Dcera měsíce

Autorka: Malika

4.část - Osamělá?

(Brazílie,kdesi v pralese)

ESME BRIELOVÁ:

Prchala jsem vlhkým deštným pralesem a moji pronásledovatelé mi byli v patách.Až na tichý dupot  našich kroků nebylo slyšet nic jiného,jako by všechno usnulo.Nepotkala jsme žádného nočního dravce - všichni byli zalezlí hluboko ve svých doupatech či snad ve větvích stromů a ani nedutali.Tušila jsem ,proč tomu tak je. - Cítili z nás silnější,nebezpečnější predátory,než byli oni sami.Báli se.

Věděla jsem ,že pokud se mi podaří doběhnout k Amazonce,jsem zachráněna - zatím jsem nepotkala upíra,který by plaval rychleji než já.

Když jsme ale proletěla kolem kolem obrovského baobabu,ucítila jsem vůni těch upírů,kteří mě pronásledovali,sotva pár metrů za mnou.Strachy se mi sevřel a žaludek.Doháněli mě.

Rozběhla jsem se ještě rychleji,ale stejně jsem tušila,že už neuniknu.Nebyli úplně pitomí - snažili se mě obklíčit.

K Amazonce sice zbývalo pár posledních kilometrů,ale bylo mi jasné,že už to nestihnu.Hlasitě jsem zaklela a hmátla do brašny,kterou jsem nosila všude s sebou.Vyndala jsem svého posledního brouka Matcha - v překladu něco jako Posel smrti - a hodila ho za sebe.Tohle je zaručeně zdrží.

Zdejší kmeny;ať už lidí nebo upírů, se Posla smrti hrozně báli a obcházeli je s téměř posvátnou hrůzou.Zdejší legendy říkají,že když se dotkneš Matchi,označí si tě Značkou smrti a ty zemřeš.

Ve skutečnosti to byla neškodná světluška,která v případě ohrožení vypouštěla z těla lepkavou fosforeskující tekutinu - ve tvaru umrlčí lebky.Indiáni mi říkávali,že když vezmu Matcha do ruky,nejpozději do tří dnů zemřu.Už jsem si vypěstovala úctu k místním pověrám a tradicím brazilských kmenů,ale Matchu jsem vzala do ruky nespočetněkrát a neumřela jsem.Tihle malí broučci,kterých se lidé i upíři děsili mi už několikrát zachránili život.

Jako například teď.Slyšela jsem za sebou vyděšené výkřiky a dupot nohou se zastavil,vychýlil se z trasy.Tahle odchylka mi dala pár drahocenných vteřin a já se míhala pralesem rychlostí dělové koule…

Konečně jsem před sebou zahlédla temnou vodní hladinu,již čeřili pouze drobné vlnky.

Bez rozmýšlení jsem se vrhla do vody a potopila se.Mokré oblečení mě táhlo mírně ke dnu,za což jsem ale byla vděčná,alespoň jsem se tak lépe ztratila svým pronásledovatelům.Ale plavalo se v tom trochu nepohodlně,lehce mě to zpomalovalo.

Ohlédla jsem se za sebe – a ulevilo se mi.Nikde nikdo,jen pár aligátorů se bojácně stáhlo pod břehy,co nejdál ode mě.

Tak jsem znovu setřásla své pronásledovatele.

O několik desítek kilometrů dál jsem se vynořila z vody,svlékla si co nejvíce mokrého oblečení,abych se mě při cestě do Tefé nezdržovalo,a zkontrolovala léky a peníze v dobře uzavřené krabičce.Naštěstí nenavlhly.

Divíte se,proč u sebe upír nosí léky?

Samozřejmě že je nepotřebuji,ale důvody proč je mám jsou prosté.Snažím se pomáhat lidem ze zdejších kmenů.

Děti i dospělí tu trpí spoustou hrůzných nemocí a já se nedokážu jen bezmocně dívat jak umírají…takže čas od času zaskočím do Ria de Janiera,nakradu hromady léků a vydám se do pralesa.

Navštěvuji oblasti nejvíce zasažené nemocemi a nebo ty,kde jsou choroby v prvním stádiu,a kde je teda ještě možné zakročit.Tamtamy kmenů si o mě vypráví jako o „Andělu života“.

Tak hořká ironie.Já jsem přece mrtvý anděl.

