Cítila jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

24. KAPITOLA - Podruhé v St. Louis

Další noc se mi zdály další sny. Tentokrát skutečnější. Ale stále o jednom místě. O univerzitě. Poznala jsem i to město - St. Louis. Nikdy jsem tam sice nebyla, ale hrála jsem koncert kousek odtamtud. Skončilo to tak, že jsem nad těmi sny celé dny přemýšlela a v noci o nich snila. Stále on - Robert Pattinson. Poslední dobou byly zřetelné i další postavy - další muž s krásnými rysy, jakoby ani nebyl z tohoto světa. Potom nějaký kluk jménem Josh, který mě stále pronásledoval. Nebo to byly náhody? Zdálo se, že ty sny jsou jak seriál. Každou noc nové pokračování. Nový výlet. Určitě něco znamenají - tohle přec není normální.

Po dvou týdnech sny přestaly. Nezdálo se mi nic, nebo jsem si to spíše ráno nepamatovala. Druhý den mi to přišlo divné. Tak jsem se odhodlala k většímu činu - pojedu do St. Louis. Pokud ty sny něco znamenají, tak když budu stát na místě, kde se většinou odehrávaly, dojde mi něco. Sice nevím co, ale něco určitě ano. Ani jsem svůj výlet neoznámila Jaredovi. Ráno jsem prostě vstala z postele a odjela.

* * *

Kráčela jsem po cestě směrem k univerzitě. Byla mi povědomá z mých snů. Začaly se mi vybavovat další útržky - tentokrát jsem si ale nebyla tak jistá, zda jsou jen z mého nočního snění.

"Taky se sem hlásíš?" uslyšela jsem za sebou něčí hlas. Otočila jsem se a ihned ho poznala. Už mi to nepřipadalo tak zvláštní, vše do sebe totiž nějakým neurčitým způsobem zapadlo. Byl to Josh z mých snů.

"Jasně," zalhala jsem, "a ty?"

Přikývl a dal se zároveň se mnou do kroku k univerzitě. "Připadáš mi povědomá," prohlásil zničehonic. Opravdu? Možná se mu taky zdají sny! Existuje mezi námi a ostatními nějaká spojitost?

"Jsi zpěvačka, viď?" Ach ne. Totálně to zkazil. Zřejmě se mu nezdají sny. Snažila jsem se zakrýt své zklamání.

"Jo," zamumlala jsem a zastavila se před vchodem do univerzity. Žaludek jsem měla jako na vodě.

"Nepůjdeš dovnitř?" zeptal se a mírně pozvedl obočí.

"Ehm," odkašlala jsem si, "až za chvíli." Přikývl a taky se zastavil. Chce jít zároveň se mnou.

"Znám tě chvíli a připadám si, jako bych tě znal hodně dlouho. Zvláštní pocit..." zamyslel se a já si nervózně hleděla na nohy. Co přijde teď? Taky se mu snad o mě zdají sny? Nebo jsem blázen "předpovídající budoucnost" jen já?

"Někdy to tak už bývá..." Skvěle načasovaně mi začal vibrovat mobil. Jared mi zachránil krk - nevím, jak by se mu líbila představa, že bych studovala na univerzitě v St. Louis a má kariéra by šla k šípku.

"Ahoj," zamumlala jsem po zvednutí.

"Kde jsi? Všude tě sháním. Jela jsi někam pryč nebo co?" vybafl vše na mě. Zakoulela jsem očima.

"Jo, promiň... Hned jedu." Slyšela jsem, jak se nadechl, aby mohl něco dalšího říct, ale já začala mluvit znovu: "Jasně. To chápu... Neměla jsem odjíždět, je mi to teď líto. Hned jsem u tebe. Pa."

Nenechala jsem mu prostor na otázky a rychle mobil zaklapla. Pomalu jsem se začala vzdalovat od univerzity a přemýšlela, zda bude Josh tak svědomitý blázen a půjde za mnou. Doufám, že je v tomhle ohledu plně zdravý.

"Už musím jít za... nemocným... kamarádem," vymyslela jsem si narychlo.

"Eh, jistě... tak... snad se potkáme. Ještě. Pa," zamával mi a vešel do dveří univerzity.

