Jasper se vzpamatoval na poslední chvíli. Bylo tak těžké odolat.. Musel se praštit do obličeje, aby se zastavil, ale dokázal to. Pod nohama ucítil průvan. Podíval se na jeho příčinu. Stál přímo na poklopu od kanálu.. Neváhal ani minutu a odklopil ho, aby mohl vlézt dovnitř..

Za denního světla bylo nebezpečné pohybovat se lidem na očích. Vyčkával, až se setmí a přemýšlel o událostech, které se před chvílí odehrály. Ti upíři znali jeho jméno! Nepamatoval si, jak se dostal sem do New Yorku, ani odkud ho znali ti druzí upíři. Všechno bylo příliš divné... Jakoby zapomněl na posledních minimálně padesát let.. Pamatoval si domy a auta, ale ty auta, které viděl prohánět se po ulicích byly tak jiné... Modernější, rychlejší.. I oblečení, co měl na sobě bylo tak odlišné od toho, co běžně nosíval..

"Co je sakra za rok??" uvažoval nahlas a pomáhal si počítáním na prstech. Vyšlo mu číslo 1947... Z úvah ho vyrušilo zašramocení. Okamžitě zbystřel a přikrčil se ve stínu. Z vedlejší chodby se vyřítilo hejno vypasených krys. Jasperovy instinkty zareagovaly rychleji, než jeho mozek. Jednu z nich popadl a hladově se do ní zakousl. Čerstvá krev ho zahřála u žaludku. Natáhl se pro další krysu a učinil s ní totéž, jako s tou předchozí. Když dohodoval, leželo vedle něho osm nehybných krysích mrtvolek. Jasper si blaženě oddechl a utřel si z koutku kapku krve, která mu tam po té hostině ulpěla.

V podzemní místnosti se začalo šeřit. To znamenalo, že venku právě zachází slunce. Jasper se dostal spojovacími chodbami do širší chodby, která ústila k východu z podzemí. Nevelkým otvorem se vysoukal na ulici. Byl v části města, která nepatřila mezi výstavní oblasti. Bylo tady pusto a prázdno. První pohyb, co zaznamenal byl z hloučku bezdomovců, kteří se tlačili okolo hořícího železného barelu. Zaregistrovali jeho postavu a mávli na něho, aby se k nim přidal. Jasper kývnul, že děkuje, ale vydal se na druhou stranu. Čím šel dál, tím se stávaly budovy většími a výstavnějšími. Zaleskly se na něho první výlohy obchodů.. Jasper pohlédl na jednu z nich a zděsil se. Prudce se zastavil a nevěřícně zíral na odraz ve skle. Teď už se nedivil, že si ho bezdomovci zvali k sobě.. Vypadal totiž jako jeden z nich.. Dokonalý trhan. Špinavé a potrhané oblečení, mastné slepené vlasy a několik dní nemytý obličej.. A navíc zapáchal kanálem. Hnusil se sám sobě. Rychle se rozhlédnul kolem sebe. Asi dvě stě metrů od místa, kde stál, na druhé straně ulice se skvěl nápis: Armani - Men. S úlevou vykročil tím směrem. Připadalo mu to tak přirozené vejít dovnitř a použít svou schopnost. Prodavačka byla jako v transu.. Ochotně mu sundala oblek, na který ukázal a nechala ho odejít bez zaplacení, ještě mu navíc popřála pěkný večer.. První věc, a to čisté a slušné oblečení, měl. Teď bylo načase porozhlédnout se po nějakém místě, kde by se mohl umýt. Šel asi dvacet minut, než se před ním vynořilo ideální místo..

