23.

Ten pocit byl strašný.. Byl pryč. Odvlekli ho přímo před mýma očima.. Z naší zahrady.. Skočili s ním z naší zdi..

Jen co jsem se zbavila Márii, vyběhla jsem ven a běžela k místu, kde jsem Jaspera viděla naposledy. Čekala jsem, že uvidím otřesný pohled na krev a roztříštěné kosti na chodníku, ale ať jsem se dívala sebelíp, nenašla jsem jedinou stopu, že by zde byl někdo zraněn.. Můj mozek nefungoval. Nedokázala jsem si to racionálně srovnat. Dobře jsem si pamatovala Jasperova slova, ve kterých mi říkal, že není tak úplně člověk, ale to nevysvětlovalo absenci krve na chodníku. Naše zeď byla opravdu vysoká.. Kdybych z ní nyní skočila, jistě bych se zabila. Něco mi však říkalo, že Jasper to opravdu zvládnul a nic se mu nestalo. Žije a je odváděn někam těmi čtyřmi vetřelci.. Ale kam? Jak? Měla jsem pocit, že se mi chce zvracet. Můj žaludek se nepříjemně zhoupnul. Cítila jsem se jako na horské dráze. V hlavě mi dunivě hučelo, polévalo mě chladivé mrazení, mé srdce divoce bušilo a hrozilo se každou chvílí rozskočit.. Byla jsem si jistá jen jedinou věcí. Jestli teď něco neudělám, zabije mě to.. Byl to stres, který jsem v životě nezažila. Celé mé tělo se třáslo a z obličeje se mi vytratila všechna barva. Neměla jsem daleko k mdlobám. A v tu chvíli se něco stalo...

Ucítila jsem, jak se ve mě někdo probouzí. Protahuje ztuhlé končetiny a otvírá oči. Přestala jsem se chvět a můj srdeční rytmus se zklidnil. V hlavě jsem uslyšela neznámý, ale přesto tak povědomý hlas..

"Ty to zvládneš. Jsi já.. Jasper je v pořádku. Neboj se. Najdi ho a dokonči to.... Pomůžu ti.. Buď ve mě, budu v tobě. Buď ve mě, budu v tobě. Buď ve mě, budu v tobě..." V tu chvíli jsem ztratila vědomí.. Ucítila jsem, jak se mi podlomila kolena..

Jasper sebou divoce zmítal. Edward s Emmettem a Bellou měli co dělat, aby ho udrželi v nákladním prostoru černé dodávky. Rosalie ždímala z auta maximum a modlila se ať dojedou na místo setkání co nejdřív. Carlisle pro ně zařídil soukromé letadlo, které je mělo dopravit na Aljašku..

Eleazar, Carmen, Emmett a Rosalie dostali za úkol postarat se o Jasperovo bezpečí v Denali. Ostatní se vraceli do Forks.. Bylo nutné zařídit pár záležitostí.. V první řadě uklidnit Charlieho, aby na ně neposlal celou FBI, a potom rozmyslet se, co dál.. Po Alicině smrti nebylo bezpečné zůstávat.. Někdo z obyvatel by se mohl začít vyptávat a byly by z toho jen nepříjemnosti.. A největším problémem byl fakt, že Bella je nyní upír. Byla tím porušena mírová smlouva s vlkodlaky. Jestli se to dozvědí, bude zle. Bylo nutné to zařídit co nejdříve..

"Nechejte mě!!" vrčel nepříčetně Jasper a cvakal kolem sebe zuby.

"Ježiši Jaspere!! Copak si vůbec na nic nepamatuješ??" mluvila k němu zoufale Bella. Jasper na její slova nijak nereagoval. Nakonec to Emmett vyřešil tak, že svému bratrovi uštědřil pořádnou ránu do obličeje. Jasper byl na chvíli bez sebe. Edward toho rychle využil a nalehl na něho: "Držte mu nohy!! Jaspere, ty víš, že ti nechceme ublížit!" křičel mu z bezprostřední blízkosti do obličeje. "Slyším tvé myšlenky. Máš ve všem zmatek.. Chceš znát odpovědi.. Všechno ti řeknu, jen prosím tě přestaň!! Ustup a nechej se odvést.."

Jasper sebou ještě jednou zazmítal a ustal. Podíval se Edwardovi do očí..

"Dobře. Nechám toho, ale chci, abyste mi všechno řekli! Co se to se mnou stalo? Proč si nic nepamatuju??"

Bella s Emmettem se nervózně podívali na Edwarda. Ještě pořád ležel na Jasperovi. Nebyl si jistý, jestli se může pohnout. Nevěřil tomu, že Jasper vzdal své snažení a také nevěděl, jak Jasper bude reagovat na to, co mu nyní hodlal sdělit..

