"Carlisle.. Já nevím jak se to stalo.. Neslyšel jsem ho.." mluvil chlapecký hlas kousek ode mě.
"Počkej Edwarde, probírá se.. Jsem doktor Carlislea Cullen,víš jak se jmenuješ? slyšíš mě?" vyptával se mě druhý těsně u mé hlavy.
"Owen.. Owen Garcia" zamumlal jsem neslyšně.
"A víš odkud jsi?"
"Z Paradise v Californii." pokračoval jsem.
"Podle řidičáku to souhlasí." ozval se zase ten chlapecký hlas.
"Dobře, máš jen slabý otřes mozku. Měl jsi nehodu, teď musíš odpočívat." řekl ten doktor a pak jsem usnul.

Skrz okno se prodírá příliš slabé světlo na Californii.Postel je nějaká jiná než obvykle, peřiny krásně voní. Ne, to určitě nejsem doma. Otevřel jsem oči a začal  přemýšlet, co že jsem to včera dělal. 'jízda autem,' byla první věc, která se mi vynořila. 'Ne to byl jistě jen sen. Určitě jsem byl na nějaké pařbě a úplně se ožral. No, že to je ale luxusní barák. Čí jen může být? Uvidíme.' chtěl jsem se postavit, ale najednou jsem pocítil palčivou bolest na hrudníku a na čele. Až teď jsem si všiml, že jsem celý svázaný obvazy.

"Au, sakra" zakňučel jsem jak raněné štěně.
Vzápětí se ozvalo lehké zaklepání na dveře.
"Dále." řekl jsem rezervovaně vzhledem k tomu, že netuším kde jsem se tu vzal. Dveře se neslyšně otevírali a pak zpoza nich vykoukla drobná ženská postava.
"Ahoj. Jsem Esme. Jak se cítíš?" ptala se mě ta žena líbezným hlasem.
"mm...no popravdě jsem dost zmatený a trochu mě bolí hlava." řekl jsem a prsty si přejel po náplasti na čele.
"Ano to je možné. Před 3 dny jsi měl nehodu. Můj syn ti vběhl na cestu a ty jsi vyletěl ze silnice. Pořádně jsi si přitom poranil hlavu a máš nalomené 2 obratle. Takže musíš zůstat v klidu." domluvila tím nejněžnějším tónem jaký jsem kdy slyšel. Její slova se mi jako tornádo proháněla hlavou. Co to říkala o nehodě?
Déšť, stěrače, stromy, ten pitomec a ta uvítací cedule. To vše se mi vybavilo v krátkých záblescích. Ale vždyť to bylo maximálně včera. Copak jsem mohl být mimo celé tři dny. A v neposlední řadě, že ten pitomec je její syn?? Vždyť vypadá tak mladě.
"Tedy Edward není můj syn v pravém slova smyslu. Je adoptovaný. Stejně jako ostatní, ale mám je ráda jako vlastní." řekla, jako by mi četla myšlenky. Edward, to jméno jsem už přece slyšeli.
"Pojď seznámím vás." přišla ke mně a pomohla mi vstát. Vůně jaká se linula z jejích šatů stejně jako vlasů mě  naprosto omámila, až jsem málem upadl. Stihla mě však zachytit a podepírala mě v pase.
"Líbí se ti náš dům?" mrkla na mě přátelsky.
"Ano, líbí. Je nádherný" uznal jsem když mě vedla dlouhou chodbou.
"Za všechno vám děkuji. Jsem moc rád že jsem tady. Hodně mi připomínáte mámu jakou jsem vždy chtěl mít." mluvil jsem a ani si nepřipadal hloupě, že tak volně mluvím se ženou, kterou skoro ani neznám.
"Nemáš proč děkovat hochu byla to Edwardova chyba. A přece bychom tě tam nenechali umřít." usmála se mile.
Došli jsme až k posledním dveřím v chodbě a Esme zaklepala.
"Dále"ozvalo se zevnitř.
