Když Bella kolem páté odjela domů spolu s Edwardem,rozhostilo se ticho.Emmett s Rosalií šli do garáže,Alice s Jasperem se někam zašili a Carlisle s Esme seděli v kuchyni a probírali moderní dobu.
  "Víš zlato, kdyby jsi jen viděla všechny ty děti co k nám vozí přiotrávené alkoholem či cigaretami, nemluvila by jsi takhle."schoval si Carlisle hlavu do dlaní.
  "Já vím, já vím.. Ale i tak je tohle všechno lepší než doby, kdy děti neměli co do pusy ani na sebe. Jen se podívej na ty chudáčky v Africe a v Asii. Jaké štestí, že  zdejší děti netrpí hladem."řekla Esme a vzala Carlisle něžně za ruku.
"jé Owene, nevšimli jsme si tě. Pojdˇ sedni si. Dáš si něco k snědku?"zaregistrovala mě Esme. Vstala a přešla k lince.
"Ne, ne. To je dobré"řekl jsem, ale Esme už roztrhla sáček brambůrků. Vysypala je do misky a položila na stůl. Usmála se na mě a já jí úsměv oplatil.Carlisle se usmál také a ukázal na židli naproti němu, abych si přisedl. Esme se vrátila zpět na místo vedle Carlisla a něžně vzala jeho ruce do svých. Sedl jsem si naproti nim a nabral si brambůrek. Carlisle i Esme zvedli oči od svých propletených rukou a spolu se zasmály mé plné hrstí chipsů. Musel jsem se zasmát taky. Nešlo odolat vlnám emocí, které z těchto veselých lidí sálaly.
"Tak Owene.." odkašlal si Carlisle "co máš dál v plánu?"zeptal se a mně najednou z obličeje zmizela všechna radost a uvolněnost a vystřídal je splín. V té chvíli jsem si ani nedokázal představit, že bych měl tyto skvělé  a moudré lidi opustit a vrátit se do Californie. Byl jsem s nimi snad ani ne  15 hodin, ale i tak jsem je znal mnohem víc než svou vlastní rodinu. Tady jsem se cítil úplně jinak než  v celém svém životě.Připadalo mi, jako bych konečně někam patřil. A tedˇ, když se Carlisle takto zeptal,jsem si uvědomil, že oni nejsou má pravá rodina a nemůžu tu zůstat napořád.
"Ne, ne nepochop mě špatně. Můžeš tu  zůstat jak dlouho budeš chtít.."snažil se urovnat věci na pravou míru, když uviděl můj výraz.
"Drahoušku, Carlisle má pravdu. U nás jsi vždycky vítaný. Je pro nás radost mít takového mladého hosta."pohladila mě Esme po ruce. Pokusil jsem se o úsměv, ale ta depresivní realita zůstala čitelná na mé tváři.
"Děkuju. Jsem opravdu rád, že tu můžu být."vstal jsem ze židle a na oba se pokusil usmát.a odešel jsem z domu ven.Vyšel jsem na verandu a pohled na krajinu byl stejně úchvatný jako při pohledu z okna.Moje mysl se unášela ve vlnách Kalifornského moře a nohy mě nesly kam chtěly, aniž bych tomu věnoval pozornost. Nevím jak dlouho jsem tak šel, ale když jsem si najednou uvědomil přítomnost, stál jsem v hlubokém lese a začínal se lehce snášet soumrak. Nevěděl jsem kolik je hodin,ani jak daleko jsem od domu Cullenových. Sedl jsem si na pařez, který stál nedaleko ode mě. Opřel jsem si hlavu o spadlý strom, který byl hned vedle kmenu a celý byl porostlý měkoučkým mechem. Celé tohle místo mělo na mě uklidňující účinky. Moje mysl se asi znovu vydala na špacír, protože z ničeho nic jsem otevřel oči a všude byla neproniknutelná tma. Neohrabaně jsem se postavil na nohy a mobilem jsem si snažil posvítit na cestu. No jo, jenže do lesa nepronikal ani kousíček měsíčního světla,budˇ kvůli hustému porostu nebo možná kvůli těžkým mrakům. Ať už tak či onak, byla všude tma, že ani můj moderní telefon nedokázal zlepšit viditelnost.Šel jsem krokem hlemýždě, který nevidí ani metr před sebe, když lesem otřásl hlasitý výkřik. Vyskočil jsem snad 2 metry vysoko a chtěl se po zvuku otočit, ale už bylo ticho.
"Owene si blázen. Tohle je les. Plný zvířat. A to byla nejspíš sova, která se vydává na lov. Vážně ti tohle místo leze na mozek"smál jsem se sám sobě.Jenže teď se výkřik ozval znovu. Byl dost dlouhý na to abych poznal ,že to není žádné zvíře. Příliš bolestný a tak nějak známý. Než dozněl v temnotě poznal jsem odkud zhruba vychází a co nejrychleji se tam vydal. Několikrát jsem zakopl a odřel si ruce o kmeny a větvičky ,ale po pár sekundách jsem stál poblíž místa odkud křik vycházel.
"Halo?Je tam někdo?Potřebujete pomoct?"volal jsem a snažil se svítit do dálky. Ale světlo zanikalo kousek ode mě.