Oddychla jsem si a utíkala k autu. Snad vše stihnu. Tohle byl rozhodně špatný nápad. Trochu jsem se v ulicích St. Louis ztratila a pár minut bloudila autem. Nakonec jsem vystoupila a našla nějaký noční podnik. Rozhodla jsem se v něm zeptat na cestu. Vešla jsem dovnitř a stalo se něco zvláštního. Další deja vu. A uviděla jsem před očima obrazy... z mého snu. Vybavil se mi další z mých snů. Tentokrát to byla scéna, při které jsem seděla na židli u baru a Josh mě pozval k tanci. Nabídl mu svou ruku. Tančili jsme spolu a potom začala pomalá písnička. Něco mě přimělo ho opustit a vyběhnout ven. Za chvíli za mnou přišel ten další dokonalý muž. A ptal se mě, zda nemá jít se mnou. Tohle přece není možné! Začínám z toho všeho bláznit!

"Hou hou, slečno, kam jdete?" uslyšela jsem u svého ucha opilý hlas (a ucítila).

"Proč jdete?" zeptal se mě další. Znělo to jako vybízení k něčemu neetickému. Zašklebila jsem se a chtěla odejít. Jeden z nich mě však chytil za pás a táhl mě zpátky dovnitř. Snažila jsem se udržet své slzy - nikdo z přítomných lidí vevnitř mi nehodlal pomoct. Potom jsem viděla, jak se jeden z opilců skácel k zemi a já byla volná. Další bezvládně padl za ním. Josh mě zachránil.

"Jak víš-" nedokončila jsem svou větu, to už mě tahal zpátky do auta. Nechala jsem do otevřené.

"Jsi opravdu zvláštní a tajemná, víš to?" zamumlal a posadil mě na místo spoluřidiče. Sám se ujal řízení.

"Ty jsi mě sledoval!" zvolala jsem. Nebylo to otázka. Bylo to jisté konstatování.

"Spíše jsem na tebe dával pozor," vzdychl.

"Proč?" zeptala jsem se ho.

"To by mě taky zajímalo. Kam tě mám zavézt?" Podívala jsem se na hodinky. Ach ne, Jared už nejspíše povolal FBI, aby mě našli.

"Na letiště," zamumlala jsem a zavíraly se mi oči. Jak teď můžu chtít spát?!

"Poletím s tebou, ať už je to kamkoliv." Zvědavě jsem se na něj podívala. Ten kluk je taky blázen jako já - proto si s ním rozumím...

"Kašlu na to. Chci spát a potom až letět domů..." zívla jsem. Zabočil na protější silnici. V dálce jsem viděla svítit hotel Hilton. To bude pěkně drahé. Ještě že mám u sebe zlatou kreditku.

"Vyhovuje?" zeptal se a ukázal hlavou ke kráse všech krás hotelů. Přikývla jsem. Vyhovuje totiž perfektně.

* * *

Jared se dokázal přemístit kamkoliv za mnou - ani jsem se nemusela ptát, jak dokázal, že teď sedí v St. Louis v hotelu Hilton u mých noh na posteli. Jako bychom byli v New Yorku.

"Co se děje?" zeptal se, když jsem otevřela oči. Zdál se mi další sen. Už žádné sny! Chci žít svůj starý život a ne tenhle snový!

"Nic zvláštního. Poletíme domů?" odpověděla jsem zároveň odpovědí i otázkou. Přikývl a odkryl mě. Byla jsem převlečená do pyžama. Kdo je můj strážný anděl? Odpověď zní: Josh.

"Kde je-?" Nemusela jsem svou otázku doříct.

"Šel si pro kafe... celou noc tě prý hlídal," odfrkl si Jared a hodil mi čisté oblečení, které mi z New Yorku dovezl.

"Dík," zamumlala jsem a čekala, až odejde. On ovšem neodešel.

"Nezdají se ti někdy zvláštní sny?" zeptal se. Přikývla jsem. Ale zbytek si radši nechám pro sebe, chci totiž domů ne do blázince. Takže nás to všechny spojuje... Něco neuvěřitelného. Se zamyšleným výrazem odešel a mě byla jasná jedna věc: tuhle situaci mé noční snění nepředpovědělo.