Dcera měsíce

Autorka: Malika

2.část: Cvokhaus,dcerko

(Walking Horse farm,Tennesse)

ALICE BRANDONOVÁ:

Seděla jsem na tvrdé dřevěné židli v kuchyni a strnule zírala ven z okna.Pokud možno jsem se snažila ignorovat svou matku,která na mě zběsile ječela a vůbec si nevšímala vyděšeného dětského pláče,který se ozýval z Cynthiina pokojíčku.

Rozčileně udeřila pěstí do stolu. „Takhle už to dál nejde!Tvoje puberťácké hry už překračují hranice!!!“

Nijak jsem na její slova nereagovala.Neměla jsem k tomu co říct – když mi nevěřila,těžko bych jí vysvětlila,že za smrt našich králíků nemůžu,že jsem pouze viděla,jak pochcípají.Popsala jsem jí svou vizi – a ona mi udělila domácí vězení.

Když se moje vize vyjasnila a já spatřila,že do králíkárny kdosi podstrčí jakousi jedovatou rostlinu,tajně jsem se vyplížila ven začala tu kytku vyndávat z kotců.Stihla jsem vytahat sotva pár rostlinek,když z domu vyběhla máma,rudá vzteky a obořila se na mě,co prý sakra dělám venku,když mám zákaz vycházení?!

Druhý den ráno našla při raním krmení všechny králíky s nohama nahoře.A domyslela si,že jsem je otrávila já,aby mi už konečně někdo uvěřil.

Toto totiž nebylo poprvé.Když jsme jely loni s koňmi na dostihy,předpověděla jsem,že si Rulík urve šlachu.Říkala jsem to mámě,přesvědčovala ji,prosila,brečela,aby Rulíka do dostihu nedávala.Neposlechla mě.

Odmítla jsem do Kentucky jet,stačilo mi jeho špatné našlápnutí,kulhání,krátkou konfrontaci mámy a veterináře a následnou poslední injekci vidět v hlavě.Před odjezdem jsem se s Rulíkem se slzami v očích rozloučila,věděla jsem,že ho vidím naposledy.

Máma se vrátila z dostihů s očima zarudlýma od pláče,probodla mě zvláštním pohledem – a od té doby mám zakázáno jezdit na závody.

Tak nespravedlivé.

Takže jsem si jezdila po kopcích jen tak pro radost,ale závody mi velmi chyběly…Později už jsem si dávala pozor na to,co mámě říkám,ale přece jsem jí nemohla neoznámit,že pokud půjdou naše holky-začátečnice na vyjížďku,Katty si zlomí ruku a koně budeme honit po celých Green Mountain.

A jelikož se to stalo přesně jak jsem řekla,máma mi zakázala se jen přibližovat ke stáji.

Nevím co tím sledovala,i když mě držela z dosahu všeho dění,moje vize neustávaly.Občas už jsem z toho byla zoufalá,a neustále mě bolela hlava,a s narůstajícím věkem se vize stávaly čím dál častějšími.

Došlo to až tak daleko,že máma dostávala záchvaty hysterie,kdy mě obvykle celou poprskala a z jejího ječení mi praskaly ušní bubínky.Nemluvě o maličké Cynthii,která ještě před chvílí pokojně dřímala ve svém dětském pokojíčku.

„Cynthie pláče,“připomněla jsem mámě bezvýrazným hlasem.

„Ať si chcípne!“zaječela máma. „Krucinál Alice,mě když bylo šestnáct tak jsem taková mrcha jako ty nebyla!!!“

Mrcha.Takže jen proto,že jsem chtěla zachránit naše králíky jsem mrcha.Úžasné.

Máma stála nade mnou a oči se jí leskly jako šílenci.V obličeji byla rudá jako krocan a ruce se jí třásly.Kdybych jí ale navrhla,aby začala brát nějaké prášky,pravděpodobně bych si vysloužila doživotí.

„Já to nebyla,mami,“pokoušela jsem se jí klidně vysvětlit.