Vzpomínala jsem jako dnes na dobu,kdy se mi to stalo…

Tenkrát mi bylo něco mezi dvaceti třemi až dvaceti šesti – nevím kolik přesně,v těch dobách se věk tak moc nesledoval.

Moje maminka byla počestná žena,živila se jako švadlena.Měla zařízený pěkný krámek a lidi k nám často chodili nakupovat zboží.

Bylo to krátce po zavedení školní docházky,takže jsem musela dopoledne chodit do školy.Vzpomínám,jak máma vždycky na Marii Terezii nadávala,ale tajně,aby se to nikdo nedozvěděl.

Ano,tehdy jsem nebydlela v Africe,mojí rodnou zemí je současná Česká republika.Dřív to ještě nebyla ČR,ale jazyk byl velmi podobný tomu dnešnímu,když se tedy nemuselo mluvit německy.

No,naše víska byla ale hodně stranou a domorodci se drželi místních zvyků.Tak třeba se tu ještě pořád pořádaly hony na čarodějnice.Maminka mě vždycky varovala,ať si na takové věci dávám pozor.Jenže já chtěla pomáhat lidem a na její rady jsem nedbala.

Jak jsem rostla,otec mi našel ženicha.Nemohla jsem do toho mluvit,takže jsem si ho prostě vzala a pokračovala v šití oděvů do maminčina krámku,kde jsem se ale pomalu stávala hlavní sílou já.

A potom jsem jednou,když jsem byla v lese na houbách spatřila malé děvčátko s odpornou rozšklebenou ránou na noze.Táhl se z ní odporný hnilobný zápach,ale to mě ani v nejmenším neodradilo.Sáhla jsem děvčátku na čelo a rychle jsem ucukla,když jsem si málem spálila prsty; tak byla horká.

Věděla jsem,že s každou přibývající vteřinou je smrti blíž a blíž a to jsme nemohla dopustit.Opatrně jsem ji vzala do náruče a nesla lesem,ani nevím kam,hlavně někam kde seženu pomoc.A pak jsem potkala tu stařenku.

Dala té holčičce nějaký obklad z různých rostlin..a to jí zázračně srazilo horečku.Na nohu jí zase přikládala obklady z jiných kytek a hle,po několika dnech soustavné péče se dívenka uzdravila,řekla nám kdo je a že se ztratila když byla s bratrem v lese.Pomohla jsem jí najít cestu domů…a bylo to.

Od té doby jsem paní Marianu navštěvovala pravidelně.Když umřela,převzala jsem po ní – k velké maminčině nelibosti – řemeslo léčitelky.

Bavilo mě pomáhat lidem,bylo to krásné povolání.Ale potom jednou někdo nadhodil,že jsou v tom uzdravování nějaké čáry a jakékoliv obhajoby byly zbytečné.

Při soudu jsem ani nesměla promluvit a všichni jednohlasně rozhodli,že budu upálena.Lidi mě sice měli rádi a nechtěli,aby jim upálili takovou skvělou léčitelku,ale nahlas neřekli ani slovo – nechtěli být nařčeni za pomáhání čarodějnici.

Tak jsem čekala na svou popravu a klepala se strachy.Mám jen útržkovité vzpomínky na to,jak mě v železech vyvedli z vězeňské kobky a rovnou na hranici…jak nutili lidi skandovat „Upálit,upálit!“…vzpomínám si na maminčin smutný obličej…a svůj děs,když se plápolající pochodeň dotkla dřeva a slámy a to okamžitě vzplanulo…a když už jsem myslela,že se udusím dýmem,přišel ten anděl,serval pouta jako by byly z tvarohu a uhasil moje oblečení,které se už stačilo vznítit.Pak mě nesl..někam pryč,daleko,předaleko.

Myslím že se mě snažil zachránit,ale měla jsem příliš mnoho nevyléčitelných popálenin.I přesto jsem mu byla vděčná,ale on se mi zničehonic zakousl do krku.Příšerně to bolelo a potom jsem si připadala,že opět hořím.A hořela jsem celé tři dny.Přemýšlela jsem,jestli mě z té hranice unesl jen proto,aby si mě mohl upéct ještě jednou…jenže potom ten oheň zmizel a já se zmateně posadila.

