Cítila jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

23. KAPITOLA - Osud se silných bojí

Ráno jsem se vzbudila v naprosto dezolátním stavu. Jako první jsem si vzpomněla na včerejší koncert, takže jsem ihned zapla notebook a napsala na svůj oficiální web vzkaz: "Ahoj všichni mí fanoušci! Děkuju moc za podporu, kterou jste projevili při včerejším koncertě v Madison Square Garden, byli jste úžasní a snad se vám má rocková show líbila. Děkuju, s láskou vaše Maybe."

Okay, to by mohlo stačit. Kliknu na "zveřejnit" a vzkaz už trůní na mém oficiálním webu. Uvědomím si, že jsem ještě od včerejška pěkně unavená. Wow, byl to fakt pořádný koncert... Vtom dovnitř vejde můj manažer Jared. Už jsem ho očekávala - většinou tady je hned, jak se probudím.

"To ti ulétly včely?" vybafne na mě hned z rána.

"Ne, ale tobě asi něco uletělo, předpokládám že kus mozku! Nebo vlastně ne, pardon - ty totiž žádný nemáš," oplatím mu to a snažím se aspoň ještě na chvíli usnout. Ignoruje mou snahu a sedne si k mým nohám.

"Gratuluju ještě jednou ke včerejšku... Díval jsem se na diskusní fóra. Lidi tě milují," oznámil mi s představou sebe topícího se ve vaně plné dolarových bankovek té nejvyšší hodnoty.

"Jinak dnes jdeš nakupovat," nakrčil čelo, "neslyším žádný nadšený křik."

Poraženě jsem vzdychla a vstala z postele. "Taky že vůbec nejsem nadšená! Nákupy? Nenávidím je! Raději bych spala!"

"Život superstar není jednoduchý... ale tohle sis holt vybrala," rozhodil paže a nechal mi trochu soukromí. Zamumlala jsem už jen pro sebe: "Jsem jen holka, co ventiluje své pocity zpíváním..."

* * *

Po nekonečných nákupech jsem si zašla už raději sama na kafe. Potřebuju trochu provětrat hlavu a ne ještě s někým povídat o blbostech. Měla jsem pocit, že za chvíli usnu, ale domů se mi nechtělo - jakoby mě svazoval pocit, že... Nedokázala jsem to ani popsat. Intuitivně jsem se stále vracela k dnešním snům o tom dokonalém klukovi. Jakoby část z toho ani sen nebyla... A vrátit se domů? To bych nemohla. Teď ne. Něco mi v tom brání. Pocit, který nedokážu ovládnout - jakoby v tom bytě někdo umřel nebo se tam stalo něco hrozného... Až mě to vše děsilo. "Ehm," uslyšela jsem za sebou odkašlání. Uvědomila jsem si, že stojím někomu na noze. Sice vůbec nechápu, jak je to možné, když sedím, ale stalo se.

"Omlouvám se!" zasyčela jsem a okamžitě sundala svou nohu z nohy nějaké dívky. Doufám že jí ty lodičky nebudu muset platit... Vypadají na Vuittona. A ona na prvotřídní panenku barbie. Jen na mě zděšeně zamrkala a posadila se o dva stoly přede mnou. Chvíli jsem znuděně pozorovala, co dělá. Vytáhla si mobil se zrdcátkem a začala si dodělávat make - up, přesněji jen řasenku. Lehce jsem se nad tím pousmála a podívala se bokem. Možná tady má rande a chce vypadat dobře. Schválně se zdržím, abych viděla toho, na koho tady ona čeká - musím toho neznámého upřímně litovat. Kdo by chtěl s ní? Leda nějaký milionář a sukničkář. Chudák je i tahle holka - barbie.

"Dáte si ještě něco?" zeptala se mě servírka. Ani jsem si jí nevšimla.

"Ještě jednou to kafe, díky," usmála jsem se na ni. Potom jsem viděla, jak mi podává bílý lísteček. S otazníky v očích jsem se na ni podívala.

"Podepsala byste se mi, prosím? Byla jsem na včerejším koncertě a byl úžasný," vysvětlila.

"Děkuju! Jistě," načmárala jsem na papírek své jméno s věnováním - díky bohu, že existují uniformy s celými jmény zaměstnanců. Rudá štěstím poděkovala a spěchala pro mou objednávku. Holka - barbie mi věnovala krátký pohled a dál se věnovala svému make - upu. Potom se vchodové dveře do kavárny znovu otevřely a v nich stál vyšší kluk - muž. Měl na sobě baseballku, takže mu nešlo moc vidět do tváře. Ale jako správný gentleman si ji ihned sundal. A mě spadla čelist. Kluk z mých snů - byl to on. Určitě. Málem jsem spadla ze židle a holka - barbie po mě vrhla pohrdavý pohled. Potom se na něj usmála a mě to bylo jasné: čekala na kluka z mých snů.

