Duše věrných

Autorka: Tera

PROLOG

Nikdy jsem nevěřila, že bych během pár měsíců mohla být tak šťastná. Ale to, co jsem prožívala posledního půl roku, mě dokonale přesvědčilo o opaku. Byla to nejkrásnější doba mého krátkého lidského života. Když se za tou dobou ohlédnu, ničeho nelituji. Dokonce ani toho, čeho by jiný člověk možná litoval. Kdoví? Nikdy jsem nebyla jenom normální člověk. Vždy jsem vynikala. A možná právě ta má výjimečnost mě přivedla sem…

Do temnoty, která se nechce rozestoupit. Nemohu ji rozhrnout, mohu jen ležet a nic nevnímat. Lidi kolem sebe, věci kolem sebe, tmu či světlo kolem sebe… Jen nečinně ležím či sedím a topím se. Topím se v té černé kolem sebe. Topím se v bolesti, která vychází z mého srdce, z mého vlastního nitra a nechce se stáhnout. Nechce do mě přestat narážet. A když už si myslím, že to skončí, přijde ještě větší bolest, jako připomínka toho, čeho jsem se vzdala. Připomínka toho, co jsem udělala špatně ve svém životě, tak krátkém, tak pomíjivém životě. Ale i kdyby mě ta bolest měla zabít, nedokázala bych litovat toho všeho.

Chtěla bych zemřít. Chtěla bych zemřít a už nemyslet na minulost, nemyslet na přítomnost, budoucnost. Nemyslet na bolest, která sužuje mé srdce, mou duši. Kdybych se mohla hýbat, objala bych si hruď rukama, abych se nějak udržela pohromadě. Takhle už jen padám hlouběji a čekám na vysvobození. Čekám až přijde a zacelí mé rány na duši. Aspoň by zmizela ta bolest.

Kde ksakru vězí? Nesliboval mi, že mě ochrání? Že mě miluje? Že mě nikdy neopustí? Kam se poděly všechny ty sliby. A já mu věřila. Věřila mu, že mě udrží pohromadě. Pohromadě s ním.

Ale ačkoli jsem o smrt prosila, nepřichází. Ten bastard si užívá mého utrpení, přímo se v něm vyžívá, plave v něm jako rybka na moři. Chce se mi plakat, chce se mi křičet. Ale nemůžu. Musím snášet následky svých činů. Musím snášet utrpení s nimi spjato. A pokud se s tím vyrovnám, možná budu moci jít dál. Pořád je pro co žít. Pořád je tu něco, co za to stojí.