavřel jsem oči. Nikdy jsem si nepřipadal tak
unavený. Byl hazard nechat ji žít. Znala mé tajemství, ale ničím jsem si
nebyl jistější než tím, že bude mlčet......
Konec 5. části
