Cítila jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

9. KAPITOLA - Pozdě?

Jakmile jsem se vrátila domů, všechno štěstí ze mě opadlo. Jak je možné, že si až teď uvědomuju, jak je pro mě hrozné, nemít Roba vedle sebe...? Jak jsem mohla být tak pitomá...? "Klep-klep," ozval se Jaredův hlas za dveřmi. Vstala jsem a šla mu otevřít. Přivítala jsem ho falešným úsměvem, který jsem se již dávno naučila. "Tohle se mi nelíbí," ukázal na moji tvář prstem, "co se stalo?" Povzdechla jsem si a pustila ho dovnitř. Posadil se na mou postel a po chvíli se na ni celý natáhl. Jen jsem nad tím zakoulela očima. "Rob se stěhuje do Londýna," rozhodila jsem zoufale rameny. "A tobě to vadí... hmm... znáš tu hlášku, že někdy je až příliš pozdě?" prohlásil unaveně a ještě si k tomu všemu zívnul. Hodila jsem po něj naštvaně polštářek a posadila se na sedačku. "To není žádná hláška, Jarede, ale děsivá realita!" "Dnes ti výjimečně dávám za pravdu. Co tedy chceš dělat? Máš přece jen dva týdny čas, že..." Vybuchla jsem vzteky. Takže on to věděl a neřekl mi to! "Klídek, Maybe... někdy je lepší se to dozvědět na poslední chvíli. Zabráníš tak děsivým rozhodnutím." Tohle už bylo na mě příliš. Jared se mi nejen stará do života - on je rozhodnutý mi ho i zničit! Vstala jsem rychlostí blesku ze sedačky a věděla, kam jít. Znám jediné místo, kde se odreaguju a budu schopna přemýšlet. A znám jediného... "člověka", který mi bude schopen pomoct. "Víš co bude mé děsivé rozhodnutí teď?! Že tě už nechci nikdy v životě vidět! Měl jsi mi to říct!" Nechala jsem ho tam a bouchla za sebou dveřmi. Z dálky ke mně ještě doléhal jeho křik, že mám za dvacet minut schůzku s jeho nadřízeným. Bezva. Do minuty zavolal, zrovna když jsem nastartovala auto. Mobil jsem vypla a hodila na zadní sedadlo. Pryč odtud. Pryč od tohoto zpropadeného velkoměsta!

