Dancing in the morgue

Autorka: Segoliny

Překlad: Deatonna

Pozn. Tuhle jsem našla strašně pěknou povídku, tak jsem si řekla, že vám jí přeložím :) 

A prosím, omluvte můj nedokonalej překlad xD

Tancování v márnici

Carlisle – 1921

Byla krásná. Její sladký, srdcovitý obličej zářil, zvýrazňující její dolíčky. Její vytřeštěné oči koukali kolem v zamyšlení a nepotřeboval jsem Edwardův dar abych věděl, že jí v mysli běhalo milion otázek. Byla nádherná a nehodila se do mé pracovny. Patřila na renesanční obraz nebo na mrak v nebi nahoře.

Esme, tři dny starý upír.

Taky jsem zíral v údivu. Bylo nepopiratelné, že to byla výjimečná  žena. Strávil jsem spoustu let jako doktor a viděl mnoho případů pacientů v děsivých situacích. Ale nikdy předtím jsem neviděl sebevraždu oběti, která vypadala tak nekonečně soucitně a tak plná života jako tato žena.  

A já byl muž. 

Já byl upír. 

Nikdy jsem se necítil tak roztržený napůl. Napůl jsem byl dvaceti-tříletý muž toužící po její společnosti. Druhá půlka byl upír, který strávil staletí bez nějaké společnosti. Kterou z nich by chtěla? Chtěla by mě vůbec, celého, muže i upíra?

Přinutil jsem jí takhle existovat. Byl jsem sobecký a odmítl jsem dovolit jí zemřít. Pro to, co jsem si jí pamatoval, když jí bylo pouhých šestnáct, před deseti lety. Už tehdy byla překrásná. Tato žena se zdála jako dar od samotného Boha. Jen když jsem se na ní jednou podíval uvěřil jsem, bez jediné pochybnosti, že jsem nebyl zapomenut v ráji. Možná ona byla moje malá odměna za snahu být v tomto životě člověkem.  

I kdybych poté zemřel, stále bych byl nejšťastnější jako nikdy.

Esme sklouzla ze stolu a postavila se přede mne. Viděl jsem v jejích očích zmatení. V duchu jsem se zděsil myšlenky, že jí nebudu přitahovat. Byl jsem jenom muž.  

„Carlisle,“ vydechla

Moje oči se rozšířili šokem. Pamatovala si mě!

„Esme,“ zašeptal jsem. 

Projela si své husté, karamelové vlasy a nesměle se usmála. „Snila jsem o tobě.“ řekla něžně. 

„Snila? Byla to noční můra?“ přemýšlel jsem.

Usmála se doširoka. „Ne, byl to krásný sen. Před časem, už jsem tě neviděla tak dlouho, jsem si myslela že jsi opravdu něco, co jsem si jen vysnila. Přesto… jsi tady.“

„Ano, jsem. Nejsem sen.“ ubezpečil jsem jí.  

Najednou se pro sebe zamračila. „Co se stalo?“ zeptala se. „Moje vzpomínky jsou šeré.“ Podívala se na sebe dolů a poklepala na její roztržené šaty.

Nebyl jsem si jistý, jak moc může zvládnou vědět, tak jsem se rozhodl dát jí pokaždé malý kousek informace.  „Spadla jsi.“

„Spadla jsem?“ Projela si znovu své vlasy, dotýkajíc se rukou strany svého obličeje. Oh, jak jsem toužil dotknout se pokožky její tváře, ale, samozřejmě, na to bylo moc brzy.  

„Ano,“ řekl jsem, „spadla jsi z útesu.“

Ostře se na mě podívala a zazubila se. „ Jsi příšerný lhář. Nespadla jsem, ale skočila.“

Zasmál jsem se pro sebe. „Ano, skočila si z útesu a přežila. Přinesli tě rovnou do márnice, předpokládali, že jsi mrtvá. Ale já jsem mohl slyšel tlukot tvého srdce a věděl jsem, že jsi byla stále naživu.“

Přikrčila se a dala si ruce pod bradu, čímž mi připomněla časy, kdy jí bylo šestnáct let. Byla stále tak roztomilá jako byla tenkrát. „Zachránil si mě,“ zašeptala.  

„Ne…“ musel jsem jí říci pravdu. Jestli tu byla šance, že by o mě stála o mě celého, musela to vědět. „Nemám moc jako Bůh. Mám… zvláštní schopnosti, které jsem použil, abych tě změnil.“

Chtěl jsem jí říct, že jsem upíři, když si najednou sedla zpátky, opírajíc se na rukách a ukázala mi neuvěřitelný úsměv, který by roztál i to nejchladnější srdce. Byl jsem oněmělý.

„Je mi jedno, co jsi.“ řekla upřímně.

