Duše věrných

Autorka: Tera

4. kapitola – Oslava

Máma s Philem měli kajutu skoro na opačné straně lodi, takže mi zabralo dost času, než jsem se k nim dostala. Zaklepala jsem na dveře a počkala, až otevřou. Ale ani po dvou minutách nikdo neotevřel. Pokrčila jsem rameny a vydala se k pokoji Summer, který byl nedaleko od kajuty mé matky. Postupovala jsem stejně jako u minulých dveří, zaklepala jsem a tentokrát mi otevřela Summer společně s Ianem.

„Nemáte mít náhodou každý pokoj zvlášť?“ zasmála jsem se, když mě pozvala dál. Ian nás nechal o samotě a někam odešel.

„Jo. Ale to víš. Nedovolené návštěvy a zakázané ovoce. Moc lákavé na to, abych se toho vzdala,“ zašklebila se Sum na oplátku.

„Nevidělas‘ někde mámu a Phila? Ve své kajutě nebyli a já vůbec nemám ponětí, kde je hledat.“

„Ne, bohužel neviděla. Možná ještě něco zařizují,“ mrkla na mě.

„Možná,“ zamumlala jsem.

Ještě takovou půlhodinu jsme si povídaly o všem možném, až dokud se neozvalo klepání na dveře a za dveřmi stál Matt.

„Ach, tady jsi, Bells. Už jsem myslel, že tě nenajdu nebo žes snad skočila z okna,“ zazubil se na mě.

„Problém je, že tady okna nejsou, jinak bych už tu nebyla,“ oplatila jsem mu poznámku. „Děje se něco?“ zeptala jsem se.

„Jo a ne. Měla bys jít do své kajuty, čekají tam na tebe ségra s mámou.“

„A smím vědět proč?“

„Uvidíš. Tak pojď,“ pobídnul mě a vzal mě za ruku. Táhnul mě chodbou směrem k mé kajutě.

„Tak zatím, Sum!“ křikla jsem ještě přes rameno.

Dorazili jsme až do mé kajuty, kde se mi, jakmile jsem vstoupila dovnitř, na chvíli zastavil dech. Amy s Lil na mě čekaly a na posteli byly překrásné temně modré korzetové šaty. Byly to ty nejkrásnější šaty, jaké jsem kdy viděla. Poseté stříbrnými perličkami, jemně protkané stříbrem, celá sukně byla krásně řasená. Nikdy jsem neviděla takovou nádheru.

„Bells, co jim říkáš?“ zeptala se mě Amanda.

„Jsou překrásné,“ vydechla jsem okouzleně. Byla jsem okouzlená.

„Tak tam nestůj a pojď si je obléknout. Ale nejdříve make-up a vlasy,“ smála se Amy a pobídla mě, ať si sednu na otáčecí židličku, která se objevila v mé kajutě.

„Na co vlastně tohle všechno?“ vyzvídala jsem, co se to vlastně děje.

„Teď ti nic neřeknu, stejně to můžeš tušit sama.“

„Ale Amy, to jste mi ani nemohli říct, že chystáte oslavu v tak velkém stylu?“ ptala jsem se dál. Přesně styl mého otce. Nic mi neříct a pak mě přivést na zřejmě největší oslavu narozenin za celý rok. Mohla jsem si na to zvyknout, ale nikdy jsem si na to úplně zvyknout nemohla. Pořád mě překvapoval novými a většími věcmi, událostmi… Nejsem Paris Hilton, abych si užívala tenhle přepych a byla na něj zvyklá. Jakoby tohle mohly být někdy ty mé vyjeté koleje, do kterých je třeba se vracet…

„Znáš svého otce, stejně by toho i přes tvoje protesty nenechal, takže sis jenom ušetřila čas nehádáním se a tím, že sis nesnažila za každou cenu prosadit svou,“ usmála se pobaveně Amy a konečně se dala do úpravy mého vzhledu.

Amy s Lily si pohrály s mým účesem a make-upem, zabralo jim to asi půl hodiny. Vlasy jsem měla z natáček krásně vlnité a měla jsem je sepnuté na týle, několik pramenů mi splývalo na záda. Příjemně to šimralo. Pak mě oblékly do těch šatů. Byly naprosto úžasné. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a nemohla jsem uvěřit svým očím. Raději jsem párkrát zamrkala a štípla se do ruky, jestli se mi to náhodou nezdá.

