22.

Déšť se proměnil ve vytrvalý liják. Z nebe padala kvanta vody a omývala zaprášené šedivé ulice. Spěchala jsem. Jasper držel mou ruku ve své a táhl nás k nejbližšímu místu, kde bylo možné si stopnout taxi..

Zachránila nás autobusová zastávka. Schovali jsme se pod skleněnou stříšku. Zatřepala jsem hlavou a z vlasů se mi uvolnily desítky kapek a ostříkaly okolí. Oblečení jsem měla skrz naskrz promočené. Roztřásla mě zima a zuby mi slyšitelně drkotaly. Jasper ze sebe sundal sako a přehodil mi ho přes ramena. Byl stejně mokrý jako já, ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Od chvíle, co se vynořil, aby mě zachránil, byl zamlklý. Jakoby na mě byl naštvaný. Mračil se.

„Omlouvám se, že jsem ti dneska způsobila potíže.. Chápu, že jsi na mě naštvaný..“ omluvila jsem se mu.

Nechápavě na mě vytřeštil oči: „Ty za nic nemůžeš, Sáro. To ten zmetek! Sledoval tě už od toho klubu.. Viděl jsem tě, jak jdeš sama domů.. Nechtěl jsem, abys věděla, že jsem tam.. Díval jsem se na tebe.. Celou dobu..“

Naprázdno jsem polkla a zrudla až po kořínky vlasů.

„On mě sledoval!! On se na mě celý večer díval!! Jak to, že jsem ho neviděla??" V hlavě mi vířily zmatené myšlenky. I přes chladný vzduch a mokré oblečení jsem pocítila hřejivý pocit u srdce. Jakoby se ve mně začala rozevírat neviditelná křídla..

U okraje cesty zastavilo žluté taxi. Řidič na nás mávl, jestli chceme nastoupit. Jasper se na mě podíval s vážnou tváří. Jeho oči byly tak zoufale krásné: „Měla bys jet domů, Sáro..“ řekl a otevřel mi galantně dveře.

„Ty nepojedeš?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem.

Zavrtěl hlavou: „Nemám kam.“

„Máš kam!“ řekla jsem a můj hlas se téměř nezachvěl. „Pojeď se mnou.. Takhle tě tady rozhodně nenechám.. Zachránil jsi mi život..“

„Tak co mládeži??“ ozval se netrpělivě řidič. „Jedete, nebo ne?“

„Jedeme.“ Odpověděla jsem a postrčila Jaspera před sebe. Poslechl a usadil se na sedadlo vedle mě. Taxík se houpavě rozjel…

„Bello, cítíš ho? Víš, kde přesně je?“ zeptal se Edward, když vyšli s Rosalií a Emmettem z hotelu, kde našli ubytování po nedobrovolném přistání v New Yorku. Bella nasávala vzduch prosycený vydatným deštěm a soustředila se. Rosalie s Emmettem netrpělivě zkoumali každé hnutí v její tváři.

„Cítím ho.“ promluvila. „Je tady ve městě a je v pořádku. Pojďme, ať to máme za sebou a můžeme jet domu.. Už tak je mi jasné, že mě Charlie zabije, až se ukážu ve Forks s několikadenním zpožděním.. “

Taxík zastavil před naším domem. Přes Jasperovy protesty jsem zaplatila taxikáři a vystoupila z auta. Jasper mě nerozhodně následoval.

„Neboj se, nikdo si nevšimne, že jsi tady. Náš dům je dost velký pro tři lidi.. Jeden navíc se tam lehce ztratí..“ snažila jsem se ho uklidnit.

„Myslím, že není dobrý nápad zvát si mě domů..“ promluvil Jasper temně.

Střelila jsem na něho nevěřícným pohledem: „Proč? Chystáš se mě zabít a vybrat rodinný sejf?? Nebuď směšný.. Jsi celý mokrý! Jestli se okamžitě nepřevlékneš do něčeho suchého, nastydneš a dostaneš zápal plic.. To bych si nikdy neodpustila!“ ujistila jsem ho.

„Myslím, že nemoci se rozhodně bát nemusím..“ ušklíbnul se Jasper, jako bych řekla nějaký povedený vtip, ale na dně jeho očí jsem viděla ještě něco.. Ne tak radostného..

