Cítila jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

7. KAPITOLA - Lovec v lese 

Bylo tady krásně, jako jsem očekávala. Zastavila jsem u lesní cesty a vytáhla z kufru auta batoh, který jsem si hodila na záda. Potom jsem jen zamkla, dala si klíčky do kapsy a vyšla do lesa. Sluníčko krásně hřálo a vše bylo dokonalé. Bloumala jsem mezi stromy a přemýšlela nad různými věcmi.

Po půl hodině jsem zastavila na malé mýtince a dala si menší pauzu. Nebála jsem se, spíše mě strašilo, že tady nikdo kromě mě nebyl. Ale mapa v mé ruce jistila, že se tady neztratím. Mám u sebe i mobil, takže Jared dokáže zaskočit v jakékoliv situaci - on je totiž robot, víte.

Po pár dalších minutách jsem vstala a šla dál. Mezitím jsem nasávala ten lahodný a čistý vzduch, na který v New Yorku opravdu nenarazíte. Tenhle výlet se zdál býti perfektním. Minula jsem další mýtinku a potom sešla z vyznačené pěšiny a kráčela hlouběji do lesa. Ani nevím, co mě tam vedlo. Nejspíše zvědavost. Pořád jsem se otáčela, abych věděla, kudy se vrátit zpátky k vyznačené pěšince. Když se něco šustlo, bylo mi jasné, že tohle se v lese stává pořád.

Ale potom... nebylo to šustnutí. Listy se začaly třepotat a já viděla rozmazané stíny. Potom za mnou a zase vedle mě. Jakoby někdo neuvěřitelnou rychlostí běžel kolem mně. Lekla jsem se a přidala do kroku. Šustění na pár minut přestalo, myslela jsem si, že to byl výplod mé fantazie. Ale potom to začalo znovu. Častěji. Zmateně jsem se otáčela a snažila se přijít na příčinu toho všeho. Zhluboka jsem se nadechla a zastavila se, zrovna když šustění přestalo.

Otočila jsem se a vtom mé oči prohlubovaly oči někoho dalšího - přímo přede mnou teď totiž stál muž. Ten nejkrásnější muž jakého jsem kdy spatřila. Otevřela jsem pusu, ale nic z ní nevyšlo. Až po chvíli mi došlo, že on byl ta příčina - to on utíkal kolem mě celou dobu.

"Pšt," přiložil mi svůj prst k ústům, zrovna když se ty mé otevřely. Byl tak ledový. Nevěděla jsem, co dělat - začít utíkat? Myslím, že bych stejně neměla sebemenší šanci.

"Neublížím ti," promluvil neuvěřitelný hlasem, který mě doháněl k šílenství. V tuhle chvíli ani člověku nedojde ta záhadná skutečnost... ta skutečnost, po které fanoušci Twilight ságy na celém světě touží: aby upíři Stephenie Meyerové opravdu existovali. A já tady teď stojím s jedním z nich. Není tohle celé kamufláž? Odkdy knižní postavy ožívají?

Snažila jsem se přemýšlet - má černé duhovky, což znamená, že jsem v bezpečí. Ach, jak dětinské. Věřila bych někdy tomu, že jednou potkám skutečného upíra z Twilight ságy? I když... má tenhle upír o těch knihách vůbec ponětí? Nebo posloužil Stephenie jako dobrý zdroj inspirace?

"Proč já?" zašeptala jsem, když mi sundal svůj prst z úst. Utřela jsem slzu, která mi stekla po tváři. Měla bych teď možná skákat štěstím, ale spíše to nechápu. Nedokážu to pochopit.

"Už jsem říkal, že ti neublížím..." usmál se měkce.

"Jsi upír, že ano?" šeptala jsem pořád. Přikývl a o krok ode mě odstoupil. Chci vysvětlení toho všeho... Stephenie si možná nevymýšlela. Možná ti upíři podle ní opravdu existují. Kdo by to kdy řekl...? A teď, právě teď v téhle chvíli, mi něco došlo - Stephenie tohoto upíra zná. On jí posloužil jako předloha Edwarda. Vypadá přesně tak, jak ho ona v knize popisuje. Je naprosto stejný.

"Nesmíš to nikomu říct. Měl jsem utíkat dál a nezastavovat se..." zavrtěl hlavou a vypadalo to, že se mu chce brečet.

Musela jsem se nad touhle skutečností pousmát a už jsem se vůbec nebála. Když totiž dojde k pochopení, strach zmizí. Navždy.

"Znáš Stephenie?" zeptala jsem se ho.

Na jeho tváři se taky objevil úsměv: "Ano. Má rodina ji miluje i její příběhy o nás. Jsme rádi, že někomu sloužíme jako inspirace, i když díky tomuhle může dojít k našemu prozrazení."

Zdá se mi to vše? Určitě sním.

"To vše existuje? Cullenovi? Bella? Volturiovi?" Tentokrát se hlasitě zasmál, jako dokonalá ozvěna lesa.

