Dark memories

Autorka: Kayla

1. SPOOKED

Dívala jsem se na překrásný výjev přede mnou. Byl slunečný den, děti si hráli v parku sledovány na půl starostlivými, na půl pobavenými pohledy svých rodičů. Někteří odvážlivci se šli zchladit do blízkého jezera, jiní podnikli piknik v trávě.

 Všechno to vypadlo tak idylicky a skutečně, jenom já jako bych mezi ně nepatřila, jako bych byla pouze nezúčastněný divák v hledišti, kterého si nikdo nevšímá. Nemohla jsem jsem cítit teplé sluneční paprsky, které by zahřáli mou ledovou kůži ani teplý letní větřík, který by rozcuchal mé dlouhé mahagonové vlasy. Cítila jsem se tak osamělá.

To co jsem ale uviděla vzápětí, donutilo mé rty stáhnout se do širokého úsměvu. Dvě děti nejspíš bratr a sestra – soudila jsem tak podle podoby v jejich tvářích se honili po zeleném trávníku. Chlapec, který byl zřejmě rychlejší povalil svou sestřičku do trávy a začal ji bez milosti lechtat. Ona se začala smát a bylo z nich cítit velké štěstí a hlavně radost z toho, že můžou být spolu.

Nevypadali víc jak na deset let, ale i přes to tam byla ta čistá sourozenecká láska a oddanost.

Jejich rodiče se šťastně usmívali opodál. Nemohli cítit větší uspokojení než to, které se naplňovalo pohledem na jejich energické a veselé děti. Zároveň si láskyplně hleděli do očí.

Moc jsem jim záviděla tuhle rodinnou pohodu, protože já nic takového neměla a nejspíš ani mít nebudu. Jen přitom pomyšlení mně píchlo u mého mrtvého srdce. Rozzuřeně jsem zaťala ruce v pěsti, ale nehty, které jsem si zarývala do kůže mi nezpůsobovaly žádnou bolest.

Bezmocně jsem se svezla na zem, opřela o kmen stromu a začala se neovladatelně třást.

„Copak to nikdy neskončí?“ zašeptala jsem .Mohla bych klidně křičet, stejně by mě nikdo neslyšel. Už jsem se dál neubránila svým pocitům a začala vzlykat bez slz. „Proč mě takhle někdo mučí? Proč se musím na ně dívat, ale zároveň trpět, že já taková nikdy nebudu? PROČ? PROČ? PROČ?!!!

Tyhle zoufalé myšlenky se mi honily hlavou až jsem zavřela oči. Začala jsem si třít spánky a broukat melodii, která uklidňovala mou bolavou duši. Jediné mé přání bylo zmizet od téhle nikdy nekončící bolesti.

Najednou jsem ztuhla, se šokem si uvědomila, že se nenacházím v tom prosluněném parku, ale na nějakém tichém, odlehlém místě. Slyšela bylo pouze tichý vítr a šelest listí v korunách stromů.

Pomalu jsem otevřela oči – místo na kterém jsem se ocitla bylo od toho předchozího tak odlišné…

Všude kolem mě byla děsivá tma, pro mé oči ovšem žádný problém. Vítr silně foukal, ale já ho nebyla schopná cítit. Rozhlédla jsem se okolo a spatřila spoustu náhrobků. „Skvělé ocitla jsem se na hřbitově“ byla má první myšlenka. Zpátky mezi svými dalo by se říct. Mrtvá mezi mrtvými.

O pár metrů dál, mně něco zaujalo. Byla to nádherná, bílá, mramorová, náhrobní deska, která tu vyčnívala mezi ostatními. Vzbuzovala ve mně tichou úctu, jako bych se jí hrozně bála a za žádnou cenu nechtěla zjistit co je na ní napsáno.

Moje zvědavost byla nakonec ale silnější. Pomalým rozvážným krokem jsem se vydala k tomu neznámému hrobu. Když jsem stoupla na suchou větvičku, která mi křupla pod nohama měla jsem co dělat, abych nevykřikla.

Ale proč se tak moc bojím, co je původcem tohoto mého neopodstatněného strachu?

Než jsem si na tuhle otázku dokázala odpovědět, stála jsem dva metry od této mohyly. Schválně jsem se nedívala kdo je v ní pohřben, ztuhlá myšlenkou, že v ní leží někdo koho znám nebo mi na něm záleží.

V té zvláštní chvíli jsem dostala nutkavý podnět dotknout se toho opracovaného kamene, zjistit jestli je tak hladký jak vypadá, ale když jsem se ho dotkla stalo se něco zvláštního. Jako elektrický výboj, jako rána bičem prostoupila do mého těla vize: Výstřel, měkký dopad těla na zem a pak už jen zoufalý výkřik nějakého muže.

Rychle jsem ruku sundala z desky a uskočila o metr dál; ačkoliv to byla jen vize, jen malý záblesk v mé mysli přišlo mi to známé a svým způsobem povědomé.

Odhodlala jsem se tedy podívat co je napsané na náhrobku, ale v tom jsem uslyšela tříštění se skla a já se leknutím probudila…