Dcera měsíce

Autorka: Malika

7.část: Zmizení

ANGELA SWANOVÁ:

Znělo to divně..a mrazilo mě z toho v zádech.Jako zavrčení,ale takové melodické…

Poslouchala jsem jak odeznívá a když ten tajuplný zvuk dozněl úplně,ochromila mě lítost.Chtěla jsem ho slyšet znova.Přehrávala jsem si ho aspoň v paměti a docházelo mi jak je krásný.A děsivý.

Jenže – copak jdou tyhle dvě vlastnosti dohromady?

Byla jsem z toho zmatená.Ještě nikdy jsem nic podobného neslyšela.Nikdy jsem nic tak vábivého necítila.Vábivého…

Táhlo mě to ven,nějaká neznámá síla.Chtěla jsem být co nejblíž,slyšet ho znova…jako by z venku začaly vycházet vibrace.Jemné,ale tak přitažlivé…jako bych byla kus kovu přitahovaný obřím magnetem.

A pak ta síla začala pozvolna odeznívat.Mizela,vytrácela se z místnosti a zanechávala po sobě drtivé tucho.Začala jsem být zoufalá,ale v tom se opět ozval ten překrásný kouzelný zvuk.A jak začal odeznívat,vrátil se ten tah.

Tentokrát to bylo ještě silnější.V hlavě jsem měla vygumováno a chtěla jsem jen jedno – poslouchat ho nadosmrti.

„Néé!“vykřikl někdo potichu.Jako by mě do hlavy praštil dřevěnou palicí,najednou jsem se probrala.Ohromeně jsem se zarazila,když mi došlo že stojím v otevřených dveřích od maštale a zírám na měsíc.

Roztřeseně jsem zavřela a snažila si vzpomenout jak jsem se sem dostala,ale nemohla jsem na to přijít – jako by mi někdo vymyl mozek.Pak jsem si vzpomněla že tu někdo křičel.Jediná osoba v místnosti byla Bella – a ta sebou mírně cukla,i když pořád spala.

Přešla jsem až k ní a chtěla ji probudit – potřebovala jsem se s někým poradit o svém náhlém výpadku. „Bello?“mírně jsem s ní třásla.Ona ale spala příliš tvrdě a jen sebou zamlela.

„Mm…?“zamumlala ze spánku. „Sama….jo….nikdy,mami,…asi budu sama…napořád….čas není…kam?..nikoho,maminko….taky mi moc chybíš,“vyklouzla Belle z pod zavřeného víčka slza.

Aaach.Ségra a její mluvení ze spaní.

Taky se mi začaly hrnout slzy do očí.Měla takové štěstí – mě se o mámě nikdy nezdávalo.I když štěstí..asi to nebylo zase tak veselé,jak se zdálo.To jen že bych mamku zase ráda viděla,i když jen ve snu.Díky tomuto rozptýlení jsem zapomněla na onu podivnou příhodu a než jsme se nad ní stačila zase zamyslet,před farmou zastavilo auto s přívěsem.Byli zpátky a my s Bellou jsme mohly jít domů.

„Bell,vzbuď se,“zatřásla jsem s ní. „No tak,vstávat!“zvýšila jsem hlas.

„Eee,co je?“procitla konečně. „Ježíš!Jak jsem jen mohla usnout?Nestalo se nic?Anglie,promiň!“

„Klídek,nic se nestalo,“uklidňovala jsem ji.A částečně i sebe…třeba jsem taky usnula.Jo,to bude určitě ono.Zdál se mi jen divný sen..nic víc.

Bella předala statek zpátky do rukou pana Waltera a vydaly jsme se spící noční krajinou zpátky domů.Zamrazilo mě když jsem si uvědomila že budeme muset jít kousek přes les..V hloubi mysli jsem věděla že ten „sen“ nebyl jen sen…

Když jsme se vyšly ze dveří,obalilo nás stříbřité měsíční světlo.Znova mi přeběhl mráz po zádech,ale tak nějak…příjemně.

Měla jsem chuť domů sprintovat,ale Bella byla unavená a vlekla se zoufale pomalu.Vykašlala jsme se na to,že mě bude pokládat za ustrašené dítě a chytla jsem se jí pevně za ruku.Bála jsem se,to ano – ale ne tmy.

Bála jsem se že mě ten zvuk zase přivábí k sobě a já se tentokrát nedokážu včas zastavit.

Když jsme dorazily domů bez problémů,oddechla jsem si a padla do postele.Ráno nás surově probudil Jasper (já s Bellou měla společný pokoj),tím že k nám vtrhl.

„Hééj,Bello dej mi pls tisícovku,“řekl jakmile jí pořádně zatřásl..

„Co?Jazzi,proč jsi nám včera nepřišel pomoct?!“okřikla ho a hrabala se z postele.

Můj povedený bratříček vševědoucně pokrčil rameny. „Proč bych chodil…“

„Myslela jsem že o ten noťas máš zájem,“povytáhla Bella obočí.