To krásné stvoření v zrcadle, tolik podobné andělu, jsem byla opravdu já? Já, obyčejná šedá myška z Phoenixu? Připadala jsem si jako princezna, která už postrádá jenom svého vysněného prince až pro ni přijede na bílém koni a odveze si ji někam daleko. A žili šťastně až do smrti. Happily ever after. Já vím, je to otřepané klišé, ale já se tak v té chvíli cítila. Jako z pohádky, jako ze snu. Plná očekávání věcí příštích.

„Páni. Já… já nevím, co říct,“ s úžasem v očích jsem se stále nemohla odtrhnout od zrcadla.

„Co takhle, že jsi překrásná?“ zašeptala mi Lily do ucha.

„Děkuju.“ Chtělo se mi plakat. Zhluboka nádech, výdech, nádech, výdech…

„Bells, nesmíš si rozmazat make-up,“ pohladila mě po zádech Amy.

Už bylo jedenáct, když jsem přišla nahoru na otevřenou palubu lodi, která byla překrásně ozdobena bílými růžemi, liliemi a fréziemi. Nádherně to provonělo celou horní palubu. Bylo to jako z pohádky, když jsem v doprovodu své sestry a nevlastní matky vstupovala na tuto palubu. Na nebi svítily hvězdy i měsíc. Teď už chyběl pouze ten princ.

Všechny tváře se po mně otočily a zíraly na mě s nezastřeným úžasem. Viděla jsem, jak Mattovi v úžasu spadla brada, stejně tak Philovi a tátovi. Uchechtla jsem se pro sebe. Viděla jsem, jak se Renée usmívá a lesknou se jí oči. Všechny tyto reakce jsem způsobila zřejmě já.

Táta se konečně vzpamatoval a přišel ke mně.

„Vypadáš překrásně, Bells,“ vydechl obdivně, když mi nabízel své rámě a já se do něj zavěsila.

„Díky, tati. Tobě to taky moc sluší,“ zašeptala jsem a to už mě táta uváděl do společnosti a představoval všemožným přátelům a obchodním partnerům.

„Zlatíčko, moc ti to sluší,“ přišla ke mně máma a opatrně mě objala.

„Tobě taky. Kdy jste si s Philem sbalili společenské oblečení, co? Já jsem o tomhle vůbec neměla ani tušení.“

„To víš, bylo to překvapení,“ mrkla na mě a s Philem šli tančit na parket uprostřed paluby.

„Nezatančíme si?“ navrhnul táta a táhl mě k tanečnímu parketu také. Chvíli jsme tančili a pak si se mnou chtěl zatančit Matt.

„Vypadáš úžasně,“ řekl mi už asi jako stý v pořadí.

„Dík. Je to svátek, když mi nikdo neříká, jak moc mi to sluší,“ zavtipkovala jsem.

„To je svátek. Za několik málo minut máš narozeniny, kočko,“ mrkl na mě. „Je 12. září, Bello. Už jen půl hodiny a je 13. září. Den tvých devatenáctin. Jak rychle to ubíhá,“ hraně si teatrálně povzdychl.

„Matte! Jsi jak moje máma!“ zasmála jsem se. „Nepůjdeme se něčeho napít?“ zeptala jsem se.

„Jasně,“ souhlasil se mnou a následoval mě ke stolu s občerstvením.

„Neměl bys to pít, ale když mám ty narozeniny…“ řekla jsem a podala Mattovi sklenku šampaňského a jednu si vzala pro sebe.

Matt na někoho kývl. „Pojď, někoho ti představím,“ řekl a vlekl mě směrem k vysokému muži – pojmenování chlapec ani kluk se nedalo použít, ne, když se mluvilo o něm – v obleku, který stál zády k nám a s někým se bavil.

A pak se otočil směrem k nám a já hned věděla, cítila, že tohle je to, na co jsem celou dobu tak dlouho čekala. Cítila jsem a myslela si, tohle je zlatý hřeb večera. Tohle setkání mělo změnit můj život…

Navždy…