* * *

Nebyla jsem si vůbec jistá, zda mě Edward "vycítí" a bude vědět, že tady na něj čekám. Sedla jsem si na poražený kmen a modlila se, ať přijde. Mohla uběhnout hodina a pořád nic. Začalo se stmívat a i přes teplé počasí mi bylo chladno. Nevzala jsem si s sebou ani mikinu, takže jsem tady pořád seděla na poraženém kmenu a třepala se zimou. Za chvíli mi začaly po tváři téct slané kapky - slzy smutku, bolesti a vzteku. Nervózně jsem vyškubla z hlíny kapradí a mrštila jím o strom přede mnou. Vztek se mi prohloubil a byla jsem rozhodnutá vstát a odejít. Nadobro a už se sem nikdy nevrátit. Když vtom jsem uslyšela šustění listů. Najednou mi vůbec nebyla zima a já tiše vyčkávala, kde se Edward - má záchrana - objeví. Ovšem šustění přetrvávalo a stíny se kolem mě pořád míhaly. A potom se přede mnou objevila Alice. Ihned jsem ji samozřejmě poznala, i když teď už vůbec nevypadala šťastně a spokojeně jako při našem první setkání v jejich domě. "Měl pravdu," zašeptala jen a vzala mě za ruku. Sama mě vytáhla zpátky na nohy a dala mi svou mikinu. Když jsem si ji beze slov oblékla, otřásl mnou další příval chladu - ta látka byla tak studená. Po chvíli se ale pod mou kůží zahřála a já ucítila jemný příval tepla. "Kde je Edward?" zeptala jsem se jí ihned poté. V jejích očích proběhl smutek. Co se děje?! Pořád mě držela za ruku a potom si mě ladným pohybem hodila na záda a začala utíkat. Zavřela jsem oči a cítila jen ledový vzduch míhající se strašlivou rychlostí kolem nás. Když vzduch ustal a mé nohy se zase dotkly země, stáli jsme před jejich domem. Nezměnil se. Proč by taky měl? Vešli jsem dovnitř a mně se v obývacím pokoji naskytla zajímavá podívaná - Carlisle a Esme krčící se v děsivě umučené pozici vydávající ze své hrudi vzlyky. Nikdo je netrápil - to oni se trápili sami: pro Edwarda. Hrklo mi u srdce a to se rázem rozbušilo, až tvořilo hudební kulisu jejich obývacího pokoje. "Co se stalo? Prosím, řekněte mi to někdo, než se zblázním," zanaříkala jsem. "Edward v lese narazil na nevítané návštěvníky ze severu. Chtěli tě zabít - cítili vůni tvé krve, kterou cítili, když jsi čekala na Edwarda. On jim chtěl zabránit a... ti kočovní upíři ho zabili," popsala vše Alice tak rychle, až jsem skoro nestíhala nalézt smysl těch vět - ale po chvíli mi došel. Verdikt zněl jasně: Edward je mrtvý. Zmizel z tohoto světa a už se nikdy nevrátí. Kvůli mně. "Proč to udělal?!" svezla jsem se v pláči na zem. Jakoby nestačilo, co se teď děje... ještě tohle k tomu všemu. "Edwardovi na tobě hodně záleželo, že?" prohlásila po pár minutách vzlyků Esme. Podívala jsem se do jejích topazových očí a přála si teď umřít. Protože Edward umřel pro mě. Nechali mě odejít. Beze slova. Z jejich domu jsem vyběhla a utíkala studeným lesem. Třásla jsem se zimou, ale nevnímala tu skutečnost, že mi teď hrozí nebezpečí ze tří stran: 1, můžu umrznout... 2, můžou si mě podat k večeři kočovní upíři... 3, může mě roztrhat lesní medvěd... Ale ani na jednom z těchto tří bodů mi nezáleželo. Přece jen, smrt by teď byla vysvobození. Utíkala jsem stále lesem a nedávala pozor na nic. Ke všemu jsem ještě hlasitě křičela a plakala. To Edward byl hlas v mé hlavě, chybějící kousek, který jsem hledala ve svém životě. A on svůj život ukončil pro mě...?! Padla jsem na zem a přemýšlela chvíli nad tím, zda se takhle cítila v New Moon Bella po odchodu Edwarda. Mezi stromy mi do tváře začal svítit měsíc a já si říkala, že tohle je až moc neskutečné. Vše co se v posledních dnech děje. Ale hrozivější bylo zjištění, že to vše je realita.

* * *

"Co se ti proboha stalo?" vykřikl Jared, jakmile se otevřely dveře mého bytu a za nimi stál on. Pustil mě dovnitř a já se podívala do zrcadla. Málem jsem se znovu zhroutila. Napadlo mě, jak jsem se dostala zpátky sem z toho lesa. Ale bylo to příliš zvláštní - protože si vůbec nevzpomínám. To bude tím chladem. Hned jsem zalezla do postele a Jared na mě začal házet přikrývku. Zakryl mě jimi až po uši a podal mi kelímek s horkým kafe. "To je tvé kafe?" drkotala jsem zuby a zhluboka se napila. "Tvé, já mám tady," nakrčil čelo a ukázal na stůl, kde kelímek s kafem opravdu byl. "Jakto že je ještě horké? Byla jsem dlouho pryč," zašeptala jsem a měla chuť horkou tekutinu vylít na sebe, abych se aspoň trochu zahřála, protože přikrývky ještě nepomáhaly. "Volal mi tvůj kamarád a říkal, že tady budeš za deset minut, tak jsem běžel pro to kafe, říkal totiž, že ti je velká zima..." Potom mi sáhl na čelo, jestli nemám teplotu. Jsem snad blázen? "Jaký kamarád, Jarede?" nechápala jsem. "Ten co tě sem přivezl. Představil se jako Edward - to už si to nepamatuješ? Měla by ses vyspat, jsi asi hodně zničená, chudinko," políbil mě na čelo a vypnul světlo. "Edward?!" vykřikla jsem a Jared se nakrčil. I v té tmě jsem viděla, jak rychle sáhl znovu po světle, aby ho rozsvítil. Najednou mi nebyla vůbec zima - uvnitř mě totiž přímo vřelo!