„Tak pojď už!“ chytila jsem ho za ruku a snažila se ho vtáhnout do domovních dveří. Konečně se pohnul a vstoupil. Tiše jsme se proplížili halou a vyjeli výtahem k mému pokoji.

„Vítej v mém království. Chovej se jako doma… Tamty dveře vedou do koupelny. Můžeš se tam umýt. Já ti teď skočím pro něco suchého na převlečení..“ přivítala jsem ho a ukázala na dveře od koupelny. Vyběhla jsem z pokoje a seběhla o patro níž do otcovy šatny. Děkovala jsem všem svatým, že ještě nebyl on ani matka doma. Našla jsem tam pohodlné černé kalhoty, které vypadaly, že by mohly Jasperovi padnout a zelené triko s dlouhým rukávem. Vrátila jsem se do svého pokoje. Byl prázdný. Napřed jsem se lekla, že Jasper odešel, ale zaslechla jsem šumění vody z koupelny.

„Jasper si napouští vodu.“ pomyslela jsem si a otevřela dveře, abych mu podala oblečení. Zažila jsem příšerný šok. Jasper nečekal, až mu donesu náhradní oblečení. Stál ve sprše a nechával na sebe stříkat horkou vodu, až pára zarosila zrcadla. Ztuhla jsem na místě a nemohla z něj odtrhnout oči. Věděla jsem, že musím zmizet dřív, než si všimne, jak na něj zírám, ale nemohla jsem si pomoct. Mé nohy odmítaly poslušnost. Jasper byl ke mně otočený zády. To byla moje jediná záchrana. Přinutila jsem se odtrhnout zrak od jeho dokonalé postavy a potichu jsem se plížila ven. K mé velké smůle se Jasper otočil..

„Alice?“ promluvil na mě překvapeně, jak mě tam viděl v předkloněné plížící poloze. Rychle jsem se narovnala.

„Nic jsem neviděla!!“ řekla jsem o oktávu vyšším hlasem než obvykle a hodila oblečení, co jsem měla v náručí na umyvadlo. „Tady.. Suché oblečení.“ Vystřelila jsem z koupelny jako torpédo a zabouchla za sebou dveře. Padla jsem na postel a přikryla si hlavu polštářem.

„Pitomec, pitomec, jsem pitomec!! Ježiši, to je trapas!!!“ cedila jsem do polštáře nadávky.

Když Jasper po nějakém čase vyšel z koupelny, seděla jsem na posteli a tvářila se, že jsem průhledná.. Můj obličej střídal všechny purpurové odstíny. Netroufala jsem se mu podívat do očí.

„Omlouvám se.. Netušila jsem, že už se sprchuješ..“ snažila jsem se ze sebe vydolovat omluvu. Jasperovi zacukaly koutky: „Odpuštěno. Přece jsi nic neviděla, takže se nic nestalo..“

„A..ano, nic jsem neviděla..“ blekotala jsem. "Viděla jsem úplně všechno!!!" blikala mi v hlavě pravda..

Jasper se za mnou posadil na postel a pozoroval mou tvář. Připadala jsem si jako pod rentgenovým pohledem. Měla jsem pocit, že mi vidí až do žaludku.

„Je to zvláštní…“ promluvil. „Jako bychom se znali roky a ne teprve jeden den.. Tvé oči.. Jsou mi tak povědomé.. Jako bych se do nich díval celý svůj život. Je těžké být tady s tebou, ale nebýt tady, nevím, co bych dělal. Jsem zmatený a nutně si potřebuji s někým promluvit..“

Překvapeně jsem se na něho podívala. Můj stud byl tentam s jeho zvláštním přiznáním.. Vypadal ztrápeně. Něco ho očividně tížilo na srdci..

"Nesmím o tom s nikým mluvit, ale mám pocit, že jestli se ti nesvěřím, má hlava exploduje.." jeho hlas se stal naléhavým. Nevěděla jsem, jestli mám něco říct, nebo jen poslouchat.

