8.

Aro nás provázel po domě jako bychom byli na přátelské návštěvě a ne na nedobrovolné válečné poradě. Jako nejvzornější hostitel nám ukazoval vzácné obrazy předních světových autorů, překrásný historický nábytek, knihovnu, která byla od podlahy ke stropu zavalena knihami ve zlacené kožené vazbě, hudební salónek s intarzovaným spinetem.. Musela jsem přiznat, že dům byl úchvatný. Za jiných okolností bych s chutí objevovala jeho krásy, ale v této situaci jsem se nedokázala soustředit. Před očima mi plula Jasperova tvář a na jazyk se dralo milion otázek, na které jsem potřebovala znát odpověď. Esme sice byla také nesvá, ale dům jí učaroval. Spolu s Eleazarem a Carmen následovali Ara. Za nimi šly Rosalie a Bella. Obě na tom byly podobně jako já. Každou chvíli se na mě otočily a nesouhlasně zamrkaly. Naši skupinu uzavíraly Kate, Irina a Tanya. Naprosto na nich nebyl znát žádný pocit. Vypadaly jako tři mramorové sochy. V tuto chvíli mi tak připomínaly Arovy bratry Marcuse a Caia. Také byly tak znuděné staletími..
Čím déle trvala prohlídka, tím neklidnější jsem byla. Cítila jsem silný pocit, že něco není v pořádku. Tak hrozně mi teď chyběly mé schopnosti. Mé obavy mi vzápětí potvrdila Bella. Počkala na mě u otevřených dveří do další místnosti, nenápadně se ke mně přitočila a rychle mi pošeptala: "Cítím další upíry. Je jich minimálně deset!"
"To nevypadá dobře." odpověděla jsem zamračeně.

"A tady mám sbírku čínského porcelánu. Podívejte se na ty dokonalé detaily.." rozplýval se Aro a ukazoval na prosklené vitríny plné barevných porcelánových servisů. Všechny měly tak tenké stěny, že kdybych je vzala do ruky, rozpadly by se mi v dlani..
To bylo mé maximum co jsem dokázala snést. Došla mi trpělivost a podrážděně jsem na Ara vyjela: "Už toho mám dost! Myslím, že jsi nás nepozval kvůli přednášce o užitném umění?! Přestaňme chodit kolem horké kaše.. Proč jsme tady??!"
Aro zůstal naprosto klidný. Upravil si manžetové knoflíčky na rukávech a podíval se na mě tím svým rudě-mléčným pohledem: "Kroť své vášně, Alice. Snažím se vám jen zlepšit náladu a ty tady na mě křičíš.."
Byla jsem zelená vzteky. Arovo asertivní chování mě dovádělo k šílenství. Dělal, jakoby se nic nedělo. Kdyby mě Esme s Eleazarem nezadrželi, asi bych na něj skočila a roztrhala ho na kusy. Takhle jsem ho jen spalovala pohledem plným nenávisti.

"Ale jak chceš pojďme tedy rovnou k věci. Následujte mě.." Aro se otočil na patě a odcházel chodbou pryč. Věděla jsem, že to není rozumné, ale následovala jsem ho a se mnou i ostatní. Jane před chvílí zmizela někde v domě. Aro s námi zůstal sám. Vedl nás po točitých kamenných schodech, které mizely někde pod budovou. Trvalo to nekonečně dlouho. Museli jsme být minimálně padesát metrů pod zemí, když se před námi objevily nízké dveře, za kterými se schovávala dlouhá úzká chodba, kterou protínaly desítky dalších chodeb. Vydali jsme se tou šestou zleva. Temnotu ozařovaly plápolající louče. Připadala jsem si jako bychom se vrátili v čase a nyní pobývali v tom nejtemnějším starověku. Aro jakoby četl mé myšlenky: "Tyto chodby vytvořili moji předkové již před jeden a půl tisíci lety.." Šokovaně jsem vytřeštila oči. Najednou se chodba rozšířila a my vstoupili do prostorné místnosti, která byla zařízena jako přijímací salon. Po celé místnosti byly s velikou pečlivostí a vkusem rozestavěny pohodlné lenošky a zdobený nábytek. Slyšela jsem hluboké dunění. Někde poblíž musela protékat voda, která možná vyhloubila i některé tyto chodby. Zdi byly potaženy drahými perskými koberci, stejně jako podlaha..
"Vítejte v mém skromném útočišti. O tomto místě neví ani moji bratři. Chodím sem, když potřebuji být sám. Buďte tady jako doma.. Posaďte se, povím vám, proč jste tady.."
Poslušně jsme se všichni usadili a napjatě čekali.