"Um..Tady."ozvalo se tlumeně kousek na levo. Neohrabaně jsem šel a nevím proč,ale tak nějak jsem čekal ,že to bude nějaká postarší žena s fotoaparátem na krku a s rozbitou baterkou v ruce. Málem jsem vykřikl radostí, když jsem v tlumeném světle uviděl mladou
dívku. Držela se ale za kotník, ve tváři bolestný výraz.
"Umm ..Slečno je vám něco?Jsem Owen..Owen Garcia a vy?!"dřepl jsem si k ní a prohlížel si její dlouhé černé vlasy ,které se hodily ke stejně barevným očím. Ale je tma. Černé se teď zdá všechno. Ta holka na mě užasle zamrkala a mě napadlo ,že mi možná ani nerozumí a neví co se děje.
"Kdo pak jste vy? Neuhodila jste se do hlavy? Bolí vás něco?"dotkl jsem se opatrně kotníku za který se držela. Při mém dotyku sebou jemně škubla.
"Au"řekla a podívala se na kotník. Pak se její oči vrátily zpět ke mně.
"Asi bude zlomený. Máš štěstí,ž e jsem tě tu našel. Bydlím v domě nedaleko odtud. A žije tam i doktor. Ten tě ošetří a pak tě odvezeme domů. Jak že se tedy jmenuješ?"nevím jestli jsem mluvil dost jasně, ale zdálo se že byla úplně mimo. Chvíli bylo ticho, pak zavřela oči a zhluboka se nadechla.
"Jsem Leah Clearwaterová. Díky Owene. Asi jsem při běhu zakopla a spadla. Jsem ráda že jsi mě tu našel. Kde že jsi říkal že bydlíš? Budu ti moc vděčná, když mě odvedeš za tím doktorem."otevřela oči a usmála se na mě. Dobré znamení. Pokud má otřes mozku, tak bude jen slabý. Úsměv jsem jí oplatil a pomohl jí vstát.
"No vlastně já tu nebydlím. Ale zrovna žiju u doktora Cullena a jeho rodiny. Znáš je?"Najdenou se z ničeho nic zastavila na místě a upřeně se mi zadívala do očí. Po chvíli si lehce oddychla, ale stále byla trochu napjatá.
"Ano znám."řekla stručně, a já začal přemítat, jestli mu třeba něco v minulosti neprovedla.
"Tak pojď není to daleko."řekl jsem, ale to kam máme jít ani jak daleko vlastně jsme jsem vůbec netušil.
"No děkuju ti, ale vzpomněla jsem si že se o mě budou doma bát. Mí bratři jsou příliš podezíraví, když neví kde jsem."odtáhla se ode mě,ale jakmile stála jen sama o sobě,začala se kácet k zemi.
"Tak mi alespoň dovol tě zavést domů. Kde bydlíš? Někde v městečku?"opět jsem ji podepřel,dřív než mohla spadnout docela.
"Ne bydlím v rezervaci. La Push. A vážně to není nutné. Je to přesně na druhou stranu než jdeš ty."snažila se znova odtáhnout, ale nedovolil jsem jí to.
"Fakt? Tak mi prosím alespoň ukaž, kama by jsi šla. Já totiž po pravdě vůbec nevím odkud jsem přišel ,ani jak daleko od domu jsem."přiznal jsem zahanbeně. K mému překvapení se rozesmála nejroztomilejším smíchem jaký jsem kdy slyšel,až jí vytryskly slzy do očí.
"V tom případě bude lepší,když domů doprovodím já tebe. Ve zdejších lesech se vyznám."mrkla na mě, nasměrovala nás úplně jiným směrem a pobídla mě k chůzi. Zdálo se že Leah tma vůbec nevadí. Našlapovala tak jistě, jako ani spousta lidí nedokáže ve dne na rovném povrchu.
"Zdá se, že už tě to tolik nebolí."podotkl jsem ,když jsem si všiml že se o mě skoro neopírá.
"No jo.. Hojím se rychle"zasmála se mojí uražené grimase. Chtěl jsem z ní sundat, ruku, ale tentokrát to byla ona kdo mi to nedovolil.
"No vlastně, zase až tak v pořádku nejsem. A nechci riskovat že by ses mi tu ztratil."přitáhla se blíž ke mně.
"ÁÁÁle...tak já tě tu zachráním, pomohu ti uvědomit si co se děje.A ty se mi pak budeš posmívat."urazil jsem se ,ale vlastně měla pravdu.Nahlas bych to ale nepřiznal,i když jsme to věděli oba.
"Jak jsi se vůbec dostala tak hluboko do lesa?"zeptal jsem se po chvíli."A proč jsi běžela?"
"Asi tak, jako ty.A běh mi pomáhá vyčistit si hlavu."zvedla hlavu k nebi, ale stále nebyl vidět ani měsíc ani hvězdy. Večer se už jistě přehoupl do noci, která nás teď zcela obklopovala. S Leah jsem se cítil tak, jako jsem se nikdy necítil. I s Cullenovými jsem si vytvořil silné pouto za krátký čas.Ale s Leah to bylo jako by to pouto mezi námi existovalo už dříve než jsme se poznali.
Tehdy jsem to ještě nevěděl,ale právě té noci se stalo něco,co se nikdy stát nemělo.