Já jsem úplně roztál. Bylo jí to jedno? Znamenalo to, že mě přijala? Že by o mě mohla mít zájem nebo mě dokonce milovat? Zatřásl jsem hlavou. Musela vědět pravdu předtím, než mohla rozumně zvolit.

„Změnil jsem tě, protože jsem tě nemohl nechat odejít,“ vysvětlil jsem. „Nevěděl jsem, jestli to bylo správné. Jestli je to to, co chceš. Trhá mi to srdce vědět, že jsi zažila tolik bolesti, že jsi musela ukončit svůj život. Doufám, že máš ještě nějakou chuť žít.“ 

Půvabně se zamračila a položila si dlaň na břicho. Bylo to gesto, které jsem viděl dělat pacientky, když jsem jim oznámil, že potratily. Bylo to velice zvláštní a já jsem potřeboval vědět pravdu.

Tisknul jsem si ruce a naklonil se na židli dopředu. „Proč jsi skočila z útesu, Esme?“

„Ztratila jsem ho,“ řekla tiše. „Držela jsem ho v náručí jen tři dny, než můj syn zemřel.“

Krátce jsem zavřel oči. „Je mi to moc líto.“

Vzdychla. „Mě také. Myslela jsem, že přišlo nějaké dobro, ze všech potíží, když se můj syn narodil.“   

Zamračil jsem se. „Jakých potíží?“

„Charles.. nebyl milý muž,“ zašeptala.

Začínal jsem byl znepokojený. Byl v jejím životě muž? Samozřejmě, otec jejího dítěte, napomínal jsem se sám. „Kdo je Charles?“

„Byl to můj muž,“ zamumlala. 

 Ačkoli jsem byl vyděšený z její odpovědi, musel jsem to vědět. „Co Charles udělal?“ 

„Bil mě, tak jsem utekla. Nemohla jsem přinést dítě do světa plného násilí. Můj syn byl drahocenný.“

Sevřel jsem ruce tak tvrdě, že skřípavý zvuk byl slyšet. Nadskočila. Přinutil jsem uvolnit své ruce a nehty od mé kůže. Byla to nesnesitelná myšlenka, že jí někdo mohl ublížit.

„To si nezasloužíš,“ řekl jsem vřele. „Zasloužíš si, aby ti byla ukazována všechna dobrosrdečnost na světě. Esme, ty jsi také drahocenná.“

Něžně se usmála. „Jsi si jistý, že nejsi sen?“ 

Tiše jsem se zasmál, i když to trvalo krátce. Byl jsem stále otřesen z myšlenky, že jí muž bil. Smutně jsem se usmál. „Kdybych mohl, byl bych sen jen pro tebe. Ale jsem skutečný.“

Její oči se zaleskly. „Tedy… jsem živá?“

Přikývl jsem.

Natáhla se a vzala moji ruku. „Ukaž mi, Carlisle. Ukaž mi, že jsem v tomto snu naživu a ne mrtvá, ležíc na studeném stole v márnici.“

Usmál jsem se a vzal obě její ruce. „Ukážu. Ale nejdřív ti ukážu, jak poběžíme.“

Zvedla obočí, když jsem nás zvednul na nohy. Edwarde, pomyslel jsem si, za chvíli budeme zpět. Poté jsem mu v mysli ukázal obraz nemocnice. Edward pokračoval v hraní na pianu, takže jsem věděl, že nemá žádné námitky.  

„Poběžíš se mnou, Esme?“

Kousla se do rtu, znejistěla. Nakonec přikývla. Zazubil jsem se a pevně držel její ruku. Poté jsme běžely.

Byla tmavá noc, mraky skryly měsíc a nesvítili hvězdy. Ale ona vedle mě zářila jako pronikavá hvězda na obloze. Hodněkrát se na mě podívala a usmála. Užívala si běh se mnou. Byla tak klidná v mé přítomnosti. Mé naděje rostly.  

Když jsem dorazili k zadnímu vchodu do márnice, přitisknul jsem si prst na ústa, žádajíc o ticho. Svědomitě uposlechla. Poté jsem o centimetr otevřel dveře, nakukoval dovnitř. Jak jsem si myslel, přišli jsme v pravý čas. Pracovníci noční směny šli domů. Otočil jsem se zpět k Esme a usmál se. Natáhl jsem ruku. Sevřela svoji kolem mé. Poté jsem jí zavedl dovnitř.

Pustila se mé paže a tancovala kolem místnosti, dívajíc se na jména na každé uskladněné desce. Opřel jsem se o zeď, překřížil ruce a pozoroval ji v okouzlení. V tolika ohledech byla opravdu novorozená – způsobem, jakým si rukou přejížděla po tváři nebo náhle čichala ve vzduchu. Každý pocit byl pro ní tak nový. A já se cítil jako bych se znovu narodil, jen pozorováním jí.

