24.

Projela jsem celé Státy a polovinu Kanady. Bezvýsledně. Začala jsem o sobě pochybovat. Musela jsem se zbláznit, když jsem si myslela, že ho dokážu najít.. Můj mozek se nechápavě ptal, proč se takhle někam zbytečně ženu. Naopak mé srdce mi šeptalo, že mám vytrvat. Ten hlas, co jsem slyšela na své zahradě se už neozval.. Lhal mi. V ničem mi nepomáhal. Neradil..

Cesta za Jasperem trvala již tři týdny. Mé auto za tu dobu dostalo pekelně zabrat. Kapota byla zaprášená a pneumatiky držely silou vůle. Kvalita silnic tady v horách byla mizerná. Byl zázrak, že ještě jedu.. Cestou jsem si nakoupila teplé oblečení. Čím více jsem směřovala na sever, tím větší chlad prostupoval krajinu. Pak nastal jeden den, kdy se přede mnou otevřel výhled na zasněžené vrcholky Aljašských hor. Ten pohled byl tak velkolepý, až mi to na chvíli vzalo dech. Nijak zvlášť jsem hory neměla ráda. Byla jsem městské dítě, které pod pojmem sníh vídávalo jen šedou čvachtavou břečku, ale tady byl sníh panensky bílý a zářivý. Zimomřivě jsem si přitáhla bundu ke krku a rychle jsem se vrátila do auta a zapnula jsem si topení na maximum..

Nastartovala jsem a vydala se dál. Nad silnicí mě vítal dřevěný nápis. Národní park Denali. Jela jsem hodiny opuštěnou nedotčenou krajinou.. Projela jsem horskou soutěskou a objela široké jezero. Zahlédla jsem zchátralé budovy. Z komínů se nekouřilo a okna domů byla zatlučená širokými prkny. Obyvatelé se museli odstěhovat již před lety. Vůbec mě to nepřekvapilo. Vypadalo to tady jako na konci světa.. Úplně odříznuté od civilizace..

„Musím se tady někde otočit..“ pomyslela jsem si. Bylo mi jasné, že tady je zbytečné hledat. Přede mou se objevila zanedbaná příjezdová cesta. Vypadalo to, že na ní bych se mohla bezpečně otočit a vrátit se zpátky kolem jezera.. Najela jsem si obloukem na širokou cestu a bezpečně jsem se vytočila. Přeřadila jsem a v tu chvíli mi zhasnul motor..

„Sakra!“ řekla jsem nahlas a pokusila se nastartovat. Motor nesouhlasně zachroptěl, ale nic víc se nestalo. Zkoušela jsem to ještě dalších patnáct minut, než jsem uznala svou porážku. Klela jsem přitom jako starý námořník. Nevím, jak dlouho jsem seděla jen tak v autě a držela jsem si obličej v dlaních. V hlavě se mi honily depresivní vize. Poslední lidská obydlí jsem zahlédla stovky kilometrů odtud. Mobilní telefon jsem nechala doma a moje znalost oprav aut byla více než mizivá..

Vysedla jsem z auta a rozhlédla se po okolí. Nad úpatím hor zapadalo slunce. Mělo temně zlatou až bronzovou barvu. Těsně za mnou se ozvalo žalostné zavytí.. Až mi vstaly vlasy hrůzou na hlavě.. Bleskurychle jsem skočila zpátky do auta a zamkla jsem za sebou dveře. S napětím jsem čekala, ale nic se nestalo. Vytí se ozvalo znovu, tentokrát z větší dálky. Otočila jsem se a pohlédla na zadní sedadlo. Ležel tam zbytek pečiva, co jsem koupila předešlý den na benzínce. Natáhla jsem se pro něj a hladově jsem se zakousla do housky. Žvýkala jsem a pozorovala okolí. Na cestu padalo šero. Bylo mi hrozně smutno a měla jsem strach. Dostala jsem se sem do divočiny, kde mě mohl každou chvíli sežrat medvěd nebo roztrhal vlk.. Neodvažovala jsem se vystrčit z auta ani patu. Byla jsem hrozně unavená. Bojovala jsem ze spánkem, ale bylo to silnější než já..

