Horký vzduch. Volná silnice. Vysoké útesy. Vzdouvající se moře.
Letní slunce ohřívá celou krajinu. Nebe modré jako měsíční laguna.
Ferrary se prohání po klikatící se cestě .zvolna projíždí jednou
zatáčkou, druhou. Obrovské hnědé skály lemují silnici zprava a moře
neklidné větrem zleva.Vegetace se mihotavě vzdaluje a mění. Vítr se
prohání lesklými vlasy jimž slunce dodává medový odstín. Z rádia zní
oblíbená píseň představující všechnu svobodu, kterou teď
pociťuji. Je léto. Léto, to slovo se vznáší s lehkostí všude okolo.
Tak dlouho jsem čekal a teď je vážně tu. Neomezená svoboda pro tělo
i mysl. Nekončící party.
Asi bych se měl představit. Mé jméno je Owen Garcia. Jsem syn
známého obchodníka Thomase Garcii z města Paradise, které se nachází
v severní Califonii. Jižně od Los Angeles a severně od San Franciska
nebo Sacramenta. Podle jména se dá lehce vyvodit, že zdejší život
není samý stres a nuda, ale ráj na Zemi. Je to výborné místo jak pro
mládež, tak i starší ročníky, kteří si můžou vyrazit třeba na nějaké
cyklostesky, na které se mě rodiče pořád snažili vytáhnout. No a
dorosti si tu užijí své na plážích, v kavárnách, klubech nebo
kinech. Před dvěma týdny jsem se rozešel se svou holkou, Ashley,
která spala i s mým kámošem, se kterým jsem se slušně pohádal.
Jasně, mám spoustu přátel, ale zklamal jsem se v lidech, kterým jsem
bezmezně důvěřoval, a to mě ničí. Proto jsem si taky letos řekl, že
podniknu výlet. Výlet jen na vlastní pěst, a poznám jiné prostředí a
nové lidi. V mém nablýskaném autě, pár hodin po konci školy, musím
poznamenat že Paradise hight school už mě třetím rokem hodně nudí,
vyrážím po prázdné silnici směrem na sever. Po několika hodinách,
kdy slunce pomalu zapadá, mě napadne, že bych mohl zkusit vlny.
Neváhám a parkuju na nejbližším odpočívadle, beru surf a jdu vstříc
vzpurnému moři. Vlny nezklamaly. Vzpíraly se mi, ale když jsem je
sjížděl znova a znova, při odlescích posledních paprsků slunce,
připadal jsem si jako král. Seděl jsem na prkně a nechal se zvolna
pohupovat utichajícím mořem. Pomalu se do mě dala zima a tak jsem
raděj vylezl z moře, šel zpět k autu, stáhl střechu a vydal se dál v
cestě. Jasně, není kam spěchat, ale energie pulsovala každou buňkou
mého těla .projížděl jsem několika krásnými a vyhlášenými městy.
Věděl jsem o nich, že jsou tam nejlepší bary a pěkné holky, ale
chtěl jsem něco jiného. Nevím co jsem čekal že najdu, ani jsem
nevěděl co hledám, ale něco mi říkalo že musím jet dál. Že mě má
cesta směřuje do jiných koutů. Bylo mi jedno kam až pojedu. Mí
rodiče nejspíš ani neví, že jsem pryč. Jsou někde v Evropě. Otec má
nějaké obchody a matka prochází památky a nejspíš také hledá další
milence.Vztahy v naší rodině jsou poněkud ...ehm ..zvláštní. Ale
hlavní je, že když se několikrát do roka sejdeme, tak se máme dobře
a nehádáme se. Rodiče mě zásobují penězmi, jako za úplatek že stále
nejsou doma. Naše služebná Ramona, původem z Rumunska, tvrdí že naše
rodina je jako strom. Kořeny má rozrostlé jinými směry, ale když
přijde ¨smršť¨ držíme spolu, aby se strom neskácel. Když jsem
se po škole stavil doma, řekl jsem jí že se vrátím tak za měsíc,
takže se o mě momentálně nikdo nezajímá. Minul jsem několikero
neonových měst a jel v klidu dál po Road 101. V rádiu začaly
hrát ploužáky a mě se do mysli vetřely dotěrné myšlenky o lásce, o
lidech, které jsem dosud poznal, o rodině, o příbězích, které mi
vyprávěla Ramona, když jsem byl malý, o budoucnosti... Rychle jsem
je zahnal ,když jsem si uvědomil,že mé pohledy na budoucnost se
nestahují dál než na další dvě minuty přede mnou... Nemít někoho kdo
by na vás čekal není zase až tak super.. Jel jsem celou noc, asi.