„To teď nebudem řešit,dej mi ten tác!“

„Děláš si ze mě srandu?!“rozzuřila se Bella. „Chceš po mě prachy za to nicnedělání a soustavné ničení všeho co se octne v tvým dosahu?!Nic nebude!Na co ji chceš?“

Jasper pohodil hlavou. „Nový tetování,ne?“

Mlčky jsem pozorovala jak si Bella zase ztrhaně sedá zpátky na postel. „Pokud chceš peníze na tetování,zařiď si brigádu,“hlesla. „A teď vypadni,prosím tě.“

Hned jak Jasper naštvaně vyšel z pokoje se Bell rozbrečela.Sedla jsem si  ní a utěšovala ji,ale cítila jsem že pokud se brzy nestane něco zásadního,náš bratr je v háji.Jenže ono se to „něco“ stalo…

Slýchávala jsem to každou noc,pořád.Tu líbeznou hudbu a sílu která si mě k sobě chtivě přitahovala svými zákeřnými pařáty…

A já jí už najednou nedokázala odolat.

Oblékla jsem si na sebe pracovní rifle a černou mikinu,a po špičkách jsem se vykradla z domu.Jen co jsem vešla do lesa,přivítal mě záchvěv té nádherné tóniny ve vzduchu.

Ale když odezněl,žádná síla se nepřihlásila – tentokrát jsem nepotřebovala ničím pobízet abych šla dál.Napjatě jsem si klestila cestu čím dál hlubším lesem a snažila se nemyslet na to,co všechno by v té tmě mohlo číhat.Na okraji loučky jsem se nerozhodně zastavil,ale pak jsem pokračovala co nejrychleji dál.Ulevilo se mi když jsem opět dosáhla konejšivého bezpečí lesa.

Byla jsem spokojená že nejde slyšet moje kroky,připadala jsem si tak víc jistá.Nedotknutelná.Ach,tak hloupá jsem byla…

Náhle mi pod nohama křupla větvička.Okamžitě jsem se zastavila naslouchala něčemu podezřelému,přitom mě svírala podivná tíseň.

Pak mi došla příčina.Ticho. Přeběhl mi mráz po zádech,když jsem si uvědomila co to je.Nikde se neozývaly žádné zvuky.Ani sova,netopýr,myš,ba dokonce ani komár.Ani stromy se nehýbaly.

Snažila jsem se zahnat podobné myšlenky a proplétala se dál mezi stromy.

Jak jsem zacházela do hloubi lesa,musela jsme jít pořád pomaleji a pomaleji,protože skrz husté větve sem neprosvítalo skoro žádné světlo a já neviděla na cestu.Litovala jsem svojí nerozvážnosti,že jsem si nevzala baterku.

Nic se neozývalo,už znepokojivě dlouho.Možná to byla jen slyšina,anebo původce toho zvuku už utekl – možná bych se měla vrátit domů…

Náhle se ale ozval znovu a mě se rozbrněly prsty.Bylo to tak lákavé…a tak šíleně blízko.Velmi,velmi blízko.Pomalu ve mně začal převládat strach nad rozkoší.Už to nebyla rajská hudba – teď to byl pohřební pochod.Přeběhl mi mráz po zádech a měla jsem nutkání se okamžitě vrátit domů a zalézt si do postele,ale zvědavost nakonec zvítězila a já postupovala ostražitě dál.

Prošla jsem kolem skupinky stromů a najednou ten pocit jistoty že vím kam jdu nadobro zmizel.Zůstala jsem sama uprostřed lesa plného podezřelých zvuků bez jediné racionální myšlenky na obzoru.

Nakonec jsem nasála vzduch,abych zjistila jestli nedokážu zachytit aspoň nějaký pach značící mi cestu.Do nosu mě okamžitě uhodila slabá vůně…zvířecí.Jako v ZOO..v pavilonu šelem.Roztřásla jsem se strachy a pootočila hlavu abych se rozhlédla kolem sebe,ale pak na mě skočilo něco obrovského,celou mě to zahalilo – jakási huňatá kožešina.Ucítila jsem prudkou bolest v ruce a zatmělo se mi před očima.

Tma ale po chvilce přešla a já svým způsobem zase začala vnímat.Uvědomila jsem si že sebou škubám ..protože mě něco hrozně bolelo.

Ne jako když se opaříte,nebo škrábnete,popřípadě si něco zlomíte… Dokonce to bylo horší než když na sebe v chemii vylijete koncentrovanou kyselinu sírovou.

Napadlo mě co to asi je.Vzpomněla jsem si na ten huňatý kožich a zvířecí pach – ano,to bylo ono.Ulovil mě pravděpodobně medvěd a teď mě trhá na kusy.To proto to tak bolí.Jenže když mě trhá na kusy,jak je možné že sebou můžu ještě cukat?Jakto že můžu myslet?

Náhle to přestalo jako když utne.Už mě nikdo nedrápal.Ale za to jsem se najednou necítila,necítila jsem svoje tělo.Jako by zmizelo v prostoru.

A ten prostor se pořád zvětšoval a já si připadala že mizím,nepatrná jako smítko prachu v celém vesmíru.

Jenže mi najednou došlo,že to ne já jsem v prostoru,ale ten prostor je ve mně.Zděsila jsem se.Jako by mě někdo vykuchal a potom mi ale ještě přidal pár metráků kůže,jako stan.Stan uvnitř mě.Mimo jiné jsem i slyšela..všechno.A cítila.

Něco mi začenichalo u ucha a pak jsem uslyšela zavrčení,které si ale můj mozek okamžitě přeložil do zvláštní věty,jejíž význam jsem vůbec nechápala.

„Vítej mezi námi,malá sestřičko.“