"Ne, to ne... nejsme Cullenovi. Ale jména máme stejná. Já jsem Edward, můj otec Carlisle a má matka Esme. Má sestra se jmenuje Alice. Stephenie má dobrou fantazii... musel bych ti vše vyprávět od začátku, ale ty jsi jen člověk. Má rodina ví, jak k lidem táhnu... díky svému... sebeovládání. Ale měla bys jít a hlavně mlčet. Omlouvám se, že jsem ti narušil procházku v lese."

Jak mám teď odejít, když vše vím? Tedy ne vše, ale hodně! Přistoupila jsem k němu o krok blíže a chytila ho jemně za loket. I přes tmavě hnědou bundu jsem cítila, jak je jeho ruka ledová.

"Nesmíš odejít. Chci vše slyšet... prosím. Když teď vím, že je to skutečnost!"

"Máš pravdu a je to moje vina. Běž už... myslím to vážně."

"Až mi řekneš váš skutečný příběh." Tohle byl jasný souboj člověka a upíra. Když nasadil poražený pohled, usmála jsem se. Vítězství na mé straně. Posadil se na poražený kmen stromu a já si sedla naproti něj do studené trávy. Naznačil mi, zda si nechci sednout místo něj, ale já se na místo odpovědi zamračila.

"Se Stephenie jsem se poprvé setkal před dvanácti lety nedaleko odtud. Chodím sem často, bydlíme poblíž. Ucítil jsem vůni člověka a chtěl se vzdálit, ale ona voněla tak zajímavě jako ještě žádný člověk před tím, takže jsem přišel blíže k ní. Je to opravdu dlouhý příběh. Nevěděla zpočátku vůbec, kdo jsem. Potom jsme se nevídali a když jsme se setkali podruhé, zase naprosto náhodou, ale její vůně - kterou jsem samozřejmě poznal - mně k ní přivedla zpátky. Řekla mi, že jsem její inspirace, prý sem tam něco píše a chtěla by psát o mně. Že nikdy neviděla zajímavějšího člověka, než jsem já. Člověka..."

na chvíli se odmlčel a přemýšlel. Napadlo mě, že tohle je nejkouzelnější příběh, jaký jsem kdy slyšela. A že jsem jediný člověk, který ho kdy slyšel.

"Chtěla o mně a mé rodině vědět více. Carlisle mě varoval, že Stephenie je příliš chytrá žena. A taky že ano - velmi rychle se k nám přiblížila a my ji po pár měsících brali jako člena své rodiny. Psala svou knihu, kterou znáš pod názvem Twilight. Vymyslela si hlavní hrdinku Bellu a zamýšlela, že mě s ní dá dohromady. A potom naši rodinu popsala z jejího pohledu tak stejně, jako nás viděla sama Stephenie. Krásné, všichni topazové oči měnící intenzitu odstínu, bledá kůže... a dříve než se dostala ke druhé kapitole, přišla sama na to, kým naše rodina je. Vše jsme jí vysvětlili a ona díky tomu psala dál. O upírech. Jsme s ní stále v kontaktu, i když už ne tak úzce jako předtím. Ale věříme jí a taky věříme, že by jí nikdo skutečnou pravdu nevěřil," usmál se nakonec.

Musela jsem vše posupně rozdýchávat. Když teď vím celou pravdu, jakoby už nic nebylo důležité. Ale já chtěla stále vědět více. Všechny podrobnosti o skutečné pravdě.

"A nepotkal jsi někdy svou vlastní Bellu? Nebo Rosalie, co Emmett a Jasper?"

Zasmál se nad mými otázkami a zřejmě i nad nedočkavými plamínky v mých očích.

"Svou vlastní Bellu? To ne, opravdu nerad bych jednal podle knih... Rosalie, Emmett, Jasper a další - jsou opravdu vymyšlení. Ale Volturiovi ne. Vše kromě Volturiových je fikce. A nás."

Začaly na mě padat mdloby. Jak tohle může být skutečné? Není tohle vše, po čem fanoušci Twilight ságy touží? Myslím, že určitě ano.

"Nemůžu tomu uvěřit... je to tak neskutečné," šeptala jsem omámeně a dívala se mu přitom do očí.

On se pořád usmíval a přikyvoval. Ovšem po chvíli jeho pohled zvážněl a on znovu promluvil: "Musíš o tom všem mlčet. Jsi jediná, která ví pravdu včetně Stephenie, mně a mé rodiny. Je to tajemství, jehož vyzrazení by nás mohlo opravdu poškodit."

Přikývla jsem a uvažovala nad tím, zda tenhle Edward čte taky myšlenky. Ovšem když neodpovídal, napadlo mě, že nečte.

"Nedokážu teď odejít," vykoktala jsem a tentokrát se dívala do země.

"Buď tady zítra přesně ve dvanáct. Zvládneš to? Pokud nepřijdeš budu vědět, že se bojíš... a pochopím to. Je to na tobě. Ale věřím, že to nikomu nevyzradíš."

Přikývla jsem a dříve než znovu zašustilo listí, byl skutečný Edward pryč.