Kolem poledne jsem se zastavil na
oběd v jedné hospodě u silnice.
"U divného Jaye "hlásala cedule na střeše polorozpadlé budovy.
"Myslím ,že to mluví za vše."zachichotal jsem se a pomalu
otvíral vrzající dveře. Uvnitř bylo chabé osvětlení 40W žárovek
a usedlý pach cigaret, chlastu a zpocených těl kamioňáků.
Nechtělo se mi na tomhle místě dlouho zůstávat. Šel jsem do
nejzazšího koutu a přisedl k vyřezávanému stolu. Jídelní lístek
byl dost omezený a nechutně špinavý. Rohy byly umaštěné a
desky se rozpadaly.
"Raději počkám na obsluhu" pomyslel jsem a rozhlížel se kolem.
Za barem stála korpulentní ženská s vlasy do rozpadlého ohonu a
pivo čepoval plešatý tlusťoch. Podle všeho divný Jay, jehož
jméno se tetelí tak majestátně i na tom jídelním lístku.
"Ahoj,co si dáš?" ozval se příjemný hlas servírky, asi o rok
mladší než já.
"No, tak co by jsi mi doporučila?" usmál jsem se na ni .
"Mnnn.. Rozhodně si nedávej specialitu podniku. Je vážně dosti
speciální" nervózně se ošila.
"Chápu. Takže bych si dal ten kus hovězího s bramborem a colu"
"Dobře. Jěště něco?" schovala si bloček s objednávkou zpět za
ušmudlanou zástěru u pasu.
"Vlastně jo. Pověz mi, jak se taková pěkná holka dostane do
takovéhoto pajzlu." chtěl jsem jí trochu zvednout sebevědomí.
Jako ona fakt nebyla škaredá. S trochou make-upu nebo alespoň
učesanými vlasy by se mohla rovnat jakékoli nafintěné pipině z
Californie. Nejistě se na mě usmála a chtěla něco říct, jenže
hosté si začali stěžovat, že nejsem jediný hladový zákazník.
Chuť, když už tedy pominu zápach a vzhled, kterou mělo to jídlo,
co mi beze slova donesla, mě utvrdilo v mém nedávném rozhodnutí
stát se vegetariánem. Nechal jsem tedy na stole slušné
dýžko pro servírku, aby si mohla něco pěkného koupit a
pětku za jídlo, které skoro celé zůstalo na talíři a jel jsem
dál.
Po silnicích se prohánělo jedno auto za druhým a já už začal
toužit po klidné noci. Hodiny ubíhaly jako kilometry a já jel
stále dál. Soumrak se lehce snášel na krajinu. Cesta už zase
byla poloprázdná, jen tu a tam nějaký ten výletník.
Nad obzorem se vyhoupla první hvězda a tma usedla na silnici,
jakmile slunce dalo své poslední sbohem. Chladný svěží vánek
foukal kolem mé hlavy, a já si až teď uvědomil, že pokud takhle
pojedu dál dostanu se až někam do Canady.
V rádiu zrovna dávaly nejnovější písničku od mé oblíbené
skupiny, když jsem pocítil změnu tlaku ve vzduchu. Vítr se mírně
ochladil, ztichli i noční tvorové a hvězdné nebe pokryly mraky.
Ani jsem se nenadál a začaly padat kapky. Jedna. Druhá. Třetí.
Kap. Kap. Kap..
A pak se mračna roztrhla a bohové opravdu zuřili. Rychle
jsem stáhl střechu a okénka a naplno zapnul stěrače. Proudy vody
však dál stékaly po skle a já viděl jen na pár metrů i přes
největší soustředění.
"Asi budu muset zastavit " přemýšlel jsem nahlas.
"Tak v dalším městě najdu nějaký motel..." při vyhraněných
situacích mám zvyk si mluvit pro sebe. Uklidňuje mě to. Uviděl
jsem povědomou záři pouličních lamp pár set metrů ode mě.
Krajina se změnila z písčitých pláží a vysokých útesů na hluboké
lesy plné stínů. Ručička tachometru ukazovala sotva 60, stěrače
pracovaly naplno, déšť stékal po oknech, dálková světla se
odrážela od mokré silnice, stromy dotvářely děsivou atmosféru a
nade mnou se začala otřásat nebesa. Za těchto nocí, říkala
Ramona, si životu užívají nelidská stvoření. Prohání se po
lesích, koupou se v krvi, či pozorují nic netušící lidi, jaké je
žít smrtelný život. Bloudí temnotou a utápí se ve svých černých
myšlenkách na rozhraní světů.
"Co to bylo?" vykřikl jsem, když se něco mihlo mezi
stromy.
"Jsem naivní. Nechal jsem se vystrašit nějakýma povídačkama."
musel jsem se sám sobě zasmát. Ale dřív než mohl můj smích
odeznít...
"Sakra !!! Co to je?" strhl jsem prudce volat, když se mi nějaký
pitomec vrhl na cestu.
"Do hajzlu. K čertu. Toč! Toč! " auto chytlo na mokré vozovce
smyk a já se točím v nekončícím kruhu.
Najednou se auto zastavilo a já jsem vyletěl ze sedadla a hlavou
narazil do skla. Byla to rána jak prase. Něco jako při ragby,
ale bez helmy.
Stěrače stále kmitaly po okně a světlomety osvětlovaly nějakou
ceduli, o kterou jsem tak dementně zastavil.
"Welcome in Forks" přečetl jsem z posledních sil. Poslední co si
pamatuju byl kouř stoupající z kapoty a silné ruce vytahující mě
ven..
