Cítila jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

26. KAPITOLA - Konec nebo přechod?

MAYBE

Ležela jsem na své posteli a přemýšlela nad tím, proč mi tohle život nastolil. Sny nepřestávaly. Zbláznila jsem se snad? Možná budu muset skončit se svou kariérou - ani se nedokážu už soustředit na pořádný koncert. Možná bych neměla na to vše zapomenout, ale ani se s tím nenaučit žít...

"Takhle to už dál nejde," povzdechl si Jared.

"Hledej si novou práci... já končím," pronesla jsem. Jen nechápavě zavrtěl hlavou a oznámil mi, že si jde pro kafe a vezme i mě. Když odešel z mého bytu, oblékla jsem si džíny a svetřík. Vyšla jsem do chladného newyorského podzimu. New York se nezměnil - to jen já. Kráčela jsem po ulici a uvažovala, kam půjdu. Někam kde už nebudu myslet na nic - tam kde mé sny zmizí. Ale kde takové místo mám hledat? Neexistuje.

"Slečno!" zvolal za mnou mužský hlas. Otočila jsem se. Málem mě přejelo auto. Měla bych se vzpamatovat. Rychle jsem přešla přes ulici a na muže, který mě upozornil, jsem jen lehce pokývla hlavou. On přikývl a pokračoval dál ve své cestě. Potom jsem na druhé straně uviděla kráčet Jareda s dvěma kafi v ruce. Proč já tam nezůstala? Teď zase budu muset přecházet. Zamávala jsem na něj a on mi gesto oplatil. Poté se zastavil a čekal, až přejdu. A tentokrát jsem slyšela více hlasů - nejvíce ovšem ten Jaredův. Nevím, zřejmě jsem nikoho nevnímala. Do toho se ozývaly další zvuky jako troubení aut a prudké smyky. Věděla jsem, že stojím na místě jako přikovaná a jediné na co jsem v tu chvíli myslela, bylo: Umřu teď...?

ROB PATTINSON

Dočetl jsem poslední stránku knihy a po tváři se mi začaly kutálet slzy velké jako hrachy. Vzpomněl jsem si na všechno. Ty sny nebyly jen sny - to byla minulost. Čas se vrátil zpátky a Twilight upadl do zapomnění. Pamatuji si i ten poslední den mé minulosti s Maybe a Edwardem. Chytil jsem ji za ruku na sedačce a potom se vše rozplynulo, jakoby to ani neexistovalo. Musím jí to říct. Hned teď. Vstal jsem z křesla, ale můj manažer mě zadržel.

"Kam jako jdeš?" vyštěkl na mě.

"Pryč. Musím ihned za Maybe." Ale on mě zastavil svými svalnatými pažemi. Bylo to, jako bych narazil do skály.

"Až po schůzce s novými bodyguardy. Minule jsem je vybral sám a víš, jak to dopadlo," zamračil se na mě. Podíval jsem se na hodinky. Schůzka měla být už dvacet minut.

"Stihnu to," zamumlal jsem a můj manažer mě pustil. Seběhl jsem po schodech a doslova naskočil do svého auta. V New Yorku byla jako vždy dopravní zácpa. Sekl jsem se na Times Square. Měl bych si to možná objet jinou ulicí. Ale na to by bylo moc pozdě - ani odtud už nevyjedu. Vystoupil jsem tedy z auta a začal utíkat.

K bytě Maybe to už bylo jen pár bloků. Všiml jsem si skupinky lidí v jedné čtvrti.Stala se tam nehoda. Všiml jsem si krve. Záchranáři odjížděli s nosítky přikrytými černou plachtou - další mrtvý člověk. Srdce se mi divoce rozbušilo. Snad toho někoho neznám. Už jsem byl blízko Maybeina bytu. Vchodové dveře byly otevřené, takže jsem vyběhl spěšně po schodech nahoru. Začal jsem zběsile klepat na její dveře, ale odezva žádná. Beztak usnula nebo je prostě někde pryč. Má toho hodně jako já. Musel jsem do dveří bouchat opravdu hodně, protože za chvíli se rozletěly a spadly na zem. Překročil jsem je a vešel do jejího bytu. Prázdný. Kam sakra odešla? Na stole jsem si všiml diáře. Otevřel jsem ho. Na dnešek žádné záznamy. Zřejmě šla jen na procházku nebo do obchodu. Počkám na ni tady. Snad se nebude zlobit kvůli těm dveřím...

"Halo?!" zavolal někdo z chodby. Vstal jsem a přešel k rozbitým dveřím spadlých na zemi. Stála u nich nějaká starší žena, sousedka.

"Co se to tady děje?" zeptala se.

"Jen čekám na Maybe... Nevíte, kam šla? ty dveře se rozletěly," zamumlal jsem.

"Odešla před dvaceti minutami..." zašeptala jen a zakroutila nechápavě hlavou. Přikývl jsem a odešel zpátky dovnitř. Posadil jsem se na Maybeinu postel a přejel rukama po jejím lemu. Už není čas... Musí se vrátí co nejdříve, jinak mě můj manažer uškrtí a zaškrtí a nevím co ještě. Uslyšel jsem, že někdo kráčí po dveřích sem. Zase jsem vstal a šel tomu někomu naproti. Byl to Jared. V obličeji smrtelný výraz a ruce se mu třásly. Podíval se na mě.

"Já tady čekám na Maybe, za ty dveře se omlouvám..." začal jsem, ale on mě přerušil.

"Nepřijde." Nechápavě jsem se na něj podíval. Zůstala snad někde v kavárně? Nebo odjela na koncert?

"Proč?" zeptal jsem se ho. Ruce se mu nepřestávaly třást. Posadil se na zem a z jeho hrudi se začaly ozývat tiché vzlyky. Tohle není dobré... Něco zlého se muselo stát.

"Jarede, mluv!" vykřikl jsem zoufale.

"Tys to neviděl?" zašeptal.

"Co?! Co jsem měl vidět?!" Zavrtěl hlavou a položil si ji na zem.

"Nehoda... Viděl jsem ji... Přecházela ulici... Poslední dobou byla jako bez ducha... Odvezli ji a přikryli tím příšerným černým prostěradlem..." začal mumlat páté přes deváté. Ale já mu rozuměl moc dobře - to tělo přikryté plachtou, byla Maybe. Ta krev patřila jí. Projel mi mráz po zádech a posléze po celém těle. Svezl jsem se na zem k Jaredovi a začal brečet. Tohle přece nemůže být konec všeho.