Esme je jednou rukou lehce otevřela .Vedly do prostorné místnosti s obrovskými okny s výhledem na tmavé lesy. Uvnitř tiše hrála hudba, kterou jsem neznal a přiběhl k nám kluk, tak v mých letech. Měl lesklé zrzavé vlasy, ostré rysy a namakané svaly. Všechny holky po něm musí doslova šílet. Ale byl strašně bledý. To asi to zdejší prostředí.
"Owen že? Jsem Edward. Strašně mě to mrzí. Jestli budeš cokoli chtít stačí říct." chytil mě za rameno a starostlivě se na mě podíval. Tak to je ten pitomec? Musel jsem se usmát nad tím jak si automaticky vybavíte nějakého poďobance nebo nagelovaného šampónka, při výrazu pitomec. Tenhle kluk ani do jedné kategorie určitě nezapadal.
"Omluva přijata. Jen prosím tě, nevíš co se stalo s mým autem?" zeptal jsem se nervózně, když jsem si vzpomněl na své Ferrari.
Edward se zatvářil trochu zasmušile. Zasmušile? Páni kde jsem takový výraz pochytil?
"No.. bohužel tvé auto je na šrot. Ale obstarám ti nové. A lepší. Neboj se. A mezi tím si můžeš půjčovat moje. Kterékoli budeš chtít." mluvil takovým podivným způsobem minulého století.
"Nic se neděje. Můj otec mě ještě s radostí koupí nové." zasmál jsem se a oba se ke mě přidali. Edward mě podepřel z druhé strany a vedli mě po schodech dolů.Tam čekal i zbytek rodiny. Když Esme říkala že její děti jsou adoptované, čekal jsem tak dvě
maximálně tři. Ale 5?? Páni. Celá rodina se mi postupně představila.Ti lidé, všichni do jednoho, připadali mi tak jiní. Nevím jak jinak to popsat, ale něco na nich je určitě neobvyklého. To jak mluvili, jak se chovali, jak chodili a v neposlední řadě i to jak vypadali, z každého vyzařoval takový elán a  pohoda, až mi to připadalo neuvěřitelné.
Celé dopoledne  jsme si pak vyprávěli legrační historky a smáli se a vtipkovali na svoje účty. Na každém z nich bylo něco zajímavého. Na Esme její vřelá láska, která z ní pryštěla na všechny strany. Na Edwardovi jeho pohodová nálada, i když občas, když se na mě podíval viděl jsem na jeho tváři lehkou frustraci a zmatek, ale hned zase zmizeli a vystřídal je úsměv. Na Carlisleovi, chlapovi hezčím než většina hollywoodských hvězd, jeho moudrost a úcta, kterou k němu všichni chovali. A pak na Alici, malé drobounké dívce, její nadšenost a ztřeštěnost. Na Rosalii, půvabem připomínající bohyni, její trpělivost s Emmetem. Na Emmetovi, nabušeném vzpěrači, jeho jedinečný smysl pro humor. A na Jasperovi, klukovi co vypadá jako typický rančer, jeho dokonalý sarkasmus.
Dozvěděl jsem se, že Emmett chodí s Rose, Alice s Jasperem a Edward má holku dole v městečku. Edward a Alice ještě navštěvují střední školu a ostatní jsou už na výšce. Carlislea je doktor ve zdejší nemocnici a Esme se stará o domácnost.
Bylo tak kolem druhé hodiny, když Edward najednou vstal a šel ke dveřím.
"Kam jdeš?" zeptal jsem se ho mezi záchvaty smíchu, které mi způsobil Emmett napodobováním prezidenta Bushe.
"Jdu za Bellou. Za chvíli se vrátím i s ní." řekl a zavřel za sebou dveře.
"Bella je ta jeho holka?" Obrátil jsem se na Alici, která seděla po mé pravé straně.
"Jo to je ona. Je strašně milá a maličko nešikovná." uculila se na mě.
