Dcera měsíce

Autorka: Malika

5.část - Překrásná mrcha

ROSALIE VOLTURI:

Ústa jsem měla plná jedu a málem jsem se neudržela a napila se ho,ale Demetri mě od něj naštěstí včas odtrhl.Takže Edward Masen…mmm,chutnal skvěle.

„Díky,“kývla jsem na Demetriho a zvedla Edwarda,abych ho přenesla k sobě do pokoje dřív než sebou začne cukat.

Jed začal ihned působit,takže už  půli cesty se rozkřičel a když jsem ho položila na svoji pohovku,okamžitě sebou začal házet a během pár minut byl na zemi.Nechala jsem ho tam;stejně by zase za chvíli spadl.

Byla jsem z něj nadšená.Nikdy jsem neviděla hezčího člověka,snad jen ve svých představách…ale přesto se mi zdálo,že to není ono.Jistě byl nádherný a jako upír bude ještě tisíckrát hezčí,ale…

Ale. Jako člověk jsem měla přítele,Royce.Nedokážu posoudit,kdo měl koho radši,ale věděla jsem,že spolu zůstaneme navždy.Což se díky upírům nesplnilo.A od té doby jsem byla sama,ale moc jsem to nevnímala.S Volturiovými člověk tak nějak navykne samotě.

Teď budu mít druha.Jenže jak se mu tu bude líbit?Asi se se svým osudem smíří.Stejně jako my všichni.

EDWARD MASEN:

Ta překrásná dívka na mě skočila a zakousla se mi do krku.Byl jsem absolutně zděšený.Proč??Byla členem nějaké zvrácené sekty?

Potom se mi tělem začala šířit ostrá bodavá bolest,jako když vám do žil vpustí kyselinu.Jenže zatímco kyselina by mě za pár minut rozežrala,tohle jako by nemělo nikdy skončit.Křičel jsem,ale to ničemu nepomáhalo,akorát mě ještě rozbolelo v krku – i když to bylo opravdu to nejmenší v porovnání s tím ohněm.

Ve chvílích kdy bolest polevila jsem byl schopen jakž tak přemýšlet;nad tím,kdy už to skončí..pokud vůbec.Ztratil jsem pojem o čase,a tak jsme neměl tušení kolik dní uběhlo,když se ta bolest najednou zmírnila.Málem jsem se rozjásal,ale velmi rychle jsem od toho nápadu upustil,když jsem pocítil,že se oheň stahuje do srdce.Dost to bolelo.Když už jsem myslel že to nevydržím,stala se nejpodivnější věc,jakou jsem vůbec nečekal ani v těch nejroztodivnějších snech.

Přestalo mi bít srdce a kyselina jako by se zčistajasna vypařila.

Uvědomil jsem si,že nějak skvěle slyším,anebo ležím uprostřed náměstí plného lidí.Otevřel jsem oči abych to zjistil a došla mi další hrůzná skutečnost – celou tu dobu jsem se ani jednou nenadechl.

Hned jak jsem rozlepil víčka jsem spatřil jak se nade mnou sklání okouzlující dívka a usmívá se.Přišla mi povědomá..kde jsem ji jen..

Příjemné probuzení…řekla.

Pak jsem si vzpomněl.

„Ty!“vykřikl jsem a vyskočil do obranné pozice.Udivilo mě,jak rychle jsem to dokázal.

Její úsměv trošku zakolísal,ale to bylo taky všechno.S dychtivým zábleskem v očím ke mně natáhla ruku. „Neboj se,“uklidňovala mě. „Všechno ti vysvětlím.“

Edwarde,hlavně neútoč.Ach,už jsem zapomněla jak zacházet s novorozenými…

Vůbec jsem nechápal co mi to tu říká.

Těkal jsem očima po místnosti a instinktivně prováděl zběžnou prohlídku,jestli tu nečíhá nějaké nebezpečí. „Co mi chceš sakra vysvětlovat?“vyjel jsem na ni. „Co se to ze mě stalo?!“

Sice jsem neměl to potěšené spatřit se v zrcadle,ale stačilo mi vidět nepřirozeně bílou kůži na rukou.A nehty ostré jako břitva.

Klídek,nejanči zlato.Musí si teď připadat tak zmateně…„Edwarde,posaď se a já ti v klidu vše řeknu,ano?“

Nerozhodně jsem stál a pak jsem se přesunul k luxusní kožené pohovce.Obezřetně jsem ji sledoval a čekal až začne.

„Jmenuji se Rosalie Volturiová,a je mi sto dvacet osm let-“

„Cože?“skočil jsem jí do řeči.Unesla mě nějaká skupina cvoků?

Jo,vím že už jsem stará.„Počkej,k vysvětlení se hned dostanu.Jsem upírka.“

Chtěl jsem se rozesmát,ale nějak jsem to nedokázal.Zděšeně jsem si uvědomil,že mi nelže.Jak bych jinak mohl být tak rychlý,tak dobře všechno slyšet,cítit?