"Já nejsem tak úplně člověk.. Já vím, zní to strašně, ale nechtěj vědět víc.. Prostě už jsem o hodně starší než vypadám.. Můj ´život´ byl celkem normální. Až do včerejšího dne.. Probudil jsem se ve společnosti tvorů, stejných jako já, kteří znali mé jméno, ale já naprosto netušil, kdo jsou.. A potom tady to město. Všechno je tak moderní.. Na nic z toho si nevzpomínám.. Mám pocit, že jsem ztratil paměť. Musím si na něco důležitého vzpomenout a nevím na co.."

Jak jsem tam tak Jaspera pozorovala, mou hlavou se honily rozporuplné myšlenky. Napřed mě napadlo, že tady sedím s někým, kdo si ze mě dělá srandu, potom, že se Jasper zbláznil a nakonec, co když je to všechno pravda? Co tím Jasper chtěl říct, když říkal, že není tak úplně člověk???!

"Jak jsi to myslel s tím, že nejsi tak úplně člověk?" promluvila jsem konečně.

Jasper se na mě dlouho mlčky díval, než promluvil: "Zemřel jsem.. Už hodně dávno.."

Něco v jeho hlase mi nedovolilo pochybovat. Přes záda mi přeběhl mráz. Pocítila jsem najednou hrozný strach. Jasper  jakoby to vycítil, o kousek se ode mě odsunul.

"Promiň, neměl jsem tě děsit. Půjdu. Děkuji ti za všechno. Už tě nebudu nikdy obtěžovat.." postavil se a odcházel ke dveřím na terasu. Seděla jsem tam a dívala se na něj. V duchu jsem šeptala: "Neodcházej." ale přes mé rty neprošla ani hláska. Otevřel dveře a vyšel ven. Zafoukal na mě svěží vítr. Vzpamatovala jsem se. Prudce jsem se zvedla a vyběhla na terasu. Jasper byl už v zahradě. Právě se chystal přelézt zeď.

"Jaspere, neodcházej!!" zavolala jsem na něho naléhavě. Zarazil se na místě a otočil se na mě. Chvíli tak stál, a potom vykročil zpátky ke mně.

V tu chvíli jsem si všimla pohybu za  jeho zády. Na zeď se vyhoupli dva chlapci a dvě dívky.. Všichni byli tak krásní a tak podobní Jasperovi.. Jasper se prudce otočil a temně zavrčel..

"Jaspere, my jsme ti nepřišli ublížit! Copak si na nic nepamatuješ?? Jsme tvoje rodina.." promluvil ten chlapec s bronzovými vlasy.

Jasper se nepohnul ani o píď. Vypadal jako šelma zahnaná do kouta, která se chystala k boji.

"Jaspere, pojď s námi." promluvila tmavovlasá dívka a její pohled střelil ke mně. Bylo v něm překvapení a nesouhlas.

"Sáro, vrať se do svého pokoje!" přikázal mi Jasper.

"Co to má znamenat??" ptal se tmavovlasý hromotluk a střídavě se díval na Jaspera a na mě. "Ty ses chtěl nakrmit?"

"Ne." odpověděl ten bronzovlasý. "Ona se mu líbí.."

"Cože??" ozvaly se obě dívky současně.

V hlavě mi hučelo. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy nevíte, jestli se vám to všechno jenom nezdá. Adrenalin vám koluje žilami a vy ztuhle stojíte a nejste schopni žádné akce.

"Sáro, poslechni mě, prosím, běž do svého pokoje!" zavolal na mě Jasper a otočil se na mě.. Když jsem ho tam dole viděla, znovu se mi vybavila jedna ze scén filmu Romeo+Juliet. Loučení, kdy Romeo musí prchnout po svatební noci do Mantovy. Přesně takový beznadějný pohled na měl Jasper upřel..

V tu chvíli ti čtyři využili jeho chvilkové nepozornosti a společně na něho skočili. Začali ho táhnout ke zdi.

"NEEEEEE" konečně se mi podařilo začít křičet. Trvalo to jen vteřinu a byli pryč.. Do mého pokoje se vřítila vyděšená Mária.

Našla mě na terase, s očima plnýma slz a beznadějným výrazem ve tváři.

"Panenko Maria, co se vám stalo, slečno??"

Snažila jsem se zatvářit co nejnormálněji: "Nic... Jen mě vyděsil stín..."