Cítila jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

8. KAPITOLA - Fantazie napříč skutečností

Když jsem se vrátila do svého bytu, Jared naštěstí na mě nečekal. Bylo už dost pozdě a odhaduju, že teď někde pořádá obrovskou párty á la styl Hollywood. Vlezla jsem do sprchy, protože z lesa jsem byla pěkně špinavá a taky polámaná, takže si to hned po sprše namířím do postele. Což jsem taky udělala a vzápětí usnula.

Jako bych to nečekala - Jared seděl po mém probuzení u mých noh a vyčkával. Tentokrát ani necvakal na svém iPhonu.

"Jak bylo?" zeptal se mě ihned, když jsem otevřela oči.

Zívla jsem. "Skvěle..." Potom mi došlo, že to vše se opravdu stalo a zmocnil se mě příjemný a hrozivý pocit zároveň. Dnes ve dvanáct odpoledne... to je už za šest hodin. Vstala jsem dnes nějak brzy a měla bych ihned vyjet. Vyskočila jsem z postele a začala se oblékat.

"Kam jdeš?" vykoktal zmateně Jared.

Na chvíli jsem se zastavila. "Ehm... musím si ještě něco zařídit..." našla jsem rychlou a stupidní výmluvu.

"Kdy se vrátíš? Za tři hodiny máme schůzku s nahrávací společností a potom další frmol... zabere to celý dnešek. Tedy skoro. Protože dnes máš jít na rande s Robem, že?" zakřenil se.

Hrklo mi u srdce - budu muset zase vše zrušit... včetně Roba. Jak jsem na něj mohla zapomenout? Tolik mi na dnešním "rande" s ním záleželo...

"Jejda, mohl bys vše přesunout na zítřek? Jaksi nestíhám."

Zatvářil se nadmíru nespokojeně, až mi z něj naběhla husí kůže.

"Zítřek je taky plný! Měla jsi volno už včera... ach proboha, je to fakt důležité?" zeptal se nakonec.

Zuřivě jsem přikývla. "Tak dobře. Ale zítra budeme mít pěkně na spěch, víš to... Zařídím dnes, co budu moct za tebe. Užij si to, ať jdeš kamkoliv," zněl jeho verdikt.

Štěstím jsem poskočila a vlepila mu děkovnou pusu na tvář. Potom jsem sebrala batoh ze včerejška a naházela do něj pár věcí. Hodila jsem si ho na záda, mávla na Jareda a utíkala do svého auta. Vstříc dnešnímu dni.

* * *

Sestoupila jsem jako včera z vyznačené lesní cesty a klesala hlouběji do lesa. Sedla jsem si na poražený kmen stromu jako včera Edward a vyčkávala jeho příchodu. Mé hodinky oznamovaly dvě minuty po poledni. Konečně zašustilo listí a jeho nadlidská upíří krása oslnila stoleté stromy a mě.

"Takže jsi přišla," usmál se na mě.

"Ahoj," oplatila jsem mu úsměv.

Zakřenil se. "Někdy zapomínám na lidské záležitosti. Tak tedy ahoj."

Musela jsem se té větě zasmát. Vstala jsem a přišla k němu.

"Takže se nebojíš?" zeptal se.

Má odpověď byla okamžitá: "Ne. Co budeme dnes dělat?"

Odstoupil o krok ode mě. "Chci ti představit svou rodinu." Potom mně bez dalšího slova popadl za ruku a jemným pohybem mě přesunul na svá záda. Musím uznat, že Stephenie upíří běh z Bellina pohledu popisovala... mírumilovněji. Každou vteřinu jsem pevně věřila, že mi zanedlouho vyskočí srdce z těla ven.

Když běh konečně skončil, nebylo ani moc špatně. Spíše jsem hořela nedočkavostí. Jaké to bude, poznat opravdovou Alici, Esme a opravdového Carlislea? Myslím, že těžko k uvěření. Když skončila lesní cesta, před můj a Edwardův zrak se jejich dům vynořil jako nějakým neznámým kouzlem. Byl nádherný. A přesně odpovídal popisu v knize - tady se Stephenie také nechala inspirovat, i když ložnic zde bylo méně. Edward mě zavedl dovnitř. Ocitla jsem se v prostorném obývacím pokoji. A vzápětí vedle mě stála Esme. Poznala jsem ji ihned. Také odpovídala popisu Stephenie, stejně jako Carlisle a Alice, kteří se vedle mě objevili v okamžiku také. Potřásla jsem si s každým z nich rukou. 

"Ráda vás poznávám. Je to kouzelné," rozplývala jsem se, "opravdu jste doktor?"

Carlisle přikývl a měkce se usmál. Potom mě zavedli na sedačku, abych se mohla posadit. Esme si sedla vedle Carlislea a Alice s Edwardem obsadili místa v křeslech.

"Ty jsi zpěvačka?" zeptala se mě Alice.

Přikývla jsem a usmála se na ni. "Mám píseň i na soundtracku ke zfilmovanému čtvrtému dílu ságy."