"Nic si nepamatuješ proto, že jsme ti vymazali paměť.. Ztratil jsi někoho, na kom ti opravdu záleželo a báli jsme se o tebe.. Chtěli jsme, aby jsi na tu osobu přestal myslet.. Bohužel se nám to vymklo z rukou a ty jsi zapomněl mnohem víc.. Zapomněl jsi všechno, co se za tu dlouhou dobu událo..."

"Koho jsem ztratil?" vydoloval ze sebe Jasper a naléhavě se díval Edwardovi do očí.

Ten vypadal velmi nešťastně. Váhal, než smutně zašeptal: "Alice, tvojí ženu.."

Procitla jsem. Na tváři mě lechtal dotek mokré trávy. Otevřela jsem oči. Ležela jsem na zahradě u zdi. Nebe se začalo z černé přelévat do šedé.. Začínal nový den. Chvíli jsem nevěděla, co se děje.. Pak se však do mých myšlenek vplížily vzpomínky na včerejší noc a prožité utrpení. Prudce jsem se posadila, až se mi udělalo černo před očima..

"Sakra." zaklela jsem a promnula si oči. "Jak dlouho tady ležím?? Musím jít okamžitě hledat Jaspera.." pomyslela jsem si a pokusila se vstát. Připadala jsem si trochu nemotorně. Vratkou chůzí jsem se vydala k výtahu a vyjela do svého pokoje. Dům byl ztichlý. Hodiny ukazovaly půl páté ráno. Za chvíli se probudí Mária. Nebyl na nic čas. Zpod postele jsem vytáhla cestovní tašku a navršila do ní nejnutnější věci. Ze stolku jsem shrábla klíčky od auta. Chvíli jsem zaváhala nad prázdným papírem. Potom jsem uchopila tužku a napsala: Nebojte se o mě, jsem v pořádku. Musela jsem odjet. Vrátím se. Sára

Věděla jsem, že mé rodiče to neuklidní, ale alespoň můj odjezd nebudou považovat za únos.. Papír jsem opřela o vázu na svém psacím stole a vykročila z domu. Nastartovala jsem své auto a vyjela ven. Nevěděla jsem, kam jedu. Prostě jsem vyrazila.. Jednou jsem zahnula doprava, jednou doleva.. Přesto jsem nepochybovala, že jedu správně. Po několika desítkách minut jsem se dostala na výpadovku z města a dál n dálnici. Přede mnou se objevily velké cedule s nápisy měst. Cleveland, Chicago, Indianapolis, Seattle,.. Vydala jsem se na západ...

Míle ubíhaly, cesta se měnila. Chvíli mi na kapotu auta svítilo slunce, chvíli pršelo.. Zastavovala jsem jenom kvůli nejnutnějším věcem. Spala jsem pár hodin v autě a zase jsem pokračovala dál. Při pohledu do zpětného zrcátka jsem se vždy zhrozila. Černé kruhy pod očima z nevyspání a takové podivné šílenství, které z mého obličeje sálalo.. Vypadala jsem jako narkomanka, která nutně potřebuje sehnat další dávku.. Všechno mi však bylo jedno. Nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem.. Jediné, co jsem chtěla bylo znovu vidět Jasperovu tvář.. Přejela jsem hranice do Kanady a pokračovala jsem dál. Tentokrát pro změnu na sever.. Na dlouhé hodiny se mé auto ztratilo v zelené lesní záplavě....

"Dobře. Věřím vám.." odpověděl Jasper po chvíli Edwardovi. Edward si oddechl a posunul se, aby z Jaspera slezl.

"Pojedu s vámi. Ale chci, abyste mi už nikdy nelhali! Chci zpátky všechny své vzpomínky.."

Bella se na něho s úlevou usmála: "Vítej zpátky Jaspere. Budeme ti o všem povídat. Uvidíš, že si vzpomeneš.."

"Vítej zpátky na jedné lodi, brácho." plácl ho Emmett po zádech. "A promiň tu ránu do obličeje. Nevěděl jsem, jak jinak tě uklidnit.."

Edward pro něco zalovil v kapse. Kovově se mu to zalesklo v dlani: "Tady to je tvoje.. Možná ti to něco připomene.." řekl a podal tu věc Jasperovi. Ten si jí vzal a podíval se na ni. Byl to zlatý snubní prsten provlečený řetízkem. Z vnitřní strany přečetl nápis Forever 1949... Naprázdno polknul. Neviděl ho poprvé....