Dcera měsíce

Autorka: Malika

1.část:(Ne)Vydařený lov

Tahle povídka bude ze začátku psaná z různých pohledů lidí ,upírů a i jiných bytostí,a z jiných míst,takže se možná bude zdát trochu nepřehledná…jinak se to celé odehrává v tomto století,až na vzpomínky upírů a jiných mytických potvůrek.

(Severní Itálie,Volterra)

ROSALIE VOLTURI:

Čekala jsem až se Heidi vypraví a netrpělivě poklepávala prsty na desku dlouhého dřevěného stolu,celého pokrytého rýhami od nehtů,jak se lidské oběti pokládané na tento stůl pokoušely naposledy marně bránit.

Vím že je nezvyklé,aby upír klepal prsty o stůl;nám je přirozená klidně i několikahodinová nehybnost,ale já se nikdy nedokázala úplně vzdát svých starých lidských návyků.

S Volturiovými jsem od samého počátku své existence ;to oni mě proměnili.Bylo to v podstatě stejné jako lov,na který jsem právě vyrážela s Heidi – jenže tentokrát už nejsem kořist,už téměř stotřicet let je ze mě lovec.

Té dubnové noci,kdy jsem se se svým přítelem vracela z jakési akce,už si ani nepamatuji co to bylo, nás v liduprázdné ulici přepadly dva přízraky – nebo tak jsem je tenkrát vnímala.Zaslechla jsem Roycův výkřik,který ale v půlce někdo utnul.Zavřela jsem oči a modlila se,aby se tu objevila policie,nebo jakákoliv pomoc,ale nikde nikdo.Ty přízraky se šíleně rychlou italštinou na něčem domlouvaly a pak mě prostě pohltila bodavá bolest.Když jsem se o tři dny později probudila,byla jsem na smrt vyděšená,nechápala jsem co se stalo.Všude kolem mě byli podivní lidé s krvavě rudýma očima a snažili se mi vysvětlit,že ze mě udělali upíra.

Uvěřila jsem jim,až když přede mě donesli zrcadlo.Už jako člověk jsem vynikala svojí krásou,ale po přeměně jsem byla neodolatelná.Pak jsem jim uvěřila podruhé – když mě dovedli do hodovní síně,ve které se v rohu tísnil jeden jediný člověk.Třásl se strachy a při prvním pohledu jsem byla zděšená,ale potom jsem se nadechla – a rudý opar žízně mi zastřel vše,kromě divoce pulsující tepny na jeho krku.Tak jsem se poprvé napila lidské krve a smířila se se svým osudem.

Ne hned,samozřejmě.Ze začátku jsem nebyla nadšená – no,až na moje tělo – a stýskalo se mi po rodině,přátelích…byla jsem nevrlý,věčně hladový upír,což mě taky částečně deptalo – zabíjení lidí.Zabíjení tolika lidí.

Jako novorozená jsem vraždila bez rozmyslu,prostě jsem ucítila člověka a tím to pro něj skončilo.Ani mě nenapadlo se zkusit ovládnout,neměla jsem důvod proč.Když jsem však překonala první tragický novorozenecký rok,začalo mi docházet,jaké zvíře se ze mě stává.Na dalším lovu jsem se pokoušela zastavit svoje tělo,ale rudá mlha byla silnější než já.Nevzdala jsem to ale,a po pár letech usilovného tréninku jsem dokázala dýchat v relativní blízkosti lidí. 

Heidi si mě vzala na starost a ukázala se jako skvělá učitelka.Za dalších sedm let mi dovolila podniknout můj první Velký lov,jak nazývala ‘výlety‘ do barů a diskoték,kde jsme svůdně zamrkaly na pár mladíků a ti za námi šli jako poslušní pejsci až do hradu.Ostatní tak ani nemuseli chodit na lov a mohli se věnovat důležitějším věcem.

Tyhle Velké lovy jsem milovala.Ono mezi upíry není moc vztahů,až na to že je výhodné být s někým.Proto jsem si pozornost těch lidských mužů velice užívala – stejně tak i Heidi,jak se mi jednou svěřila – i když se mi ústa plnila jedem a pálilo mě v krku,za to to stálo.