Nikde nikdo.Byla jsem sama,zmatená..a co horšího;jakoby mě škrábalo v krku,a bylo čím dál tím víc nepříjemné.Začala jsem si uvědomovat,že nějak lépe slyším,cítím…všechny smysly se mi neuvěřitelně zlepšily.Vůbec jsem nechápala,co se to se mnou stalo.

Zvedla jsem se z trávy a ohromilo mě,jak rychle jsem ten pohyb dokázala vykonat.Zhluboka jsem se nadechla abych se uklidnila,a to byla…možná chyba,možná ne.

Každopádně;z nedalekého shluku smrků sem zavanulo něco jedinečného.Bez rozmyslu jsem se za tou lákavou vůní rozběhla a než jsem si stačila uvědomit co dělám,v srnce v mých rukou nezbyla ani kapka krve.

Byla jsem vyděšená,ale pak jsem si vzpomněla na některé pověsti a strašidelné pohádky,které se vyprávěly dětem když nechtěly jít poslušně spát.Pohádky o upírech,smrtonosných monstrech sajících lidskou krev.

Všechno co se mi do té doby stalo na to sedělo.Zamotala se mi hlava,ale neomdlela jsem.Už jsem nemohla omdlít.

Prodírala jsem se hlouběji do lesa a snažila se utěšit myšlenkou,že snad budu moct být živá i ze zvířecí krve.Díkybohu se moje hypotéza v několika příštích měsících potvrdila.

Upírské začátky byly složité.Nemohla jsem se zdržovat v blízkosti lidí,neodolala bych vůni jejich krve.Ale časem jsem se zlepšovala,dusila jsem tu krvelačnou příšeru v sobě a když jsme si byla jistá,že odolám i čerstvé vůni krve,začala jsem obcházet vesnice a pomáhat nemocným.Nejdřív v Evropě,potom jsem se vydala do světa.

Přizpůsobovala jsem se civilizacím i technickým pokrokům a vynálezům…pak přišla první světová válka a o pár let později druhá.Tenkrát jsem byla na Novém Zélandu,ale když se tam donesly zvěsti o problémech v Československu,okamžitě jsem vyrazila pomáhat do své rodné krajiny.

Ty časy byly hrozné.Upíři se naprosto vymkli kontrole a vraždili bez jakýchkoliv zábran – a nikdo jim nic neudělal,ve válečných časech byla záhadná zmizení a tragické nehody normální.

Když se dal svět zase trochu do kupy, jsem se rozhodla navštívit Afriku a asi před deseti lety jsem se přesunula do Brazílie.Ze začátku se zdálo být všechno v pořádku,ale potom mě málem zabila jedna skupina upírů,kterým „patřila“ vesnice, ve které jsem se zabydlela.

Přesně v takové situaci jsem se octla teď.Ti upíři si asi mysleli,že jim chci zabrat území a že by mě třeba nechali vysvětlit,že já lidi nezabíjím,to pro ně nepřipadalo v úvahu.Takže jsem měla jen dvě možnosti – utéct a nebo zemřít.

Už jsem byla skoro u Tefé,a tak jsem se rozhodla utábořit,do města půjdu raději až ve dne.Pod mohutným baobabem jsem si prosekala místečko na odpočinek – i moje upíří svaly se po tom dlouhém útěku unavily – složila si tam věci a ještě si olovila jednoho středně velkého tygra,abych zítra nebyla zbytečně hladová.

Když jsem byla dostatečně napitá,vrátila jsem se ke svým věcem a sedla si pod strom.Počítala jsem hvězdy na obloze a nudila jsem se.Tolik mi chyběl spánek…

Náhle jsem zaslechla z džungle tiché zvuky zápasu a potom slabé srkání.Obezřetně jsem se rozhlédla kolem sebe,ale nedokázala jsme určit,odkud ten zvuk přichází..a potom ustal.Ještě ke mně zavoněla mírná vůně zvířecí krve…

Hlodaly mnou pochybnosti.Je možné,aby existoval i další upír jako já?Nikdy jsem nepotkala žádného se zlatýma očima.

V tom se za mnou ozvalo lehkým konverzačním tónem: „Dobrý večer slečno.“

Obrátila jsem se po zvuku toho hlasu a zjistila,že hledím do překrásných jantarových očí;přesně takových jaké byly ty moje.