Úsměv ji opětoval a posadil se naproti ní, takže jsem na něj měla výhled z boku jako na ni. Jak je tohle možné? Je to opravdu on... Tohle se přece ve skutečném světě neděje. Zdálo se mi o něm - byly to skutečné sny, jakoby se někdy kdysi dávno opravdu staly. A teď tady je. S ní. Chtěla jsem poslouchat jejich rozhovor, ale v kavárně byl hukot a navíc tady hrály nějaké staré vykopávky - ovšem dost hlasitě na to, aby hudba přestínila vše ostatní.

Potom se holka - barbie zvedla a odešla směrem k záchodům (beztak si jde ještě dodělat make-up). Ten kluk se začal rozhlížet po kavárně a potom spočinul očima na mě. Na chvíli se zarazil. A já také. Jeho tvář mi byla povědomá, nemyslím tím teď z mých snů. Je divné, že jsem si toho v těch snech nevšimla - znám ho. Je to herec. Možná bych si vzpomněla i na jeho jméno, kdybych nebyla plně zaneprázdněna jeho vlastní osobou. Když asi po pěti sekundách ode mě odtrhl pohled, sklopila jsem oči a cítila, jak se červenám.

Mám k němu přijít a říct mu: Ahoj, dnes se mi o tobě zdály skutečné sny... A potkala jsem tě tady. Vím, že tu jsi s tou blondýnou, ale nešel bys se mnou někam na rande?

Ok, tohle by nešlo. Už vím, co udělám: nic. Zavolala jsem servírku a ta ke mně nadšeně přihopsala. Zaplatila jsem jí a nechala pár dolarů do její kapsy. Po pravdě jsem jí vrátila celé včerejší vstupné. Vzrušeně mi poděkovala a zase odhopsala. Vstala jsem ze židle a zasunula ji zpátky na své místo, kde byla, když jsem přišla.

"Nashle!" uslyšela jsem tu servírku na mě ještě volat.

"Nashle," usmála jsem se na ni a vyšla z kavárny. Musela jsem se na chvíli zastavit a vrátit zpět do reality. I za předpokladu že tam vevnitř sedí on. Chvíli jsem se venku vydýchávala z té příhody a potom mi začal v kapse vibrovat mobil. Na displeji mi blikalo Jaredovo jméno.

"Ano?" zabručela jsem po zvednutí.

"Kde sakra jsi?! Máme schůzku s textaři pro tvé nové album!" začal mi křičet Jared do ucha, takže jsem mobil od sebe vzdálila. Vtom jsem za sebou uslyšela odkašlání. S trhnutím jsem se otočila a mobil mi z ruky spadl na zem. Stál tam on. Baseballku zase přiraženou na hlavě, ale teď se mi to nezdálo. Rychle jsem se pro mobil sehnula a divila se, že není rozbitý na kusy.

"Co to bylo za ránu?" ozval se Jaredův hlas v mobilu.

"Nic... Jo, za chvíli tam budu... Dvacet minut. Pa." Zastrčila jsem mobil zpátky do kapsy a podívala se na něj. Robert Pattinson - tak zní jeho jméno a příjmení. Teď jsem si vzpomněla.

"Manažer? S nimi je to fakt otrava, co?" prohodil vesele. Nervózně jsem se tomu zasmála.

"Nebyl jsi před chvílí vevnitř?" zeptala jsem se ho a zároveň nabrala odvahu. Kde se to ve mně bere? Čekala bych od sebe, že začnu utíkat a křičet... V přítomnosti kluka z mých snů.

"Jo a už se tam radši nikdy nevrátím... Nerozumíme si," zašeptal tu poslední větu, ale já ji slyšela.

"Je poněkud jiná," podotkla jsem a mluvila o holce - barbie. Jako on. Teď přikývl a jemně se na mě usmál.

"Maybe, že?"

"Robert, že?" Oba dva jsme se tomu zasmáli a dali se společně do kroku. Cítila jsem pocit podobný deja vu. Jen s ním teď. Vyděsilo mě to. Třeba ty sny nebyly náhodou...

"Musím už jít, vezmu si taxi domů, čeká na mě Jared - můj manažer," zamumlala jsem po chvíli a zapískala. Taxík mi málem přejel nohy, jak rychle u mě zastavil. Robert se nad tím pousmál a přikývl.

"Tak... někdy příště," zavolal, když jsem do auta nastupovala.

"Určitě," zavolala jsem na něj zpátky a potom ho sledovala v dálce. Dokonalého a skutečného kluka z mých snů.