Aro se usadil do zlatého křesla a začal: "Carlisle patří mezi mé nejmilejší přátele. I když nechápu jeho nechuť k lidské krvi, vážím si ho. Je zásadový a přímý. Ne jako moji "bratři" Marcus a Caius. Ti prahnou jen po moci. Kdyby mohli, s chutí by se mě zbavili. Jsem to já kdo udržuje mír. Kdybych nebyl, Volterru ovládne válka.. Ti dva se k smrti nenávidí, i když se navenek chovají jako rodina. A jejich ženy jsou úplně stejné. Baží jen po bohatství. Tím, že sem přišel Edward, nalezli mou jedinou slabinu. Soucit. Od té doby jsem sledován. Heidi se touží zavděčit Marcusovi. Chce mě zničit a získat tak podíl na moci. Situace se zkomplikovala, když přijela Victoria. Našli nástroj, kterým mi mohou ublížit. Tím, že jsem zabránil popravě vašich mužů, porušil jsem neviditelná pouta, která nás držela pospolu. Každým dnem cítím víc a víc neklid. Pohlcuje celý hrad. Zůstalo mi hodně věrných. Jane je jednou z nich, ale i Marcusova a Caiova strana je silná. Pokud zjistí, že vás kryji, bude to konec nás všech... Jste tady, protože to bylo Carlisleovo poslední přání, než byl zazděn.. Nesmíte být chyceny.. Pro každou z vás tady něco mám.." zalovil v kapse saka a vytáhl červený sametový váček. Jeho obsah vysypal na dlaň. Zalesklo se to. Snubní prsteny! Podal nám je. Jasperův hladký kroužek byl přesně takový, jaký jsem si ho pamatovala. Vždy ho nosil na řetízku na krku. Otočila jsem jím v dlani a přečetla Forever 1949. Vytryskly mi slzy. Aro stejně obdaroval Esme a Rose, Bellu si nechal nakonec: "Vím Bello, že je to těžké být čerstvě přeměněná a být sama. Tady ten prsten je určen pro tebe. Edward ho vybral těsně předtím, než byl zajat. Chtěl ti ho předat po tvém návratu. Mám ti vyřídit, že tě miluje, ale to ty určitě víš.." Navlékl jí na ruku překrásný prsten z bílého zlata s diamantem ve tvaru srdce. Bella byla dokonale dojatá. Byla to naprosto depresivní chvíle...
"Aro, my je tam nemůžeme nechat ve tmě. Zažila jsem to jako člověk a málem jsem z toho zešílela.. Co to asi udělá s upíry, kteří nemohou uniknout ani do spánku???" zakňourala jsem.
"S tím jsem počítal." odpověděl naprosto vážně Aro.
Jako na zavolanou se objevila ve dveřích Jane a skupina upírů - strážců.
"Budete tady, dokud si neuvědomíte, co je správné!! Myslete na své druhy.. Tento boj nemáte šanci vyhrát, a co oni řeknou na to, až vyjdou na světlo a vy nebudete žít?"
Rozpoutala se mela. Bojovali jsme jako lvi, ale oproti Arovým upírům jsme byli v početní nevýhodě. Jane mě přikovala svým pohledem k zemi. Tak prudkou bolest jsem v životě necítila. Nedokázala jsem se ani pohnout, tak dokonale mě paralyzovala. Křečovitě jsem držela zavřené oči. Bolest ustala náhle. Rychle jsem se postavila. Byli jsme sami. Dveře byly neprodyšně uzavřeny. Zuřivě jsem se na ně vrhla a snažila se je rozbít. Když jsme vcházeli, nevěnovala jsem jim pozornost. Teď jsem s hrůzou zjistila, že jsou z tlusté vrstvy titanu. Ani naše upíří síla je nedokáže vyrazit. Za nimi se ozývaly tiché hlasy. Aro nás nechal střežit. Beznadějně jsem se sesunula na zem, Jasperův snubní prsten ukrytý v dlani. A rozvzlykala se...