Dům byl chráněn vysokou zdí, ale pro upíra, jako byl Jasper to nebyla žádná překážka. Cítil vodu. Svižně vyšplhal nahoru a obhlédnul situaci.. Na docela prostorné zahradě zářil osvětlený bazén ve tvaru osmičky. Přes nejužší část vodní plochy vedl kamenný můstek. Napravo od bazénu se v šeru krčil malý domek, který sloužil jako úschovna lehátek a převlékárna. Jasper byl překvapený, že něco takového vůbec může stát v New Yorku. Vypadalo to tady nádherně.. Nasál opatrně vzduch a naslouchal tichému šplouchání vodní hladiny. Vzduch byl čistý. Nikde, nikdo.. To ho uklidnilo. Neslyšně seskočil na dokonale zastřiženou trávu a spěšně se proplížil k zahradního domku. Vešel dovnitř. Bylo tam přesně to, co hledal.. Koupelna se všemi těmi šampóny a mýdly.. Štítivě ze sebe sundal špinavé oblečení a pustil sprchu. Byl to blažený pocit.....

Dorazila jsem domů ze školy. Byla jsem totálně zničená.. Vyučování bylo dlouhé a náročné. Po tak těžkém dni mi vždy pomohl jedině velký hrnek kakaa a koupel v našem vyhřívaném bazénu. Rodiče ještě nebyli doma. Pozdravila jsem alespoň Máriu. Vyptávala se mě, jaký jsem měla den. Když však viděla, že nemám chuť na povídání, propustila mě se slovy, že mi později do pokoje přinese hrnek kakaa. Vděčně jsem se na ni usmála a šla do své šatny.

Oblékla jsem si plavky a přehodila přes sebe župan. Sjela jsem výtahem do zahrady. Celý prostor bazénu byl osvětlen. Shodila jsem ze sebe župan a vrhla se do teplé vody. Byla to slast, bez které bych si nedokázala představit svůj život. Blaženě jsem se usmívala a nechala se nadnášet vodou. Strávila jsem tak asi půl hodiny. Potom jsem se vyhoupla z bazénu ven a rychle jsem si pospíšila, abych na sebe co nejdřív pustila proud horké vody ze sprchy v zahradním domku. Tak jsem se těšila, že jsem už i cítila vůni svého oblíbeného šampónu..

Když jsem vešla dovnitř, uvědomila jsem si, že to není jenom pocit.. Já jsem tu vůni opravdu cítila.. Pod dveřmi do koupelny se svítilo.. V tu chvíli se mi hrůzou zastavilo srdce. Byla jsem si naprosto jistá, že nikdo z našeho domu tady nemohl být... To znamenalo, že se k nám někdo vloupal. Prvotní šok povolil. Začala jsem nabírat vzduch do plic, abych mohla křičet. Otočila jsem se na patě a rozběhla se ke dveřím. Zastavilo mě železné sevření mužských paží. Jednou rukou mě chytil kolem pasu a druhou mi ucpal pusu, aby mi zabránil křičet. Otočil si mě k sobě čelem. S hrůzou jsem si představovala zohyzděnou tvář masového vraha.. K mému velkému překvapení mě svíraly paže velice pohledného mladíka. Byl maximálně o několik let starší než já a voněl mým šampónem. Na sobě měl pouze perfektně padnoucí šedé kalhoty a rozepnutou bílou košili.. Díval se mi upřeně do očí a tvářil se bezradně. Asi nečekal, že ho tady nachytám. Rozhodně nevypadal na zabijáka, nebo zloděje. Spíš bych ho tipla na nějakého herce nebo modela..

"Nekřič! Nechci ti ublížit.." promluvil a mně se podlomila kolena. Jeho hlas mi byl tak povědomý.. Nedokázala jsem si však vzpomenout odkud.

"Potřeboval jsem se jenom umýt. Hned odtud vypadnu.. Pustím tě, když mi slíbíš, že nebudeš šílet.." pokračoval tím melodickým hlasem.

Kývla jsem, že rozumím a on okamžitě povolil své sevření a ustoupil o krok dozadu. Nepřestával mě obezřetně pozorovat. Vypadal podivně neklidný.

"Jak ses sem dostal? Dům je hlídaný..?!" vydolovala jsem ze sebe.

Pobaveně se pousmál a odpověděl: "Přelezl jsem zeď."

Vykulila jsem na něho oči: "To ale přece nejde?!! Je vysoká a hladká jako sklo?"

"To teda je, ale věř mi, že to nebyl až takový problém.." usmál se až mě píchlo u srdce. Podívala jsem se na jeho šaty. Byly luxusní.. To znamenalo, že to není nějaký bezdomovec, aby se musel sprchovat u cizích lidí.