Ze spánku mě vytrhlo zaklepání na okénko. Prudce jsem sebou trhla a zaječela. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, kde jsem. Temnota tady byla naprosto neprostupná. Potom mi do očí zasvítil někdo elektrickou svítilnou..

„Záchrana..“ pomyslela jsem si a ze srdce mi spadl obrovský balvan. Odemknula jsem dveře..

„To jsem ráda, že vás vidím.“ Promluvila jsem a podívala se na svého zachránce. Byl to vysoký zlatovlasý muž. Do očí jsem mu neviděla. Měl je ve stínu, ale jeho obličej vypadal mile. Překvapeně se na mě usmíval. Byl oblečený ve sportovním oblečení. Vypadal jako horský průvodce..

„Ztratila jste se?“ zeptal se mě. V jeho hlase jsem zaslechla takové vzrušené chvění, ale také se mi to mohlo jenom zdát. Mé nervy dostaly za poslední hodiny pořádně zabrat..

„Pokazilo se mi auto..“ ukázala jsem na svůj vůz. „Dokázal byste mi pomoct a opravit ho?“ zeptala jsem se ho.

„Později..“ odpověděl mi.

„Ale já potřebuji odjed co nejdřív..“ oponovala jsem.

Nesouhlasně zavrtěl hlavou: „Nikam nepojedete!“ zavelel. Lekla jsem se, jak to ledově řekl. Asi si uvědomil, že mě vylekal, rychle pokračoval. „Je noc. V té tmě byste se mohla i s automobilem někam zřítit… Hory jsou tady nevyzpytatelné..“ u posledního slova se pousmál.

Něco mi tady nesedělo. Nemohla jsem si to vysvětlit, ale po těle mi běhalo mrazení. V hlavě jsem uslyšela hrozivé zavrčení..

„Uteč Sáro!“ přikazoval mi povědomý hlas. „Uteč!!“

Naprázdno jsem polkla. Muž mě pozoroval a houpal si se svítilnou v ruce. Světlo houpavě ozařovalo zem a jeho postavu. Najednou se svítilna natočila ještě víc a světlo vniklo až do mužova obličeje. Byl to jen záblesk, ale umožnilo mi to pohlédnout do těch nejděsivějších očí, jaké jsem v životě viděla. Měly barvu sedlé krve…..

Z úst mi uniklo vyděšené zaskučení. Vzpamatovala jsem se téměř okamžitě. Otočila jsem se na patě a rozběhla jsem se k lesu. Utíkala jsem. Klopítala přes pařezy. Padala jsem a zase vstávala. Mé srdce dunivě bušilo a plíce hrozily, že se každým okamžikem roztrhnou na tisíce kousků. Slyšela jsem ho za sebou. Vesele se chichotal.. Slyšela jsem, jak za mnou poskakuje v euforii. Věděla jsem, že za mnou neutíká ze všech sil. Hrál si se mnou jako kočka s myší. Chtěl mě vyděsit k smrti, a potom mě chytí a bez milosti někde bestiálně zavraždí.. Možná si ze mě ušije oblečení, nebo sní mé oči.. Až moc se mi v tu chvíli vybavovaly hororové scény z filmů, které jsem viděla v televizi..

Hlas v mé hlavě divoce vrčel. Snažil se mě povzbuzovat. Jen díky němu jsem ještě běžela. Mé tělo začalo pociťovat únavu. Nohy začaly vážit celou tunu a plíce přestávaly fungovat.. Šelma se nabažila hry.. Cítila jsem, jak mě ocelovým stiskem chytila a bolestivě mnou smýkla k zemi. Ucítila jsem chladný dech na svém krku…

„A to je celý příběh, Jaspere.“ dokončil své dlouhé vyprávění Edward. Jasper celou tu dobu tiše seděl a poslouchal. Na nic z vyprávění si nepamatoval, ale potom zaslechl nějaké slovo, které mu vybavilo nějakou situaci.