Páni,on ani nekřičí!Podle jeho výrazu bych si tipla,že mi snad i uvěřil…

„Jo,uvěřil,“vymáčkl jsem ze sebe přiškrceně.

Motala se mi hlava,ale neomdlel jsem.To přece není možné,upíři přece neexistují – jenže pokud neexistují,tak jak je možné že před sebou jednoho vidím?

Cože?Jak může vědět na co myslím...no jo,ten dar!Eleazar měl pravdu.Páni,to je něco!Ale teď si budu muset dávat bacha na myšlenky…

„Kdo je Eleazar?“ptal jsem se zmateně a horečně přemýšlel,jak může Rosalie mluvit se zavřenou pusou.

„To je jeden upír z gardy.Ale teď bychom měli vyrazit na lov,“navrhla Rosalie.Tentokrát už ústa otevřela.

Sevřel se mi žaludek. „Lov?“hlesl jsem.

Rose na mě vycenila zářivě bílé,ostré zoubky. „Jasně že na lov.Copak nemáš žízeň?“

„Ží – co…NE!“vykoktal jsem.Když to říkala,myslela na to,jak se lidem zakusuje do tepnu a saje jim krev…

„Ty mrcho!Proč jsi mi to udělala?!“zařval jsem na ni a málem po ní skočil,ale přece jen jsem měl dobré vychování a to mi jaksi zabránilo skočit na dámu.Tedy,dámu…pfff!

„Edwarde,kdybych tě nekousla,skončil bys jako večeře,“pokrčila Rosalie rameny. „A já tě zabít nechtěla.Byla by tě příliš velké škoda.“ Hlavně tvého sexy těla…musím tě dovést před zrcadlo,aby ses viděl…

Zaťal jsem vztekle pěsti.Tak mého ‘sexy těla‘ jo?A proč u toho neotvírá…najednou jsem pochopil.Umím číst lidem – a jiným bytostem – myšlenky!!

Tak to je paráda!Můžu se hrabat v hlavě komukoliv se mi zachce!Ale…ale jako upír.Uvědomil jsem si,že už nikdy asi neuvidím Jess.

Jess – celým jménem Jessica Stanleyová – byla moje holka.Chodili jsme spolu už celého půl roku a až na pár drobností byla super.Krásou se s Rosalii samozřejmě nemohla srovnávat,ale byla to moje Jess.Jo,to jsem se vyjádřil přesně - Byla.

„Bylo mi by mi líp,kdybych byl mrtvej!“zavrčel jsem na ni a měl co dělat,abych po ní neskočil.

„To neříkej,“napomenula mě. „Já byla ze začátku taky naštvaná,ale časem si zvykneš…a máš tu mě.“

Ta poslední slova neměla dodávat.Zlost se ve mně vzedmula. „Tak tebe jo?Jenže já miluju Jessicu a i kdybys byla nejžádanější upírka v celé Itálii,jsi mi naprosto ukradená!“zasyčel jsem na ni a rozzuřeně dusal pryč chodbou,aniž bych tušil kam vlastně jdu.

„Héj,stůj!“zavolal za mnou někdo.Otočil jsem se a spatřil malou dívku,mohlo jí být tak dvanáct.To mě naštvalo ještě víc,Jak se vůbec opovažují kousat tak malé děti a odsoudit je tak k věčnému životu v dětském těle,bez možnosti někdy dospět?

„Ty jsi Edward,že?Já jsem Jane,“podávala mi ruku a usmívala se. „Krásně se ti povedlo vytočit Rose.“

Zdálo se že ji to těší…zaposlouchal jsem se do jejích myšlenek a bylo vidět,že Rosalii nemá moc v lásce.Jane mi najednou přišla jako velmi milá osoba.

„Moc si o sobě myslí,“zavrčel jsem zhnuseně nad Rosaliiným sebevědomím,teď celkem solidně pokořeným.

„Taková byla už od začátku  a moc se časem nezměnila,“poznamenala Jane. „Aro mě pověřil,abych si tě vzala,na starost.Takže,upozorňuju tě,že pokud mě budeš jakkoliv štvát,usměju se na tebe.“V mysli jsem jí přečetl,co její úsměv způsobuje a okamžitě jsem se zařekl,že Jane raději poslouchat budu.

„A pokud se neudržíš a budeš na někoho chtít zaútočit před svědky,čeká tě to stejné.Nemůžeme si dovolit prozrazení kvůli žízni novorozeného.A teď půjdeme na lov,následuj mě a ptej se na cokoliv co tě zajímá,“pobídla mě relativně přátelsky a vykročila po jakýchsi schodech vedoucích do podzemí.