Poslední dobou vodíme “obědy“ do hradu čím dál častěji.Je to jednoduché.Heidi a já vyrazíme do ulic,vždycky společně,a pokaždé zavítáme do jiné putyky či baru – i upíři se musejí dávat čas od času pozor na odhalení.Tam hýříme dlouho do noci s všemi možnými lidmi a kolem třetí ráno – naše nejoblíbenější doba,ulice jsou v tu dobu temné a tiché – stačí kývnout prstem a oni jdou.Naší výhodou je,že dokážeme ty lidi jakoby zhypnotizovat,takže nás jde klidně i vleká tlupa…

Přesně na takový lov jsem se chystala teď.

Heidi konečně vyplula ze svého pokoje,a ještě si uhlazovala záhyby na své tmavě fialové minisukni,která toho možná odhalovala o chlup víc,než by měla.Vínové tričko v barvě nejtemnější krve obepínalo její dokonalou postavu a bezchybně obkreslovalo její křivky.Na hlavě si vykouzlila složitý účes,že jsem se ani neptala jak se jí to podařilo.Piercing s diamantem v obočí k ní dokonale ladil.

Já měla na sobě koženou kraťoučkou sukni,která dávala dobře vyniknout mé dokonalé postavě a odhalovala moje štíhlé nohy v síťkovaných punčochách.Boty na sedmicentimetrovém jehlovém podpatku nebyly možná vhodné na takové akce,ale mě nedělalo nejmenší problémy tak i utíkat.Nahoře jsem měla černo-stříbrné tričko na ramínka,a hodně velkým výstřihem.Kolem krku jsem si pověsila nevýrazný řetízek a do uší si dala svoje oblíbené náušnice z bílého zlata s malým rudým rubínem.Blond vlasy jsem si jenom pečlivě učesala a nechala si je spadat kolem ramen.Samozřejmě jsem byla nalíčená a černá tužka ještě zvýrazňovala moji upírskou bledost.Pro dnešní noc jsem zvolila čokoládově hnědé kontaktní čočky,sice jsem měla raději ty fialové,ale neměla jsem čas skočit si pro nové do optiky.

Jestli jste zaregistrovali,říkala jsem blond vlasy.Nebyla jsem rozená Italka,ale moji rodiče se sem přistěhovali když mi bylo šest let z Ameriky.Díky tomu jsem si ve škole jako další cizí jazyk vybrala španělštinu.No,teď mi to bylo celkem k ničemu,když jsem se jako upírka dokázala naučit celý čínský slovník za půl dne.

„Omlouvám se za zdržení,ale ty vlasy-“začala se Heidi omlouvat.

„V pohodě,ale už pojďme,jsem nějak lačná.“Lačná krve i mužů,dodala jsem si v duchu.

Proběhly jsme sklepní chodbou a vynořily se kousek od hospody U zelené olivy.Lidi nebyli moc dobří ve vymýšlení originálních názvů.

„Sem ne,“zavrtěla Heid odmítavě hlavou. „Půjdeme k Opilému králíkovi,tam jsme ještě probírku nedělaly a není to ani moc daleko,“rozhodla.

Opilý králík byla podprůměrná baro-hospoda,kde se to jen hemžilo podivnými existencemi.Občas sem zaskočili i „slušní“ lidé – pro pár gramů jistého bílého prášku.A zřídkakdy se tu objevili i jakžtakž normální dorostenci,kteří prostě neměli peníze na jiný lepší podnik.

Prostě místo jako stvořené pro oblbování kořisti.

Když jsme vkročily dovnitř,jedna přitažlivější než druhá,lokál na chvilinku ztichl,ale pak se ozvalo obdivné pohvizdování a mručení a polovina mužů všech věkových kategorií z celé hospody se sešrotila kolem nás.Ze začátku mi taková blízkost vždycky vadila – tolik litrů krve tak blízko,že by se stačilo jen malinko pohnout…

„Hey,kočky!“zařval na nás obtloustlý chlápek v černé kožené bundě.Pamatovala jsem si ho z jiné hospody – sháněl tam štětky 

„Nemáme zájem,“ušklíbla se nadřazeně Heidi čímž si vysloužila další nadšené bručení – měla neodolatelný hlas.

Během večera jsme si s Heidi dávaly nenápadná znamení a kolem půl druhé jsme měli vybranou skupinu..Nalily jsme do nich pár panáků a oni opilecky blekotali.Dozvěděly jsme se,že je to nějaká parta kámošů – nic zajímavého.