Otočila se kolem čelem ke mně. „Nevidím žádný mrtvá těla,“ řekla lehce. 

 Uchechtnul jsem se. „Když skončí noční směna, dáme těla do skladiště.“

„Hmm, nevidím na žádné z nich moje jméno,“ řekla znuděným tónem.  

Naklonil jsem hlavu. „Chtěla by si vidět svoje vlastní mrtvé tělo?“

„Samozřejmě že ne,“ odvětila. „To by znamenalo, že sen skončil.“

Zamračil jsem se. „Tohle není sen, Esme.“

Pokrčila rameny. „Mohl by to být. Je to všechno poměrně příjemné. Nevadilo by mi to.“  

Začal jsem zpochybňovat její duševní zdraví a mé schopnosti upíra. Udělal jsem něco špatně, když jsem jí změnil? „Esme,“ řekl jsem pomalu, „co když tohle není sen, co by si dělala?“

Vzdychla. „Potom bych se musela vyrovnat s realitou a o moc radši bych zůstala ve snu.“

Moje srdce pokleslo. Byla v popírání, první části vypořádání se s traumatem. Byla zraněna mnohem více, než jsem se domníval. Šel jsem pomalu k ní.

„Esme,“ řekl jsem jemně, „tohle není sen.“

Usmála se a pokrčila rameny. „Nevadí mi snít, je to v pořádku.“

Zatřásl jsem hlavou. „Ne, to není v pořádku. Není tu žádný sen. Tohle je skutečné a ty se s tím musíš vyrovnat. Tvůj manžel tě bil,“ trhnul jsem sebou, „a tvé děťátko zemřelo.“

Zírala na strop se zastřeným zájmem. „Myslela jsem si, že sny nemají betonové suterény.

Starostlivě jsem se zamračil. Co to bylo, co jí drželo zpátky a chránilo ji od přijetí reality? Zkusil jsem to znovu. „Esme, tvůj manžel tě bil, utekla jsi a měla syna. O dva dny později zemřel." 

Zdvihla tři prsty.  

„Poopravím se,“ řekl jsem, „o tři dny později tvůj syn zemřel.“

Vzdechla a řekla, „Chudáček.“

Chtěl jsem si vytrhat vlasy. „Esme,“ zkusil jsem zase znovu, „Charles tě bil, tvé dítě zemřelo, skočila jsi z útesu." 

Její spodní ret se zatřásl lehce. Konečně, reakce. Poté jsem porozuměl jejímu popírání. Myslela, že její život byl ztracen a proto se pokusila o sebevraždu.

„Zkusila jsi se zabít, chtěla jsi zemřít,“ pronesl jsem.

Zkřížila si ruce, viditelně nesvá. Udělal jsem další krok směrem k ní.

„Ale nezemřela jsi,“ pokračoval jsem. „Žila jsi, poté jsem tě našel a změnil. Esme, nejsi mrtvá.“

Zakryla si rukama oči a její dýchání začalo být zastřené.

Další krok a byl jsem před ní. „Nejsi mrtvá,“ opakoval jsem.

A ona se zhroutila, brečíc bez slz. Objal jsem ji a držel blízko. Pokračoval jsem ji šeptat do ucha, „Nejsi mrtvá.“

„Měla bych být, zavzlykala, „ Selhala jsem ve všem, dokonce i v sebevraždě.“

„Ne,“ přel jsem se, „zvítězila jsi nade vším, jinak by jsi nebyla zde, v mé náruči.“

A v tu chvíli jsem věděl, víc než cokoliv dříve, že bych jí mohl milovat po celou věčnost. Zbývalo mi jen doufat, že by mě mohla milovat nazpět. Jako upíra. Jako muže.

Vzal jsem jí ruku a položil ji jemně na mé rameno. Poté jsem držel její druhou ruku ve své. Upřeně se na mne dívala s těma překrásnýma kulatýma očima. 

„Vypadáš jako sen,“ zašeptala.

Slabě jsem se zasmál. „Jestli nejsem nic víc než sen, poté si se mnou zatanči.“

Držel jsem jí blízko a ona zesílila svůj stisk na mém rameni. Pobroukával jsem ji do ucha starou melodii, kterou jsem jednou slyšel v mládí, jak jsme tančili po místnosti. Nemohl jsem spát v téměř dvou stech letech a nemohl jsem si ani vzpomenout jaké to bylo snít. Ale tuto noc, s Esme v mé náruči, jsem snil.

Tančili jsme v márnici až do svítání. V mnoha ohledech, jsem si docela jistý, stále tančíme v našem vlastním snu.