První otázky jsem se děsil. „Co budeme lovit?“

„Lidi,nebo jsi snad očekával něco jiného?“

Roztřásl jsem se;nejsem si tak docela jistý jestli vzteky nebo hrůzou. „Nebudu zabíjet.“

„Ale budeš,pokud nechceš zešílet hlady.Při prvním lovu jsem na tom byla podobně,ale hned jak poprvé okusíš lidskou krev,tak jí zcela propadneš,“ujišťovala mě.Myslela to dobře,ale to mě rozklepalo ještě víc – s jakým klidem mluvila o stovkách,ba spíš tisícovkách lidí,které už zabila.

Přestal jsem se tím raději zabývat a přešel k otázce číslo dvě. „Jak často se loví?“

„Tak dvakrát týdně,jde o to kolik je zde turistů,“vysvětlila mi.

Udělalo se mi zle.Přibližně sto mrtvých ročně…na jednoho upíra.A co teprve celý hrad?

„Upíři mají na svědomí asi hodně zmizení a vražd,co?“musel jsem se zeptat.

Jane odsunula jakési tajné dveře,které dokonale splývaly s kamennou stěnou. „Ano.“

Zase je za námi zavřela a už dál nepokračovala. „Hele,teď mě dobře poslouchej.Už jsme za hranicemi města a kousíček odtud jsou dva osamocení chodci,slyšíš je?“

Zaposlouchal jsem se a opravdu,někde nad námi někdo dupal. „Slyším.“

„Až ti dám znamení,tak se na ně vrhneme.Vyber si koho chceš,“nabídla mi.

Zatnul jsem zuby,ale jak jsem se předtím nadechl,už i tady byla cítit neodolatelná vůně,ze které se mi sbíhaly sliny. „Dík.“

Janiny rudé oči se krvelačně rozzářily. „Tak jdeme na to.“

Vystartovala jako střela a já byl těsně za ní.Vyhoupli jsme se neslyšně na skalní výběžek a odtamtud pozorovali dvojici lidí,kteří mířili pravděpodobně do Volterry.Jane na mě sykla ať se připravím…a potom k nám zafoukal vítr.

„Val,“pobídla mě,ale já to nepotřeboval,stejně bych nebyl schopen udržet se na místě.Myslel jsem jen na tu úžasnou vůni a netrvalo to ani sekundu,než jsem k nim dorazil.

Bez rozmýšlení jsem se zakousl do krční tepny jedné z těch osob a lačně sál,dokud v ní nezbyla poslední kapička krve.Málem jsem se olizoval až za ušima a ještě labužnicky převaloval tu chuť po jazyku…

„Chutnalo?“usmívala se Jane spokojeně.

„Báječné.Nikdy jsem neochutnal nic lepšího…“povzdechl jsem si a v mozku se mi začalo zase rozsvěcovat.Zabil jsem člověka.Je ze mě upír.Jak jsem to jen mohl udělat?!!!

Jsem jen prachsprostý vrah!

ROSALIE VOLTURI:

Edward odešel s Jane na lov.A já měla možnost promyslet si v klidu všechna řešení.

Tolik mě vytočil.Jak si dovoluje tvrdit,že nějaká ubohá lidské holka je krásnější než já?Tak to chlapeček přehnal.

Ale pokud mluvil pravdu..v tom případě nezbývá nic jiného,než tu jeho Jessicu odstranit.

S pomstychtivým úšklebkem jsem vyskočila do noci a vydala se po Edwardově ještě lidské stopě.Najít Jessičin dům mi nezabralo moc času.Vyskočila jsem k ní do okna a než stačila vykřiknout,zakousla jsem se do ní.Když jsem dojedla,na polštáři nebyla ani kapka krve.Vzala jsem její tělo a odnášela je do hradu.Důkaz,aby Edward viděl že je mrtvá a tudíž nám nic nestojí v cestě.

Konečně jsem slyšela,jak se vracejí.Jane ho nejprve předvedla před Ara a potom ho vedla ke mě do pokoje.Moc se mu sem nechtělo,ale Jane ho přemluvila a řekla mu,že zatím půjde říct Tomovi,aby mu připravil pokoj.

Vešel sem a já k němu běžela. „Edwarde!Jaký byl první lov?“

Ale on jen v němém úžasu zíral na gauč,kam jsem položila Jessičino mrtvé tělo.

„Jo,ta.Teď už žádná Jessica není,takže můžeš chodit se mnou ne?“usmála jsem se sladce.

Nereagoval tak jak jsem čekala.

Zatnul pěsti,zabijácky zavrčel,vyměnil si krátký pohled s Jane a práskl za sebou dveřmi.

Jane nade mnou kroutila hlavou. „Ty jsi ale koza,Rosalie.“

Došlo mi,že jsem asi udělala chybu.A taky mi došlo,jak ji napravit.Jenže k tomu potřebuji,aby se mnou Edward komunikoval,protože se musíme domluvit kdy,kde a kam.

Kam (rozhodně co nejdál od Volturiových) utečeme.