"Maličko nešikovná lásko?" podíval se na ni Jasper se zdviženým obočím." Ta holka je úplné nemehlo.Ale to je na ní tak úžasné. Věř mi, s ní se nikdy nebudeš nudit." plácl mě po rameni a rozchechtal se na celé kolo.
Dřív než Esme stihla popsat jak těžké bylo zrestaurovat tento dům , byl Edward zpátky. Dveře se otevřeli a vedle něj stála menší hnědovlasá, a taky samozřejmě bledá, dívka a nesměle se na mě usmála.
"Ahoj všichni." mávla ostatním.
"Bello Owen. Owene Bella." představil nás Edward.
"Ahoj" potřásli jsme si slušně rukou. Když jsem se jí dotkl pocítil jsem podivný příval elektřiny v mém těle. Zdálo se, že cítila to samé, protože malinko cukla a nervózně se na mě podívala. Edward byl z našeho pohledu nadmíru zmatený. Bella se ukázala v pravém světle. Byla vážně taková jakou ji popisovali a z bojácného jehňátka se po pár minutách vyklubalo otrkané štěně.
Asi tak kolem třetí se Carlisle omluvil, že musí zpět do práce a Esme ho šla vyprovodit.
"Jo a Owene," otočil se ke mě když už stál u dveří a bral si kabát, "Ty by jsi se už měl najíst. Esme byl by jsi tak hodná?" přitočil se k ní.
"Jistě miláčku." usmála se na něj a on ji políbil na rozloučenou.
"Tak, Owene pojď. Bello jestli máš hlad tak ti taky něco najdu." vyzvala nás jakmile za Carlislem zacvakly dveře.
"Ráda." postavila se Bella a přispěchala k Esme.
"Vy nebudete jíst?" zeptal jsem se ostatních, když jsem šel za nimi.
Najednou všichni vypukli v bláznivý smích. Dokonce i Esme jako by se utrhla ze řetězu.
"No.. ehm.. asi bychom měli..." uklidnila se jako první Alice a rozhlédla se po ostatních.
"Ale ne tady." dokončil za ni Emmett a rozpustile se vrhl na Rosalii. Nechal jsem to být a šel dál do kuchyně. Esme už mi podávala misku cereáliemi a v mikrovlnce se ohřívala pizza.
"Promiň, to je jediné co máme. Bellino oblíbené." pohladila ji po vlasech.
Přisedl jsem si ke stolu naproti Belle a pustil se do jídla. Esme nám popřála dobrou chuť, vytáhla pizzu a vrátila se do obýváku.
"Copak oni nikdy nejedí doma?" zeptal jsem se tiše Belly, jakmile Esme zašla za roh.
"No.. ne.. ale nejsi trochu nevděčný?" hodila na mě nepřátelský pohled.
"Tak jsem to nemyslel. Promiň. Jen mě to překvapilo. Když mluvíme o překvapení taky si to cítila?" podíval jsem se na ni dost zmateně.
"co myslíš?"snažila se vypadat zaměstnaně svou poloprázdnou miskou ovesných vloček.
"Ty víš. Když jsme se dotkli, ten elektrický výboj.  Vím že jsi to cítila taky." dorážel jsem na ni.
"Nevím o čem to mluvíš."řekla jako pravá herečka a odnesla svou misku do dřezu.
 

Mezi tím ve vedlejším pokoji

"Edwarde, má nějaké podezření?" ptal se Japser.
Edward jen zavrtěl hlavou.
"Tak to je dobře." pokračoval
"Ne, chtěl jsem říct, že jeho myšlenky neznám.." řekl poraženě.
"Cože? Ale to není možné." řekla Rose skoro tak, že ji mohli ti dva v kuchyni slyšet.
"Uklidni se Rose. Edwarde vážně to nejde?" vložila se do věci Esme.
"Celé hodiny to zkouším znova a znova. Ale nic. Ani teď nevím co se mu honí hlavou. Je jako Bella." řekl a podíval se směrem do kuchyně odkud se linula vůně teplé pizzy a čerstvé krve.