Cítila jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

22. KAPITOLA - Čti správně přítomnost

Odvážila jsem se otočit. A on tam opravdu stál. Rob. Jak je to možné? Můžu mít zrovna já v tuto chvíli takové štěstí?

"Ach, jsi to ty!" zvolala jsem a vyskočila z lavičky. Hned jsem se mu vrhla kolem krku. Ale necítila jsem jeho paže, že by mě taky šťastně objaly. Odtáhla jsem se od něj a nechápala jeho výraz.

"Co se děje?" zeptala jsem se. "V tomhle světě neexistuju, chápeš? Vše spojené s Twilight mizí... Za pár chvil zmizím i já. Vrátí se čas... Tak to teď je. Budu dál jen Robert Pattinson, herec a člověk, který nikdy v žádném Twilight nehrál. A ty budeš zase Maybe. Úžasná zpěvačka. My dva se už nikdy nesetkáme..." šeptal a vypadalo to, že do něj udeřil blesk. Málem jsem nic nechápala - chtělo to opravdu hodně co vysvětlit.

"Proč se to děje?" zněla má otázka.

"To nevím. Asi proto že tajemství vyšlo najevo... Až se vše vrátí, prý už nikdy nebude Twilight existovat. Předpokládám, že se vrátíme do stádia, kdy jsi přesně pět let s Jaredem - manažerský vztah." Takže pár dnů před tím, než jsem se měla poprvé sejít se Stephenie... Je tohle možné? Jako bychom žili v nějakém nadpřirozeném světě. Jako bych se přemístila do krásné budoucnosti... a potom zpět do minulosti.

"Zapomenu?" začala jsem vzlykat beze slz.

"Všichni zapomeneme." Tohle stačilo na to, aby se rázem vše zničilo - smysl mého bytí, celý můj život... vše bude pryč. Najdu znovu cesto k Robovi? K muži svého života? Setkáme se znovu? Nebudu ho znát... a dá nás přesto osud dohromady jako tenkrát?!

"Je to vše až moc rychlé. Rychlý průběh, rychlý spád. Vše tak rychlé! A zmizí to..." začal a potom přestal. Viděl, že se už už hroutím k zemi. Bude mi trvat dlouho, než vše pochopím. Jestli to vůbec někdy pochopím.

* * *

Jak úžasný byl pocit, mít zase vedle sebe svého nejlepšího přítele a milovaného muže! A jak hrozný byl pocit, když vím, že můj nejlepší přítel už nikdy nebude existovat... a taky nevím kdy ta chvíle nastane - jak vůbec?

"Nebudeme se tím teď zabývat... Až to přijde, tak to přijde," prohlásil suše Rob a já se otřásla. Potom mě to napadlo - jak vůbec Rob věděl, kde jsem...? Zeptala jsem se ho.

"Jared mi dal vědět pomocí dalších upírů," zašklebil se. Jared mi chtěl pomoct? Myslela jsem, že mě za můj útěk bude chtít zabít! Leželi jsme na sedačce v bytě v New Yorku. Edward se pokupoval na židli a bez zájmu sledoval televizi. Tahle chvíle byla krásná, protože tady byli všichni, které miluju, ale zároveň hrozivá, protože je to jedna z posledních chvil, kterou s nimi strávím. A to bolí ze všeho nejvíce.

Slyšela jsem, že někdo klepe. Bez váhání jsem šla otevřít a jak mě překvapilo, když za dveřmi stál Jared! Usmál se na mě a já mu úsměv oplatila. Ještě před pár minutami bych byla připravena k boji s ním... Napřáhl své paže a já se do nich zatulila.

"Stýskalo se mi," povzdechl si a líbnul mě na čelo, "odpustíš mi?"

"Samozřejmě že ano... Nebýt tebe, už tu nejsem..." odpověděla jsem po pravdě. Potom jsme se vrátili za Edwardem a Robem. Já si lehla zpět na své místo a Jared si sedl do křesla k televizi. Začali se s Edwardem bavit o fotbalovém zápase a najednou se vše začalo vzdalovat. Jako bych sledovala můj obývák z ptačí perspektivy. Viděla jsem, jak mi Rob stiskl ruku. To bylo taky poslední, co mé oči zahlédly.

* * *

8. 7. 2009

Odzpívala jsem poslední písničku a běžela z pódia rovnou do sprchy. Bylo to dnes hodně náročné. Fanoušci jakoby ožili po jarním spánku. A začali léto prožívat až teď...

"Gratuluju!" vybafl na mě Jared hned jakmile jsem ze sprchy vešla, zabalená jen v ručníku. Jared je můj manažer - už 5 let. Nikdy bych ho nevyměnila.

"Díky," usmála jsem se na něj a vyprovodila ho ven, abych se mohla osušit. Potom jsem se převlékla do teplákové soupravy a byla připravená jet rovnou domů, do mého bytu v New Yorku. Jared mě odvezl až před dům a já mu zamávala na rozloučení s dokonalým dnem. Vyběhla jsem schody do svého bytu a jakmile jsem lehla do postele ve své ložnici, usnula jsem. Zdál se mi zvláštní sen. Byla jsem v něm já a dokonalý kluk... po pravdě mi připomínal jednoho herce. Leželi jsme na sedačce v mém bytě. Věděla jsem, že je s námi v místnosti ještě někdo jiný, ale já dokázala soustředit jen na něj. Když sen pomalu mizel, křičela jsem, nechtěla jsem totiž, aby skončil. Dokonalý kluk mi stiskl ruku a já se cítila tak prázdně... jakoby mi někdo umřel. A přesto jsem v tom snu dál chtěl být. Potom jsem se vzbudila. Rozsvítila jsem stolní lampičku a zrychleně dýchala. Vracely se mi vzpomínky z toho snu... Já a on v New Yorku, na nějaké přednášce... Bylo to tak živé. Muselo se mi těch snů o něm zdát hodně. Kolem pěti rána jsem zase usnula, ale o záhadném a dokonalém klukovi už se mi nezdálo.