Druhá volba

Autor: Tom.Vlkodlak

2.část - Edward

Je s Jacobem. Je s vlkodlakem. Můžu si za to sám. Opustil jsem jí, ublížil jsem jí a teď musím nést následky. Zvolila jeho, má ho mít. Ale musíme si promluvit, prostě musíme. Musím vědět, zda jí na mě aspoň trochu záleží, zda aspoň kousek jejího srdce patří mě.

Ale hlavní je, že žije. Málem jsem se nechal zabít, protože jsem si myslel, že je ona mrtvá. A ona je zatím šťastná.

Jistě, nelíbí se mi, že riskuje svůj život, protože miluje vlkodlaka. Ale copak se mnou byla ve větším bezpečí?? Nebyla, tak nemám co mluvit.

Jak jí asi bylo, když jsem odešel. Naposledy jsem jí viděl zlomenou a uplakanou, upřímně uvěřila, že už jí nechci.

Jak mohla? Jak mohla uvěřit, že už jí nemiluju? Tisíckrát jsem jí řekl, že je můj život, že jí miluji, že bez ní nechci existovat a ona mi uvěřila, když jsem to popřel.

Seděl jsem na pohovce ve svém starém pokoji, tak, kde jsem kdysi svíral Bellu v náruči, a přemýšlel jsem.

Jak jsem mohl být takový sobec a opustit jí? Ale zase to bylo pro její dobro… Houby dobro, zapletla se s vlkodlakem, s mladým a nevyzpytatelným vlkodlakem. Stačí jediná chyba a Bella může být na kusy.

Mohl bych jí unést a někde v soukromí jí říct, jak moc mě to mrzí a jak moc jí miluju. Ne! Na to jsem neměl právo myslet, Bella by mi to nikdy neodpustila a ten vlkodlak by mohl ublížit mojí rodině. Nemohl jsem.

„Edwardééé! Za chvíli vyrážíme do školy!!“

Alice. Jistě, ona i ostatní se na Bellu těšili, protože jim neublížila. S nimi se bude bavit, kdežto mě nenávidí. Možná bych mohl přesvědčit Alici… ale ne! Nemohl!!

Hodně brzo ráno jsem opustil dům a vydal se k Belle. Celou cestu jsem běžel a tak mi netrvala ani pět minut. Chtěl jsem vlézt k ní do okna a prosit o odpuštění, ale něco mě zastavilo. Známý nepříjemný pach táhnoucí se z Bellina pokoje. Byl tam. Jacob Black ležel na posteli s Bellou a objímal jí, jako kdysi já.

Bodl mě osten žárlivosti, přímo do srdce. Snažil jsem se ho ignorovat, ale nešlo to. Odběhl jsem do lesa a tam, skryt ve stínech stromů, jsem čekal, až všechna bolest a hněv pohasne. Když jsem se vrátil k jejímu domu, vlkodlak už tam nebyl a Charlie odjížděl do práce. Sledoval jsem dění kolem až do chvíle, kdy dům opustila také Bella.

Zavál vítr. Byl jsem hladový a to, že jsem v tu chvíli ucítil Bellu tak intenzivně, bohužel ničemu nepomohlo. Prudce jsem couvl a v tutéž chvíli se Bella ohlédla. Chvíli se dívala na mě, ale vidět mě nemohla. Pak nastoupila do náklaďáčku. Chtěl jsem jí dohnat, ale docílil jsem akorát toho, že mě zahlédla ve zpětném zrcátku.

„Sakra“ zaklela. Díky svým zlepšeným smyslům jsem jí slyšel. Zarazil jsem se a pak, když už byl její náklaďáček pryč, jsem se rozeběhl do školy.

Stál jsem na parkovišti, když dojela. Vzpomněl jsem si na jiný den, Bella přijela do školy a málem jí srazila dodávka Tylera. Tehdy jsem jí byl tak blízko…

Vydal jsem se k ní, schopen jí na místě žádat na kolenou o odpuštění, kdyby o to stála. Jakmile mě zahlédla, znervózněla. Očima přelétla celé parkoviště a pak se zastavila na Jessice a Mikovi. A rozeběhla se k nim.

Sledoval jsem její pohyby a tolik jsem toužil běžet za ní. Ve chvíli, kdy Mikovi prolétl myslí obraz Belly a Jacoba v těsném objetí, zakopla. Díval jsem se, jak ztrácí rovnováhu a padá k zemi…