Prudce jsem otevřela oči.
Poslední, co jsem si pamatovala, byl Marcusův
překvapený výraz. Potom mě pohltil oheň.. Neměla
jsem naprosto tušení, kde můžu být. Kolem mě se
rozprostíralo bílo. Neexistoval strop, podlaha,
ani stěny. Vyděšeně jsem vykřikla. Převalila
jsem se z břicha na záda a po všech čtyřech se
odsunula o několik metrů dál.
"Vítej Alice. Tebe bych tady nečekal.." ozval se za
mnou příjemný hluboký mužský hlas. Rychle jsem se otočila a postavila
se. Muž byl středního věku. Se zlatými vlasy jako Carlisle. Jeho bílý
oblek byl perfektního střihu. Byl dokonalý. Až na jeden detail. Muž neměl
boty a nohavice jeho kalhot i nohy byly ušpiněné od bláta. S každým jeho
krokem za sebou zanechával otisky v bílém prostoru. Usmíval se na mě..
"Ty, nesmrtelné stvoření, a dostala ses sem.. To jsou
věci.." potěšeně kroutil hlavou a pozoroval mě. "Ale neboj se. Přišel
jsem si pro tebe.." Došel až ke mě a podával mi ruku.
"Ne Alice! Nedotýkej se ho!!" vykřikl dívčí hlas.
Otočila jsem se po zvuku. Černovlasá dívka se vedle mě objevila tak
náhle, až jsem leknutím vyjekla. Její černé šaty byly na mnoha místech
potrhané, ale bylo znát, že jsou vyrobeny z kvalitních krajek.
"Samueli, ty víš, že tohle je proti pravidlům! Musíš
vždy počkat na mě!!" dívka se na muže mračila a spalovala ho pohledem. S
mužem to ani nehlo. Zurčivě se zasmál a promnul si bradu: "Pořád ta samá
písnička Gabrielle. Mám na ni stejný nárok jako ty! Ba co víc, mám na ni
větší nárok než ty!!"
Stala jsem tam jako opařená a nechápala, čeho jsem to
svědkem. Ti dva se hádali jako psi..
"Vždy pomáhala ostatním. Trpěla. Ochraňovala
smrtelníky.." počítala dívka a ukazovala si to na prstech."
"Pche." odfrkl pohrdavě muž. "To jsou žvásty! Byla
upír. Temné stvoření. A navíc. Sice ochraňovala smrtelníky, ale jednu
smrtelnici proměnila v upíra! Patří nám!"
"O co tady Proboha jde??" vypravila jsem ze sebe s
námahou. Bylo zvláštní, jak tlumeně můj hlas v tom prostoru zněl. Oba
aktéři se na mě překvapeně podívali. Jakoby si až teď vzpomněli, že jsem
tady také. Muž se zašklebil: "Fuj, to slovo přede mnou už nikdy
nevyslovuj!"
"Copak ty jemnocite? Nemůžeš slyšet jméno mého Pána?"
zasmála se zvonivě dívka.
"Pána??!" začalo mi pomalu docházet, kde to asi jsem.
"Já jsem mrtvá??" zašeptala jsem opatrně.
"Ne tak docela." odpověděla mi dívka. "Jsi na
rozhraní světů.. Nyní se musí rozhodnout, kam půjdeš. Buď nebe, nebo.."
Muž ji skočil do řeči: "Peklo! Tam bude samozřejmě
větší legrace.." zachechtal se.
"Ale já nechci umřít.." zaskučela jsem a před očima
se mi objevila Jasperova tvář. Byla zničená žalem. Jasper volal mé
jméno.. "Já musím za Jasperem!"
"Je pozdě Alice." promluvila dívka mírně. "Odtud není
návratu.. Ale slibuji, že tě dostanu do nebe.."
"Vy to nechápete.." rozvzlykala jsem se. "Bez Jaspera
je pro mě i nebe peklem.. Já ho nemůžu opustit! Dala jsem mu slib..
navěky.."
Ti dva mě mlčky sledovali. Potom se dívka pousmála:
"Samueli ona obětovala svůj život, aby její osudová láska mohla žít! To
ji očistilo od všech hříchů... Nemáš na ni žádný nárok!"
"Neexistuje žádná osudová láska! Kdyby se setkali za
jiných okolnosti, nikdy by se nedali dohromady.. Nechtěla tam umřít,
byla to jen nešťastná náhoda! Zabila! To nic neospravedlní! Pravidla
jsou jasně stanovena Gabrielle!"
"Nepochybuj o osudové lásce!" rozhněvala se dívka.
"Dej mi důkaz a já nebudu pochybovat!" odsekl muž.
"Tak dobře Samueli, jak chceš. Pojďme to vyzkoušet.."
promluvila tmavovlasá dívka a usmála se na mě. Muž se zamračil a
podezíravě si ji změřil: "Co tím chceš říct Gabrielle?"
"Vrátíme ji na zem. Daleko od její lásky. Vymažeme ji
paměť a vezmeme její schopnost.. Jestli se i přesto s Jasperem do sebe
zamilují dáme jí svobodu a změníme vše tak, jakoby se tento rozhovor
nikdy neodehrál.. Pokud ne, tak přiznám svoji porážku a je tvoje.."
Muž se pobaveně pousmál: "To zní zajímavě, ale trochu
to upravím. Nejen, že ji vezmeme její schopnost.. Vezmeme ji i její
nesmrtelnost a podobu. Jestli se jak ty říkáš do sebe ´tfuj´ - odplivl
si - zamilují, vzdám se a nechám ji jít.."
S napětím jsem sledovala dění. U srdce mě zalechtala
naděje. Dívka se na mě povzbudivě usmála: "Jsi volná Alice.. Hodně
štěstí." V tu chvíli mě zasáhla malátnost. Oči se mi proti mé vůli
zavřely a pohltila mě mdloba....
Ještě jsem stihla zaslechnout škodolibý mužský smích,
ze kterého mi vstaly vlasy hrůzou na hlavě...