Musel jsem jet celou noc. Protože z ničeho nic na obzoru začalo
svítat a temnota polevila. Jsem zvyklý celou noc protančit,
problbnout, ale ne řídit a přemýšlet o bůhví čem. Oči se mi začaly
opět zavírat. Musel jsem jet na nějaký manuál. Teď potřebuju kafe.
Zastavil jsem na nejbližší benzinové pumpě, jejíž jméno jsem nikdy
neslyšel. Kromě mě tam žádný zákazník nebyl, trochu se mi ulevilo.
Natankoval jsem plnou nádrž.. Automatické dveře se přede mnou
otevřely. O pult se opíral ospalý prodavač. Šel jsem první k
automatu na kafe. Vhodil jsem minci, po několika dlouhých sekundách
čekání se mi mé vysněné kávy konečně dostalo. Přešel jsem k regálu s
časopisy vytáhl si zdejší noviny a vydal se k pultu. Prodavač
unaveně vzhlédl a napřímil se.
"10 dolarů" zívl. Nahrabal jsem v peněžence 20ti dolarovku.
"Kam pak jedeš mladej?" dal se nenuceně do konverzace.
"Sám nevím. Kam mě cesta zavede."
"Aaaa to mládí. Já jezdil na demonstrace jako hipíes a taky jsme se
jen tak potulovali, ale nikdy ne sami.. A z kama jsi?" jeho plnovous
se mírně pohyboval při mluvení, a jeho tlusté ruce se třásly když mi
vracel.
"Z Paradise."
"No tomu říkám cesta. Léto začalo před několika hodinami a ty už ses
dostal až do druhého státu... no ani se moc nedivím, když jedeš
takovým závodníkem "...dodal, když pohlédl z okna na mé Ferrary.
"Pane, říkal jste, druhý stát?" nechápal jsem o čem to ten dědula
mele. No dobře dědula je asi moc, ale tak připadá mi tak na chlapa
ve středních letech. Nejspíš mu všechny ty jointy zatemnily mozek a
on ani neví kde Paradise leží. A podle jeho přiblblého výrazu, bych
řekl že nejsem daleko od pravdy.
"Mladej, co tě tu nechali ufoni? Jsi ve Washingtonu. Kousek od
Vancouveru."
"Cože Washington? No neva tak já pojedu dál." rychle jsem si pobral
věci a zamířil k odchodu.
"Jak pojedeš zpátky tak se zase stav." zavolal za mnou.
"Jistě, nashle." prošel jsem otvírajícíma se dveřma. Slunce se už
pomalu dostávalo na obzor a vzduch byl prosycený mořskou solí. Sedl
jsem si do auta a vypil kávu, ze které stále stoupala omamná
vůně Karibiku, podmiňující smysly. Ranní vzduch mi pomohl čistě
uvažovat.
"Takže Washington? No vracet se nebudu, když jsem až tu. Takže
pojedu dál a kde se mi bude líbit, tam zakotvím." mumlal jsem si pro
sebe. Pohlédl jsem do benzinky a všiml si jak se prodavač škrábe na
plešce a dívá se na mě jakoby přemýšlel jestli nemá zavolat
policajty. To je to poslední, co bych potřeboval. Vyhodil jsem
kelímek do koše , zabouchl dveře, nastartoval motor a jel pryč.
Slunce už zalilo pláže světlem a okolní život se začal probouzet do
nového dne. O pár hodin později se na silnici začaly objevovat první
auta surfařů a nadšenců plavání. Sáhl jsem střechu, abych si mohl
pořádně vychutnat první den prázdnin. Jeho kouzlo mě praštila do
obličeje jako baseballová pálka. Slunce oslnivě zářilo, vítr si
jemně pohrával s mými vlasy, vlny šuměli na pláži v pravidelném
rytmu a spolu s motory aut tvořily hymnu léta.