"Oblečení z luxusního butiku a nemáš vlastní koupelnu?" ukázal jsem na jeho oblečení.

"Nejsem zdejší a nutně jsem potřeboval sprchu! Silně jsem začal zapáchat.."

Musela jsem se zasmát. Byl vtipný. Najednou mi nepřišlo divné, že si tady povídám se člověkem, který se vloupal do naší zahrady a mám přitom na sobě pouze plavky..

"Proboha!! Já mám na sobě jenom plavky!!" zrudla jsem až po kořínky vlasů a hnala se ke koupelně, abych se zabalila do jednoho z ručníků, které byly připraveny u sprchy. Ten mladík mě pobaveně pozoroval. Všimla jsem si špinavé kupky oblečení, která ležela vedle prádelníku. Sledoval můj pohled. Bleskově se shýbl a vhodil oblečení do koše.

"Omlouvám se. Nestihl jsem to uklidit.. Překvapila jsi mě při oblékání.." omlouval se a žádal očima o odpuštění. Nedokázala jsem mu odolat. Byl tak.... tak příjemně zvláštní.. Znovu jsem se podívala na podlahu. Ležely tam zaprášené odřené boty. Vůbec se nehodily k dokonale padnoucímu obleku. Rychle jsem střelila na vetřelcovy nohy. Byl bos.

"To jsou tvé boty?" ukázala jsem na ty škrpály.

"Zamračil se a kývnul na souhlas.

"Jsou příšerné.." zhodnotila jsem je. Vypadal, že naprosto sdílí můj názor. Očividně se mu do obouvání moc nechtělo.

"Kolikátku číslo máš boty?" zeptala jsem se ho.

Překvapeně se na mě podíval: "45. Proč??"

Šibalsky jsem se na něho pousmála: "Věříš mi?.. Skočím teď do domu a přinesu ti jiné, chceš? Otec má stejnou velikost.. Nevšimne si, že mu jeden pár chybí.."

Chlapec vypadal nerozhodně. Nečekala jsem, až se rozmyslí. Vyběhla jsem ven a vřítila se do výtahu. Vyjela jsem do patra, kde byla otcova šatna. Rozsvítila jsem v ní světlo a začala zkoumat desítky párů kožených bot, které byly vyskládány v poličkách. Do očí mi padly tmavě šedé boty, které perfektně padnou k šedému obleku.. Popadla jsem je a spěchala zpátky k výtahu. Cestou dolů k bazénu jsem se modlila, aby tam ten kluk ještě byl... Aby se nevylekal a neutekl. Vřítila jsem se do zahradního domku. Byl tam. Předpisově seděl v křesle. Košili zapnutou. Sako také. Usmíval se na mě. Podala jsem mu svůj úlovek a navrh ještě jedny šedé ponožky, které patřily k botám.

"Děkuju." řekl mi a nasazoval si je.

"Jmenuji se Sára. Můžu znát tvoje jméno?" znělo to trochu přiškrceně. Byla jsem nervózní, když jsem to vyslovovala.

"Jasper. Jmenuji se Jasper.. Máš moc hezké jméno, Sáro" Moje jméno z jeho úst znělo tak hezky..

"Slečno Sáro??????" ozvalo se z venku. Šíleně jsem se lekla. Máriin hlas mě málem způsobil infarkt.

Jasper byl okamžitě ve střehu. Zvažoval, kudy by se dostal nejlépe pryč. Vyběhla jsem dveřmi ven a vběhla Márii rovnou do náruče.

"Tady jste. "oddechla si, když jsem ji chytila za ruku a začala táhnout zpátky do hlavní budovy.

"Pojďme dovnitř. Je mi tady zima.." nedovolila jsem se jí pustit. Naštěstí neměla žádné podezření, a tak ochotně nastoupila do výtahu. Než se za námi zavřely kovové dveře, zahlédla jsem letmý pohyb u bazénu. Byl pryč....

"Uvidím ho ještě někdy???" proletělo mi v tu chvíli hlavou a píchlo mě u srdce při pomyšlení, že ne.....