V tu chvíli, když jsem sál horkou krev, připadalo mi
všechno tak nádherné a dokonalé.. Potom ovšem přišly výčitky...
"Já jsem ji zabil, Carlisle. Ta puma nic neprovedla,
ale já ji chladnokrevně zabil.." promluvil jsem na svého zachránce, když
za mnou přišel a pozoroval, jak v rukou svírám zvířecí mrtvolu.
"Ano, Edwarde, zabil jsi ji, ale tak to v přírodě
chodí.. Silnější predátor hubí slabšího. Ona to věděla. Kdyby byla na
tvém místě, také by to udělala.. Nemusíš se tím trápit.." snažil se mě
uchlácholit Carlisle. Kývl jsem hlavou, že rozumím a vyhrabal jsem jámu,
do které jsem mrtvolu uložil.. "Děkuju.." poděkoval jsem mrtvé pumě a
přikryl ji hlínou. To bylo poprvé, kdy mě napadlo, jestli bylo správně,
že mě Carlisle proměnil..
Roky plynuly a já se začal zdokonalovat ve svých
dovednostech. Byl jsem silný, rychlý a nezničitelný.. Kromě upířích
schopností se ve mně probudilo ještě něco.. Zjistil jsem, že když chci,
dokážu slyšel myšlenky.. Zprvu jsem se musel soustředit, abych něco
zaslechl, ale tréninkem jsem se zdokonalil až tak, že jsem slyšel, i
když jsem nechtěl. Někdy se nám to velmi hodilo. Dokázal jsem zavčas
zpozorovat nebezpečí, které by nám hrozilo, kdybychom byli prozrazeni..
Vždy, když začal mít nějaký smrtelník sebemenší podezření, zmizeli jsme
a nechali všechno za sebou.. Pak přišly chvíle, kdy jsem nerad slyšel..
S Carlislem jsme se přestěhovali do zapadlého
městečka jménem Ashland. Carlisle se už delší dobu trápil. Uvažoval o
své a mé budoucnosti.. Do nemocnice mu přivezli smrtelně raněnou ženu..
Carlisle ji znal z dřívějška.. Bylo mu jí líto. Umírala.. Řešil složité
dilema.. Ta mladá žena ho přitahovala. Byla tak krásná.. Nejen na
povrchu, ale i uvnitř. Její duše byla po smrti dítěte pochroumaná.
Chtěla zemřít skokem z útesu..
Carlisle několik hodin bez přestávky pochodoval
nervózně ve své pracovně. Vlastně od té doby, co se vrátil z nemocnice.
Slyšel jsem jeho myšlenky. Byly plné té smrtelně zraněné ženy. Její čas
se krátil.. Potichu jsem vystoupal po schodech a nerozhodně se zastavil
u zavřených dveří. Naslouchal jsem zvuku jeho nervózních kroků..
"Pojď dál, Edwarde." ozvalo se zevnitř. Pomalu jsem
otevřel dveře a vstoupil.
"Potřebuješ něco?" zeptal se mě Carlisle vážně a
vypadal unaveně. Přišel jsem až k němu a podíval se mu do smutných očí:
"Udělej to!!" přikázal jsem mu. "Vím, o čem uvažuješ a chci, abys to
udělal.."
Carlisle se na mě ušklíbl: "Edwarde. Děkuju za tvůj
názor, ale nevím.. nevím, jestli je to správné.. Já jsem si svůj osud
nevybral, ale ona.. je tak čistá a křehká.. Nemůžu jí to udělat.."
zavzlykl a sesunul se do křesla. Hlavu v dlaních..
Pohladil jsem ho po zádech: "Carlisle, ona umírá..
Máš možnost ji svým způsobem zachránit.. Udělej to. Ona si nezaslouží
zemřít.."
"Ano to nezaslouží, ale také si nezaslouží stát se
monstrem!" zaskučel Carlisle a nepříjemně se ušklíbnul.
"Ty nejsi monstrum a já také ne! Ona náš způsob
života zvládne. Uvidíš. Postaráme se o ni.. Běž už! Není moc času.."
ukončil jsem naši debatu a významně jsem otevřel dveře od pracovny.
Carlisle mě mlčky pozoroval. Slyšel jsem ten zmatek, co se mu honil
hlavou. Potom vstal a prošel dveřmi na chodbu: "Děkuju." zašeptal a
zmizel v přízemí...
O tři dny později jsem dostal novou matku.. ESME. Tu
nejmilejší, nejupřímnější a nejsoucitnější ženu, jako jsem kdy poznal.
Od prvního dne mě milovala jako svého syna a Carlisle se pro ni stal
osudovou láskou. Žili jsme jako rodina.. Na veřejnosti jsme hráli, že
jsem Esmin mladší bratr, ale doma, když nás nikdo neslyšel, oslovoval
jsem ji mami. Vždy se láskyplně usmála a byla šťastná.. Dodneška si
vyčítám, co jsem ji o několik let později způsobil.... Ale nemohl jsem
si pomoct. Přišel na mě pocit, že musím něco změnit. Že potřebuji být
sám.. Přemýšlet.. Carlisle věděl, že se se mnou něco děje. Děsivě jsme
se pohádali. Utekl jsem a nechal svou matku a otce samotné. Napsal jsem
jen krátký vzkaz, ve kterém jsem je žádal, aby mě nehledali. Odešel
jsem, abych našel sám sebe a místo toho se ze mě stalo to nejděsivější
stvoření ze všech.........
Konec 3. části