„Nelži!Přistihla jsem tě,jak jsi jim tu kytku dávala do kotců!“

Povzdechla jsem si.

„Viděla jsem,jak jim to tam někdo dává a tak jsem tu jedovatou rostlinu šla vyndat.“

„Ha!“zařvala. „No jistě.VIDĚLAS.Vidělas…“Mámin řev se ztišil do šepotu.

Nemohla jsem si pomoct,ale s tou slinou která jí stékala po bradě vypadala jako dokonalý obraz šíleného maniaka.

„Mami,Cynthie pláče,“řekla jsem jí znovu a když nereagovala a jen se dívala do země,šla jsem svou malou sestřičku utěšit sama.

Zazpívala jsem jí a ona zase usnula.Záviděla jsem jí tak klidný spánek.Co bych za něj dala…

Máma se objevila ve dveřích Cynthiina pokoje. „Pojď za mnou,Alice,“přikázala mi šeptem.

Následovala jsem ji a byla jsem vděčná,že už se uklidnila.Máma se zastavila v kuchyni a pokynula mi ať se posadím.

„Takže,“začala a já si v jejím pohledu všimla znovu toho ostnu šílenství. „Vymyslela jsem to.Je možné,že mi nelžeš – svým způsobem.Ale normální lidé nevidí,jak ty říkáš, otrávené králíky a podobně.Takže už zbývá jen jedno,Alice.“

Výmluvně se na mě podívala. „Zešílela jsi,holčičko.“

Ehh!Já jsem zešílela?Dělá si ze mě legraci?Copak můžu za to,že vidím budoucnost?Jediný blázen v této místnosti je ona!

„Mami,“vyděšeně jsem na ni zírala.

„Rozhodla jsem se Alice.Pokud se ještě někdy bude opakovat tenhle tvůj záchvat šílenství,pošlu tě do ústavu.“

„Co-Cože?!Jakej ústav?!?“vyskočila jsem na nohy.

„Cvokhaus,dcerko,“řekla suše.

Podlomily se mi nohy a sesunula jsem se zpět na židli. „Chceš mě dát do blázince?“pořád jsem nevěřila vlastním uším.

Rázně přikývla,jako by byla spokojená sama se sebou. „Ano.“

„Fajn,“hlesla jsem a bez jakýchkoliv dalších slov jsem se odploužila k sobě do pokoje.Tam jsem se rozbrečela.Vlastní máma mě chce dát zavřít od blázince.Nikdo mi nevěří.Ať už uvidím cokoliv,musím si to nechat pro sebe.I kdyby to byla Cynthiina smrt…nesmí do blázince,máma by to tu sama nezvládla.Tak složité.I když ji v současné chvíli nenávidím za to,co se mnou chce udělat,pořád je to moje máma.

V pokoji jsem zůstala až do večeře.Máma mě volala,ale já odmítla sejít dolů.Kolem půl jedenácté se mi zamlžilo před očima a pak jsem spatřila dva kluky,kteří se mi představili jako Emmet a Ben.Přijedou na prázdniny – už za dva týdny.(Byl konec června,posledních čtrnáct dní školy).A vize pokračovala dál.Viděla jsem nás společně na vyjížďce – páni!Máma mi dovolí si zase sednout na koně!!A potom jsem viděla,že budu mít vizi,zatím jsem ale neviděla jakou,a poté mi konečně ..ach ano!Emmet mi uvěří!Nebude mě pokládat za cvoka ani zasněnou puberťačku!

Spokojeně jsem usnula.

Při snídani máma prohodila,že jí volal nějaký pan McCarty,který objednal měsíční dovolenou pro svého syna a jeho kamaráda.

„Jo,“vyhrkla jsem. „Emmet a s Benem budou fajn…“rychle jsem zmlkla,když jsem si uvědomila svou chybu.

Máma ale mlčela.

Od té doby jsem si dávala pozor,abych nic neřekla.Konečně jsem si připadala,že se mám na co těšit,že mě čeká něco veselého.Už za dva týdny!!