Tiskla jsem k sobě Jaspera jako bych ho už nikdy neměla pustit. Schovala jsem se v jeho objetí a vdechovala dobře známou vůni jeho těla. V tu chvíli pro mě nebylo nic důležitějšího, než být s ním. Všechny obavy, starosti i strach zmizely v hlubokých propastech jeho pro dnešek černých hladových očích. Hladil mě po zádech..
"Alice." šeptal mi do vlasů.
"Jaspere, měla jsem takový strach.. bála jsem se, že
už se neuvidíme.." stoupla jsem si na špičky a snažila se mu dosáhnout
na rty. Pochopil a s radostí mi vyhověl. Sklonil se a konečně mě
políbil. Čas se pro nás v tu chvíli zastavil..
"Jsi celá od krve.. Jsi v pořádku?? Co se stalo?"
odtáhl si mě po chvíli Jasper na délku paží a zkoumal můj zevnějšek.
"Nic mi není." ujistila jsem ho. "Museli jsme se k
vám dostat přes Marcusovu stráž.."
"Ach Alice, mě to tak mrzí, že kvůli mě musíš tohle
všechno podstupovat.." Jasperův obličej vypadal ztrápeně.
Pohladila jsem ho po tváři a usmála se na něj: "Ale
Jaspere.. Víš, co jsme si tenkrát slíbili.. V dobrém i ve zlém.. Navěky.
Já tě nikdy neopustím. Budu tady pro tebe napořád.." dala jsem důraz na
slova nikdy a napořád.
Jasper mi úsměv oplatil: "To víš, že si to
pamatuju.."
Vytáhla jsem z kapsy jeho prstýnek a vrátila mu ho.
Provlékl jím řetízek a připevnil si ho zpátky na krk. Byla to naše
soukromá chvíle..
Vyrušil nás z ní cizí zvuk.. Podívala jsem se po
ostatních. Můj pohled se zastavil na Edwardovi. Neustále objímal Bellu,
ale jeho pohled směřoval ke mě. Byl zvědavý. Proběhlo mezi námi
myšlenkové vlnění, ve kterém jsem mu řekla všechno, co se stalo od
chvíle, kdy jsme s Bellou opustily Forks a odjely do Las Vegas. V jeho
výrazu se střídal údiv se zděšením. Nakonec přikývl a trochu se usmál.
Oddechla jsem si... Ten zvuk se ozval znovu.. Gio vyběhl ke kódovým
dveřím a bušil na číselník. Hned jak zezelenal, rozrazil dveře.
Následovali jsme ho..
Místnost, která sloužila jako krytí pro vchod do
podzemí byla zdemolovaná. Knihy ležely rozházené po zemi, židle byly
napadrť. Všude samá krev a ve vzduchu se vznášel pach smrti. Uprostřed
místnosti klečela na zemi Jane. Byla k nám otočená zády. Vzlykala a v
náručí něco kolébala.
"Jane, jsi v pořádku?" přistoupil k ní opatrně Gio a
položil jí ruku na rameno. Jane sebou trhla jakoby ji spálil a při tom
pohybu se k nám natočila. Zděsila jsem se. Svírala v náručí lidské torzo
bez rukou a nohou. Hlavu mělo roztříštěnou..
"Já jsem nechtěla.." zasýpala mezi vzlyky. "On mě
chtěl zabít. Můj bratr... Alucu já jsem nechtěla.." skučela nesouvisle.
Podívali jsme se na sebe s vážnou tváří. Jasper se vedle mě napnul.
Rychle jsem ho chytila za ruku a zašeptala: "To je v pořádku Jaspere!
Jane nám pomohla vás vysvobodit. Patří k nám.."
Jasper se na mě nevěřícně podíval, ale nijak to dál
nekomentoval.
"Jane ty jsi zraněná!" všiml si Gio nepěkné rány na
Janině rameni, ze které neustále vytékala čerstvá krev.
"To nic není!" ozvala se Jane. Do jejího hlasu
pronikla netrpělivost. Naposledy pohoupala své odporné závaží. Uložila
něžně Alecovo tělo na podlahu a postavila se.
"Gio, vyvedeš ostatní ven. Cestou vyzvednete Ara. Od
chvíle, kdy opustíme tuto místnost na to máš přesně dvacet minut.."
Gio vypadal zmateně: "Proč? Co chceš dělat??!"
Jane se zamračila: "Za tohle všechno může Marcus!
Naočkoval mezi mě a Aleca nenávist. Zaplatí mi za to.. Shoří stejně jako
Heidi!"
"Ne.." pochopil Gio.
"Ale ano." pousmála se na něho smutně Jane a odkryla
si břicho. Měla ho nepěkně potrhané. Byl zázrak, že vnitřnosti ještě
držely na svém místě. "Nemám moc času.. Jděte!Rychle!!! Nezapomeňte...
20 minut!"
