Druhá volba

Autor: Tom.Vlkodlak

 Tato povídka navazuje na Nový měsíc ve chvíli, kdy jsou Edward a Bella propuštěni Volturiovými z podzemní místnosti a Bella zaslechla jekot lidí, které přivedla Heidi... Bavte se...

*  *  *

1. část - Edward

Byl jsem tak rád, že je v pořádku. Byl jsem vděčný Arovi za to, že nám dal druhou šanci. Že dal šanci mně, šanci všechno napravit. Šanci dokázat Belle, jak moc ji miluju. To jsem ještě netušil, jak mě budou následující hodiny bolet…

Jakmile jsme se dostali na recepci, Bella se mi vysmekla a šla k Alici. Absolutně jsem nechápal, co se děje. Chtěl jsem vysvětlení a nejdřív jsem ho hledal u Alice. Ta se podívala tázavě na mou lásku, která jen němě zavrtěla hlavou, načež si Alice začala opakovat jména všech členů naší rodiny, pak přešla na Volturiovi, čímž svou mysl plně zaměstnávala.

Já a Alice jsme si sedli na pohovku co nejdál od recepce. Bella nás chvíli rozpačitě pozorovala, tak jsem k ní natáhl žádostivě ruce. Konečky prstů mě pálily, tolik jsem toužil jí hladit po vlasech, dotýkat se jí, cítit jí v bezpečí své náruče. Znovu mě převezla, sedla si z druhé strany vedle Alice. Moje sestra jí po chvíli chytla za ruku a pevně jí stiskla, ovšem nezapomínala si hlídat své myšlenky. Obě věděly něco, co mělo být mně zatajeno.

Složil jsem ruce do klína a sklesle se díval přes skleněné dveře ven.

„Stěhujeme se zpět do Forks, Carlisle to rozhodl…máš se rozmyslet, jestli jdeš s námi nebo ne…“ prohodila Alice jako by nic. Podíval jsem se na Bellu. Znepokojeně sebou trhla. Chvíli jsem jako přemýšlel, ačkoliv odpověď jsem už dávno znal.

„Jistěže, chci se vrátit domů…za svou láskou…“ promluvil jsem po chvíli tiše. Jenže výraz Alice nebyl moc radostný, byl spíš bolestný. Její mysl zahalila tma, ano, má sestra skutečně myslela na tmu.

Po přistání na nás už čekali. Celá moje rodina, všichni, kterým jsem ublížil, ti, které jsem před půl rokem opustil. Esme děkovala Belle, že mě jela zachránit, ta se však tvářila, jako by se jí to netýkalo.

Rosalie se nám oběma omluvila za svou chybu a já podle jejích myšlenek usoudil, že to myslí opravdu upřímně.

Bella mě znovu překvapila. Nejen že Rose její chování odpustila, ale ona jí dokonce požádala, zda by si nemohly prohodit místa. Nechápal jsem už vůbec nic. Nakonec jsme jeli tak, že Bella seděla na místě spolujezdce, Emmett řídil a my s Rosalií jsme seděli vzadu. Bella očividně nechtěla, abych se jí jakkoliv dotýkal. Ať jsem přemýšlel jak jsem přemýšlel, žádný důvod, který by měla, mě nenapadl.

Jakmile jsme vystoupili, Bella se nervózně rozhlížela, jako by někoho hledala. Vzápětí jsem pochopil…

Ve dveřích jejich domu se objevil Jacob Black, vlkodlak. Věděl jsem to od Alice, Jacob se staral o Bellu poté, co jsem jí opustil. Vlkodlak byl jen krátce a já věděl, že by mohl být pro Bellu nebezpečnější než já.

Když se k němu Bella rozeběhla, zarazil jsem se. Ale když ho políbila…když jsem viděl, jak se líbají, jak jí Jacob drží, jako by byla z porcelánu…jak se jí něžně dotýká…

Do srdce se mi zabodl jedovatý osten. Tělem mi projela prudká vlna bolesti a žárlivost…Žárlivost pálila moje tělo na uhel…

Moje Bella…ztratil jsem jí…Byla šťastná i beze mě…šíleně to bolelo…

Podívala se na mě, v jejích očích byla jen jiskřička soucitu. Jacob se na mě taky podíval a pak si Bellu přitiskl těsněji k tělu.

Sesunul jsem se na zem, zatímco Charlie zavíral za jejich štěstím dveře. Nechal jsem bolest, aby naplnila celé mé tělo. Carlisle a Esme mě utěšovali, Alice se dívala k domu a cosi někomu naznačovala.

„Nesmíš se divit, je to jen člověk…a tys jí ranil mnohem víc, tak aspoň pochopíš, jak trpěla ona…“ prohodila posměšně Rosalie.

Pak už jsem je ignoroval. Ponořil jsem se do svého osobního pekla, plného bolesti a vzpomínek…Neustále mě pronásledovaly představy, jak se ten odporný vlkodlak Belly dotýká, jak jí hladí, jak jí líbá…Každá ta představa drásala moje dávno mrtvé srdce, které milovalo a bylo zrazeno…