Jestli si myslíte, že si dokážete představit, jak
jsem se cítil, vynásobte to tisícem a trochu se možná ke skutečnosti
přiblížíte.. Bylo to tak..... jiné. Nové a úžasné.. Zapomeňte na všechny
filmy a knihy. Jsou to jen bláboly a pověry.. Nedokážu lítat, ani se
měnit v netopýra. Nespím v rakvi a nenosím ty příšerné hadry, do kterých
se oblékají lidé, co si myslí, že jsou upíři.. Kříže i svěcená voda mě
nechávají chladným a sluneční světlo? To prostě miluji.. Vím, že slovy
se to nedá úplně popsat, ale pokusím se o to..
Přesně si pamatuji chvíli, když jsem poprvé otevřel
oči. To, co jsem předtím viděl jako člověk, v mých upířích očích dostalo
nový rozměr. Plastičnost. Jako bych viděl až do pórů věcí. Každý kus
nábytku, rostlina, zvíře.. Vše vydávalo stříbřitou záři různých
odstínů.. Nic krásnějšího jsem do té doby nespatřil.. Připadal jsem si
jako Alenka v říši divů. Bolestně jsem propadl králičí norou a dostal se
do jiného světa..
Jako malé zvídavé dítě jsem fascinovaně pozoroval
svou ruku. Sluneční parsky si proklestily cestu přes záclonu a dopadly
na moji kůži. Kůže se rozzářila jako miliony diamantů..
"Jak se cítíš?" promluvil na mě můj zachránce a
pobaveně pozoroval mé počínání.
"Co se to děje?" vysoukal jsem ze sebe. I můj hlas
byl jiný. O jeden odstín hlubší, se zvláštní spodní vibrací.. Carlisle
se chápavě usmál: "To je naše prokletí.. Milujeme slunce, avšak naše
pokožka pod dopadem slunečních paprsků září.. Proto se o upírech říká,
že jsme noční stvoření. Kvůli zachování tajemství nesmíme nikdy
dopustit, aby nás takhle viděli smrtelníci.
Vytřeštil jsem na něho oči: "To znamená, že už nikdy
nevyjdu ve dne ven?" došlo mi, co tím Carlisle myslel. K mé velké úlevě
zavrtěl hlavou.
"Ne, samozřejmě můžeme ven. Jen nesmí svítit slunce..
Většinou si beru v nemocnici noční služby, ale pokud je to možně bývám
tam i ve dne. Nepotřebujeme totiž nikdy spát.. Další prokletí a zároveň
i výhoda. Po nějakém čase se každý upír začne nudit.. Bude jen na tobě,
jestli se dokážeš zabavit.."
Carlisle měl pravdu. Tehdy jsem si to ještě
nepřipouštěl, ale opravdu přišla chvíle, kdy mě ovládla potřeba něco
dělat a já jsem si tehdy vybral špatnou cestu.. O tom vám však povím
později. Teď jsem byl upířím nováčkem, kterého stravovala žízeň...
Z mého pozorování mě vytrhla ukrutná bolest v
žaludku. Skroutil jsem se v křečích na zem a svíral své bolavé břicho.
Bolestně jsem sténal, nechápajíc, co se to se mnou děje.
"Carlisle, pomoc.. Strašně to bolí.." zakňučel jsem.
Carlisle byl okamžitě u mě a pevně mě chytil za paži: "Dýchej Edwarde!"
nařizoval mi. "Dýchej zhluboka. Za okamžik to povolí.." Měl naprostou
pravdu. Netrvalo to ani minutu a křeče byly ty tam. Posadil jsem se. Děs
v mých očích zůstal.. Na rtech mě pálila otázka. Carlisle mě předběhl.
"To byl hlad." promluvil temně. "Další věc, která tě
nikdy neopustí.. Ale neboj se všechno tě naučím.. Pojď.."
Carlisleovo obydlí bylo daleko od města. Odlehlá
samota, se kterou sousedil jen les z jedné strany a jezero Michigan z
druhé. Carlisle mě vedl k lesnímu porostu. Šli jsme tiše. Naše kroky
nevydávaly žádné zvuky. Další poučný poznatek.. Až když nás pohltilo
lesní šero, Carlisle prolomil ticho..
"První, co se musíš naučit je to, že za žádných
okolností nesmíš vysát člověka!" poučoval mě můj učitel. "Lovím pouze
zvířata. Jeleny, medvědy, šelmy.."
"To by mě ani nenapadlo, Carlisle." odpověděl jsem
mu. "Nikdy nechci ochutnat lidskou krev. Je to odporné.." Při té
představě se mi udělalo špatně.
Carlisle se vědoucně ušklíbnul: "To říkáš teď, ale
zaručuji ti, že až poprvé ucítíš vůni lidské krve, bude nemožné odolat..
Ale budu ti nablízku a zabráním ti, aby jsi provedl něco, čeho bys
později litoval.."
Carlisle se zastavil. Přimhouřil oči a nasál vzduch.
Napodobil jsem ho. V nose mě zašimrala fantastická vůně. Až se mi v puse
sbíhaly sliny. Byly nepříjemně nahořklé..
"V ústech se ti hromadí jed. Pomůže ti paralyzovat
tvou oběť.. Přestaň myslet. Vnímej jen tu vůni. Našeptává ti.. Volá
tě.." mluvil snově Carlisle. A v tu chvíli zmizel. Překvapeně jsem těkal
po okolí a hledal jeho tvář. Ozval se přímo za mnou: "No tak utíkej
Edwarde. Chyť ji!" přikázal mi a ukázal nalevo ode mě. Mezi stromy
se mihl stín..
Rozběhl jsem se. Vítr kolem mě zpíval. Letěl jsem
ohromnou rychlostí. Stromy se změnily v pás hnědých šmouh.. Cítil jsem
se tak silný a nezničitelný.. Puma neslyšně utíkala. Vnímal jsem její
panický strach. Setkala se se silnějším predátorem a věděla, že bojuje
nerovný souboj, který za chvíli prohraje. Přesto se nechtěla vzdát bez
boje. Prudce se zastavila, otočila se ke mě čelem a vycenila vražedné
tesáky. Odrazila se a dopadla na mé tělo, až to zadunělo. Pokusila se mě
kousnou, ale má pokožka byla jako z oceli. Nedokázal jsem více otálet.
Mé zuby proťaly černý kožich. Do mých úst vtekly první kapky horké
krve.. Zatočil se se mnou celý svět.. Strach, obavy z budoucnosti,
odpor, pochyby, nic neexistovalo. V tu chvíli můj mozek vnímal jen
neuvěřitelnou chuťovou extázi. S každým douškem má síla rostla...
Nesmrtelná šelma se sytila......
Konec 2. části