„Děkuji Edwarde. Myslím, že mi to pomůže. Začínám si na některé útržky vzpomínat. Vaše přítomnost mi pomáhá..“ Jasper se dokázal pousmát. Sice to byl smutný úsměv, ale byl to úsměv. Byl tady ve srubu už několik dní. Nepamatoval si na toto místo, ale byl tady klid a hojnost zvířat. Připadal si jako doma, ale jedna věc ho nepřestala trápit. Myslel na Sáru a na svou ženu Alice. Snažil se vzpomenout si, jak jeho žena vypadala a jaká byla, ale vždy když zavřel oči, vyplul mu obraz Sáry.. Jakoby mu někdo neviditelný chtěl naznačit něco, co mu zatím unikalo..

Z vyprávění si Jasper zapamatoval, že původně nebydleli v tomto srubu.. Dostal nápad, že by se šel podívat na to původní místo. Nechtěl, aby šel někdo s ním.. Edward se sice tvářil nesouhlasně, ale nechal ho jít. Důvěřovali si..

Na okolní krajinu padalo šero. Blížil se večer. Jasper hbitě seběhl z kopce a začal se prodírat neprostupnými křovinami. Šel přesně tak, jak ho Edward poučil.. Okolí se ztrácelo ve tmě, ale pro jeho upíří smysly to nebyl problém. Pohyboval se jistě. Byl už téměř na místě, když ucítil cizorodý pach. Pach, který moc dobře znal…

„Sára..“ pomyslel si překvapeně. Chtěl se rychle vydat za tou vůní, když do jeho nosu pronikl ještě jeden pach. Nepříjemný. Příliš sladký a nebezpečný.. Nebyl tady sám.. Ve vzduchu se vznášelo vyděšené napětí. Někdo bojoval o život. Jasper se bleskurychle přesunul a ukryl se v houští. Zahlédl povědomého zlatovlasého upíra. Nad něčím se skláněl na zemi. K Jasperově hrůze to bylo dívčí tělo. Dívka vyděšeně sténala.

„Sáro!!“ zakřičel Jasper a bez rozmyslu skočil na upíra. Ten zavrávoral a upadl. Pustil svou kořist…

Zasténala jsem. Síly ze mě odcházely tak rychle.. Zahlédla jsem Jasperovu tvář a v mých očích se rozzářilo slunce.. Tolik světla v nich v tu chvíli bylo.. Jasper se ke mě chtěl sklonit, ale můj vrah se na něho vrhl a začal mu trhat maso z ramene. Jasper bolestivě zaskučel a snažil se o obranu..

"Dareine!! Za to tě zabiju!!!" řval Jasper a drápal upíra, který vypadal překvapeně z nečekaného setkáni se starým známým, ale v jeho očích byla chuť zabíjet..

 Bojovali spolu jako dva vlci, kteří bojují o vůdčí roli ve smečce. Váleli se po zemi a krev stříkala na všechny strany. Mohlo to trvat pět minut, ale možná to bylo i déle. Ztrácela jsem vědomí.. Když boj ustal, na zemi ležela jedna roztrhaná mrtvola a jeden smrtelně zraněný upír. V tu chvíli jsem ještě žila, ale byla jsem vyčerpaná. Bylo pro mě problém udržet oči otevřené.. Jasper se ke mně připlazil a něžně mi odhrnul zakrvácené vlasy z obličeje. Pokusila jsem se promluvit..

„Pšt.“ utišil mě Jasper. „Za chvíli ti bude dobře.. Nám oběma bude dobře..“ Věděla jsem, že mluví pravdu. Umírali jsme. Oba dva. Konec se blížil.. Hlava se mi zamlžila a já jsem uslyšela ten dívčí hlas. Nemluvil ve mně, ale mluvil mými ústy: „Miluji tě Jaspere. Vyhráli jsme. Nemusíme se bát smrti.. Všechno dobře dopadne.. Pamatuješ? Navěky.. To byl náš slib..“

„Alice?“ promluvil na mě Jasper.