Jeden z nich se mě pokusil políbit.Odstrčila jsem ho dřív než se ke mně stačil pořádně naklonit a navenek jsme se tvářila jako snad-si-nemyslíš-že-se-JÁ-budu-líbat-s-tebou,ale vnitřně jsem byla trochu vyděšená.Měla jsem dobré sebeovládání,ale když jsem se měla líbat s člověkem,když jsem ho měla mít tak blízko svých zubů,potřebovala jsem se prvně pořádně soustředit,a tenhle na mě zaútočil naprosto nečekaně.

Zvedaly jsme se k odchodu.Ponoukaly jsme je,přivolávaly prsty,svůdně mrkaly.A oni se za námi vydali jako procesí.

Kousek od hradu jsem si všimla,že jeden zaostává.Následoval ostatní tak nějak váhavě,opatrně…a když jsem se na něj podívala líp,na chvilinku jsem zmrzla.Bože,ten byl krásný.Nikdy jsem neviděla takového člověka.Představila jsem si ho jako upíra.Jako upíra!!!

„Heidi,“zamumlala jsem. „Odveď je do hodovního sálu sama.Já toho posledního předvedu Eleazarovi.“

Pozdvihla své dokonalé obočí,ale na souhlas pokývla hlavou. „Dobře.“

Před dveřmi do hodovního sálu jsem se zastavila a čekala,až kolem mě všichni přejdou.Usmívala jsem se na ně,pobízela je ať jdou dovnitř.

Konečně kolem mě procházel ten mladík s bronzovými vlasy.Chytla jsem ho za paži. „Nechoď tam.“

Zmateně ke mně zvedl oči. „Co?“Byl skoro střízlivý.Skoro.

„Pojď za mnou,“pohodila jsem hlavou směrem k chodbě vedoucí k pokojům.Doufám že tu Eleazar bude.

„Ale…ani nevím kdo jsi,“zasyčel podezřívavě.

„Řekni ti to po cestě,“pousmála jsem se na něj. „A ty jsi?“

„Edward Masen,“představil se a váhavě mě následoval.Bude z nás dokonalý pár…pokud mi bude přát štěstí.

„Kam jdeme?“zajímal se,když jsme kráčeli k Eleazarově pokoji.

„K jednomu mému známému.Potřebuji,aby tě viděl dřív,než tě představím Arovi.“Samozřejmě že  z mých slov nic nepochopil.Pokud bude mít nějaký dar,Eleazar to pozná.A pokud to bude něco užitečného,Aro mi jistě dovolí ho přeměnit.

„Kdo je to-“začal se zase ptát,ale to už jsme byli u Eleazarových dveří.

„Pst!“sykla jsem a zaklepala.

„Ano?“otevřely se okamžitě dveře.

„Eleazare…potřebuji tvou pomoc.Potenciál?“ptala jsem se napjatě.Prosím,řekni že ano.

Eleazar zavřel oči a na obličeji se mu objevil výraz hlubokého soustředění.Když je otevřel,podíval se přímo na Edwarda,ale naštěstí je měl úplně černé,takže ho nemohla vystrašit obvyklá červeň. „No,myslím že Aro bude nadšený.“Pak ještě dodal rychlou tichou větu: „Čtení myšlenek,na dálku.Jdu s vámi do sálu.“

Nadchla jsem se.Jediný kdo tu umí číst myšlenky je Aro a to pouze s dotekem.Edward by mohl jezdit na Likvidace a nadiktovat nám úmysly našich nepřátel…ano,Aro mi určitě dovolí ho kousnout.

„Edwarde,“zazpívala jsem. „Ukážu ti jednu nádhernou místnost.“Popadla jsem ho za ruku a nevnímajíc jeho protestů jsem šla co nejrychleji do Přijímacího sálu.Elearaz už tam čekal a podle toho jak se Aro usmíval jsem si domyslela,že mu všechno vysvětlil.Dychtivě jsem se Arovi poklonila. „Pane..“

„Rosalie,“usmál se na upír laskavě a potom pohlédl na Edwarda. „Chceš ty sama?“

Zaváhala jsem.Už jsem pár lidí proměnila,zvládnu to.Přece nezabiju svého budoucího druha.

„Ano,chci.“

Edward tam celou dobu stál jako páté kolo od vozu. „Co se děje?“

„Jsme upíři a ty se brzy staneš jedním z nás,“řekla jsem mu s rozzářenýma očima.

„Co?…Ne!“zaječel,ale to už jsem po něm skočila a zabořila mu zuby do krku.