Cítila jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

27. KAPITOLA - Rány se zahojí

Nejhorší na tom bylo, že se nedozvěděla pravdu. Proč to vše musí být tak těžké? Rozhodl jsem se najít Stephenie Meyerovou. Na pár měsíců se kvůli práci usídlila v New Yorku, takže jsem měl štěstí. Otevřela mi hnědovlasá a milá žena.

"Dobrý den, snad neruším. Jste S. Meyerová?" zeptal jsem se rovnou. Usmála se na mě a přikývla.

"Potřeboval bych s vámi nutně mluvit..." pronesl jsem tiše a ona mě pustila dovnitř. Měla hezký a útulný, vypadalo to, že ho obývá sama.

"Chcete kafe?" zeptala se. Jen jsem zavrtěl hlavou a posadil se do křesla. Usedla hned naproti mně.

"Jste ten herec, že?" zamrkala.

"Jo... no... stalo se pár věcí. Už plánujete Nový Měsíc?" vybafl jsem to na ni rovnou. Uvěří mi jedině takhle - když si zahraju na předvídače budoucnosti. Na chvíli vytřeštila oči a potom se nervózně zasmála.

"Víte, stalo se pár věcí... Nevím, jak to vysvětlit..." koktal jsem a opravdu nevěděl ani, jak dál pokračovat. Bylo to na mě příliš těžké. Jsem snad slaboch?

"Zdál se mi o vás sen. Byla tam i dívka - na louce. Dávno... To jste ještě ani nebyl slavný, myslím. Ale teď vypadáte přesně jako v tom snu," šeptala a jemně přimhouřila oči, jakoby se snažila usilovně přemýšlet. Sen? Takže to prožíváme všichni... Jsme spojeni. Naše minulost se vrací v přítomnosti.

"Ta dívka je mrtvá. Zemřela včera."

Stephenie se opřela o sedačku a chvíli usilovně hleděla do země.

"Proč jste přišel?" zeptala se potom.

"Nechtěl jsem, aby se to opakovalo... co když... co když se to stane zase?! A pak vše zmizí?! To nesmím dovolit... už jsem ji ztratil..."

"Nech osudu volnou ruku. Vše se spraví a rány se zahojí. Chce to jen čas. Tvá paměť je jako síto - rychle zapomeneš." pronesla. Napadlo mě, že mluví přesně jako Edward. Ale to zjistí až v Novém Měsíci - teď jí to zřejmě nedochází.

"Na ni nikdy." zašeptal jsem a po tváři mi stekla další slza.

"Víc ti nemohu pomoct."

Přikývl jsem a zvedl se z křesla. Vyprovodila mě ke dveřím a popřála mi hodně štěstí. Já jí to samé, i když já ho asi budu potřebovat více.

* * *

O DESET LET POZDĚJI (New York City)

Nikdy jsem tu roli neměl přijmout. Nezbavím se titulu Edwarda Cullena do konce života. Jsem na něj už příliš starý, ale fanynky to nezajímá. Jakoby zapomněly, že já nejsem jejich vysněný upír. Jsem jen smrtelník. Obyčejný smrtelník. Kdyby vás to zajímalo, nikdy jsem na Maybe nezapomněl. Cítím, že je stále mě nablízku. Jakoby se její dokonalost vznášela všude kolem. Jakoby ona byla mou Bellou a já jejím Edwardem. Kéž by.

"Chceš mi snad ještě masírovat obličej nebo co? Pohni..." zakoulel očima můj manažer a tahal mě z mého bytu do velké černé limuzíny. Premiéra filmu Dreams and us, ve kterém jsem ztvárnil hlavní roli. Zahořklý chlápek nespokojený se svým životem - to na mě fakt pasuje. Limuzína plula po newyorských ulicích a já už slyšel řev fanoušků. Nenávidím červené koberce. Zastavili jsme a já svižně vystoupil. Uviděl jsem pár transparentů hlásajících

"We love you, Robert". Jen jsem se nad tím pousmál a na všechny mával.

"Vedeš si dobře." zabručel mi do ucha manažer a odebral se pryč. Zastavil jsem se u pár fanoušků a začal jim podepisovat papíry a plakáty.

"Chodíš teď s někým?" zakřičela na mě jedna fanynka a dokonale se jí podařilo přehlušit řev ostatních.

"Ne." zasmál jsem se. Ale ona určitě ano, napadlo mě. Potom se mi pod ruku dostal nějaké hodně staré vydání časopisu People. Na obálce byla Maybe. Hrklo mi u srdce - někdo si tady ze mě dělá legraci?

Marně jsem se snažil očima najít fanouška, který mi časopis na podepsání podal. Díval jsem se chvíli na její dokonalou tvář na obálce. Vyjímala se tam dokonale a mně divoce bušilo srdce. Byl jsem si jistý, že mi za chvíli vyskočí z hrudi - a to dokázala její pouhá fotka.

"Můžu?" zakřičel jsem do davu a ukázal na časopis. Nikdo neodpověděl, nebo to spíše přes ten řev nešlo slyšet. Tak jsem si ten časopis nechal a kráčel dál po červeném koberci. Vešel jsem do místnosti, kde se konala něco jako tisková konference. Mé dojmy před oficiálním promítnutím filmu. Přítomní byli novináři a pár fanoušků kteří se sem jakýmsi záhadným a zázračným způsobem dostali. Byly to typické otázky, odpovídal jsem jedním slovem. Můj manažer prohlásil, že teď zodpovím poslední otázku. Všiml jsem si jedné z fanynek, která se zuřivě hlásila. Ukázal jsem na ní a jí se obličej rozzářil štěstím. Čekal jsem, na co se zeptá.

Někdo jí podal mikrofon: "Díky, ehm... kdybys mohl tento film někomu věnovat, kdo by to byl?" zeptala se.

Stále jsem v ruce pevně svíral časopis People. Vytáhl jsem ho nahoru a poklepal na jeho obálku prsty. Zmocnila se mě kapka nervozity. Měl bych říct

"Maybe, protože mi prozářila život a nikdy z něj neodešla a neodejde." ale já byl herec a tohle je byznys. Manažer se na mě zamračil. Asi věděl, co chce říct mé srdce.

"Všem mým fanouškům a lidem, kteří se na tomhle filmu podíleli! Všichni dohromady tvoříte úžasný tým a já vám tímto děkuji." pronesl jsem nakonec.

Lidé zatleskali a já sešel ze stupínku. Následoval jsem své lidi do sálu. Za chvíli se film rozběhl a mě naskočila husí kůže. Neposlouchám své srdce. Ale tohle je opravdu byznys - tady nikdo na srdce ohledy nebere. I když Maybe byla jediná, která se toho mého kdy dotkla, nemůžu jí ho otevřít. Tohle je uzavřená kapitola. A rozběhne se nová. Někdy. Do té doby se na minulost nebudu ohlížet. Je to tak totiž mnohem mnohem lepší...

THE END