Ta dívka ve mně se usmála: „Ano Jaspere. Jsem to já.. Neopustila jsem tě. Nikdy. Byla jsem tady. Přišla jsem si pro tebe.. Už je čas..“

„Miluji tě, Alice.“ zašeptal mi do obličeje a políbil mě na rty. Ucítila jsem kovovou chuť příchuť krve. Před očima se mi objevila mlha a začala houstnout a houstnout. Najednou přede mnou všechno zmizelo a já jsem se začala propadat do černé propasti……

"Já tě dostanu mrcho!!" syčel za mnou nenávistně Marcus. Utíkala jsem co nejrychleji a házela za sebe kusy nábytku, abych ho zdržela. Dostala jsem se do dlouhé chodby, která končila francouzským oknem. Zbývaly poslední vteřiny.. To byla moje úniková cesta. Přidala jsem a chystala se ke skoku, abych rozbila okno a dostala se jím ven..

Přede mnou se objevil Felix. Prudce jsem do něho strčila, až odletěl několik metrů daleko. Cítila jsem v sobě tolik síly. Uslyšela jsem prudké zadunění. V tu samou chvíli jsem proskočila oknem a letěla jsem volným pádem k zemi. Dopadla jsem na nohy. Na nic jsem nečekala a utíkala pryč. Za mnou se ozývaly výbuchy a tříštění zdiva..

"Kde je Alice?" zastavil se náhle Jasper a nervózně těkal po okolí. Hledal tvář své ženy. Dunivý rachot ho přinutil otočit se právě ve chvíli, aby viděl, jak se tříští zdivo hradní věže a padá k zemi. Celý Volterrský hrad se sesypal jako domeček z karet. Výbušnina byla důmyslně umístěna tak, aby zničila celou budovu, ale město zůstalo nezasaženo. Hluk vyděsil spící obyvatelstvo. Křik šokovaných hlasů se nesl až k místu, kde stáli upíři..

"To je v pořádku Jaspere. Šla sehnat odvoz.." uklidňovala ho Esme a fascinovaně sledovala obraz zkázy.

"Proč šla sama??! Měl jít někdo s ní!" Jasper byl nepochopitelně nervózní. Vždy se cítil špatně, když neměl na blízku svou lásku. Oheň ho znervózňoval.

"Chtěli jsme, ale nedala si říct, však ji znáš..." odpověděla mu Rosalie.

"Nechci vám skákat do řeči, ale je nejvyšší čas se ukrýt. Slunce tady na jihu vychází náhle. Nemáme moc času.." ozval se Gio a díval se při tom na jasnící se oblohu.

Carlisle pokýval hlavou: "Ano to je pravda. Edwarde najdi prosím tě Alice, ať můžeme odjet.. Nechci tady strávit už ani minutu.."

"Samozřejmě Carlisle." Edward zavřel oči a hledal proud Aliciných myšlenek. Po chvíli otevřel oči a vesele se usmíval..

„Čeká na nás nedaleko.. Jsem zvědavý, co řeknete na náš odvoz..“

Všichni se na něho překvapeně podívali. Jasper vyrazil jako první. Spěchal, aby co nejdříve viděl svou ženu.

Seděla jsem za volantem tmavé dodávky. Když jsem zahlédla Jaspera, vyskočila jsem z auta a vrhla se mu do náruče. Drtila jsem ho vší silou a hladově líbala jeho rty. Myslela jsem, že se téhle chvíle nedočkám..

Edward si poťouchle odkašlal. Odtrhla jsem se od mé lásky a podívala se na něho..

Ukázal na černou dodávku a promluvil: „Pohřební vůz?? Doufám, že tam alespoň není nebožtík..“

Vesele jsem se na něho zašklebila: „To bylo jediné auto, které bylo dost velké, abychom se do něj všichni vešli a mělo tmavá skla..“ odpověděla jsem mu. Všichni se vesele smáli a prohlíželi si náš odvoz.. Byli jsme šťastní, že ty hrůzy byly za námi….