Potom jsme si povídali o různých věcech, i když oni z většiny jen odpovídali. Dneska i včera otázkami opravdu překypuji. Ale ani se nedivím. Když se začalo stmívat, hrklo ve mně - jsem už příliš dlouho mimo New York. Jared zase bude mít nějaké připomínky.

"Měla bych už se vrátit domů... cesta autem bude trvat dlouho," prohlásila jsem a vstala ze sedačky. Všichni mě doprovodili ke dveřím a Edward se nabídl, že mě může "odvézt".

S úsměvem jsem odmítla, tak mě alespoň "odvezl" zpátky k mému autu. Nasedla jsem a už se těšila, až si lehnu do teplé postele.

"Víš jistě, že to zvládneš?" ujišťoval se Edward krátce před tím, než jsem nastartovala.

"Jistě," usmála jsem se na něj.

"Tak dobře. Rád jsem tě zase viděl... Přijdeš zase někdy? Stačí se přiblížit sem a já hned ucítím tvou vůni," mrkl a vzdálil se od auta. Dříve než jsem stačila odpovědět, zašustilo zase listí a kouzelný Edward byl pryč. Povzdehla jsem si a teď zamumlala už jen pro sebe: "Ráda."

* * *

Jared na mě večer nečekal, takže jsem měla v plánu si jít rovnou lehnout - sprcha počká do rána. Ovšem vyrušilo mě zvonění mého mobilu. Na displeji blikala Robova fotka. A jéje.

"Ahoj," zamumlala jsem a snažila se znít omluvně.

"Ahoj, já se jen chtěl zeptat, jestli nechceš pokecat zítra, když to dnes nevyšlo?" To mu to trvalo, aby se mi ozval sám od sebe s nabídkou schůzky. Samozřejmě jsem souhlasila a domluvila se s ním na zítřejší odpoledne. Doufám, že třetí hodinu mám volnou. Nakonec jsem si tu sprchu přece jen dala a do postele se dostala krátce po půlnoci. Okamžitě jsem usnula jako včera. Ani se nedivím, že se mi z té únavy nic nezdálo. A ráno na mě zase čekal Jared. Na svém obvyklém místě - u mých noh.

"Ahoj," zívla jsem.

"Dobré ráno, rychle vstávej! Musíme dohnat ten včerejšek... je toho dnes hodně," zkazil mi hned náladu.

"Ve tři jdu ven s Robem," řekla jsem to raději ihned. Zakřenil se a vytáhl svů iPhone. Najel na diář a zatvářil se nadmíru spokojeně.

"To máš zrovna volno. Jen hodinu. Ve čtyři máme schůzku se zájemcem o duet. Ale to není důležité - jako vždy musíš odmítnout."

Vstala jsem z postele a šla do koupelny. "Tak proč se s ním tedy musíme sejít, když stejně odmítnu...?" zavolala jsem na Jareda.

"Protože je to slušnost!"

"Slušnost je odmítnout předem!"

"Ne pokud jsi megahvězda!" Tolik k naší ranní hádce.

Cesta na pracovní schůzky probíhala už v tichosti. Naprosté. Jared hrál uraženého malého kluka. Ve tři hodiny jsem se stihla dostavit na schůzku s Robem. Čekal na mě v kavárně nedaleko mého bytu.

"Rád tě vidím," usmál se na mě, když mě uviděl přicházet ke stolu.

"Já taky," posadila jsem se naproti němu. Objednala jsem si kafe a čekala, zda začne mluvit - nezklamal.

"Hm, Jared říkal, že teď jezdíš na nějaké... výlety."

Přikývla jsem a zhluboka se nadechla: "Odpočinek od velkoměsta." Výdech.

"Vlastně jsem ti chtěl říct, že se zase nějakou dobu neuvidíme. Pár měsíců," hlasitě polkl.

"To je jak dlouho?" vykoktala jsem.

"Stěhuju se do Londýna. Zpátky ke kořenům," uchichtl se, ale mně do smíchu vůbec nebylo. Takže ho teď ztratím? Teprve ho znám... sice jsem se s ním poslední dobou moc nevídala, ale věděla jsem, že na něj můžu někde natrefit nebo mu zavolat a vědět, že je ve stejném městě. Ale teď? Bude v Londýně a já v New Yorku! Už ho vůbec neuvidím!

"Proč?" zlomil se mi hlas.

Chytil mě za ruku, kterou jsem měla položenou na stole.

"I když show pokračuje, opona se jednou zavřít musí a herci si potřebují dát pauzu, než se do divadla zase nahrnou lidi. Víš, co tím myslím?" zeptal se šeptem.

Přikývla jsem. A věděla jsem to jistě. Tohle taky poslední dobou prožívám.

"Za jak dlouho?" zněla má otázka.

"Za dva týdny," zněla jeho odpověď.

Dva týdny. Ach proboha. Takže za dva týdny ho definitivně ztratím.