Cítila jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

20. KAPITOLA - (Ne)jednoduchý plán

Probudila jsem se a uviděla skrz záclony prosakovat slunce. Dívala jsem se, jak jeho paprsky postupně osvětlují celou místnost, ve které jsem otevřela oči. Nakonec jeden z paprsků přešel i na mou ruku. A ta se začala třpytit. Lekla jsem se a vstala. Celé mé tělo osvítilo slunce a já se třpytila. Uslyšela jsem zavrzání dveří. Příliš hlasitě.

"Promiň... Hned pojedeme někam, kde slunce nesvítí," uslyšela jsem Jaredův zvonkový hlas. S trhnutím jsem se na něj otočila a on taky zářil. Jeho pokožka se třpytila. "Jak to myslíš?" zašeptala jsem nevědomky. Vzpomněla jsem si na neuvěřitelnou bolest... bolest kterou jsem teď prožívala. On... mě přeměnil... Je ze mě upír. Jako on.

"Ty jeden..." nemohla jsem najít to správné slovo, které by vyjadřovalo mou zášť k němu.

"Psst," usmál se a pohladil mě po kůži. Odstrčila jsem ho od sebe a on prorazil s velkou ránou dveře.

"Jejda," zašklebila jsem se. Má neuvěřitelná síla - jsem přece novorozený upír.

"Dávej trochu pozor, zlato," zasmál se a vstal. Dveře byly rozlomené na kousky.

"Nejsem tvé zlato," zavrčela jsem na něj a šlehla po něm zlobným pohledem. O kousek ode mě odstoupil. Klidně bych ho teď za to vše mohla zabít. Kdybych chtěla.

"Věci už máš sbalené. Můžeme vyrazit," prohlásil nakonec a chytil mě za ruku. Nechala jsem se ním odtáhnout dolů. Podal mi černý kabát, sluneční brýle, černý klobouk a černé kožené rukavice. Vše jsem si poslušně oblékla a nasadila. Jasná ochrana před zářením a vyzrazením.

"Kam jedeme?" zeptala jsem se ho, když se začal taky oblékat.

"Chtěl jsem ti udělat radost," usmál se," takže do Forks." Forks? No bezva.

* * *

Samozřejmě že tohle byl můj sen - žít ve Forks. Ale ne s Jaredem a ne jako upírka. Tohle totiž byla hotová noční můra. Zabydleli jsme se v domě nedaleko obydlí lidí. Považovali nás za sourozence. Díky bohu, že jsme měli stejné upírské znaky, jinak bych musela předstírat, že jsem Jaredova manželka a to by teprve bylo utrpení! Ovšem já stále hledala záminku, jak uniknout. Chtěla jsem zpátky za Robem a Edwardem. Vše jim říct a vysvětlit. Užírala mě má i jejich nevědomost.

A potom mě jednoho dne napadl plán - co takhle začít chodit na střední školu? Roky ve Forks ubíhaly a já už chtěla pryč. A střední škola? To bych teprve mohla utéct. Stala se ze mě upírka vegetariánka a před lidmi se umím ovládat... musím to zkusit. Vyzkoušet všechny plány, které mi pomůžou uniknout ze spárů Jareda a teď už i Forks. Navrhla jsem střední školu Jaredovi. Neustále hledal nápady, jak mi učinit pobyt ve Forks lepším, takže se mého plánu skvěle chytil. Zařídil mi falešné doklady a já mohla ihned zítra nastoupit jako nová studentka.

"Určitě to zvládneš?" ujišťoval se Jared večer před školou.

"Jistě," usmála jsem se na něj nuceně a naházela do batohu pár potřebných věcí na zítřejší školu, "bude to úžasné." To ho uklidnilo.

Později v noci jsme se společně vydali lovit do zdejších lesů, abych zítra neměla chuť na nějakého studenta zaútočit. Ráno jsem si nasadila kontaktní čočky, které perfektně skryly mé rudé novorozenecké oči. Ještě nebyly dostatečně zbarveny. Hodila jsem si na záda batoh a nasedla do svého nového auta - dárek od Jareda k přestěhování. Vyjela jsem a byla ráda, že dnes nesvítí slunce. Těch pár výjimečných slunečných dnů ve Forks mi totiž v plánu utéct nijak nepomůžou. Přijela jsem před školu a zaparkovala svoje auto na poslední volné místo. Nastupuju do posledního ročníku, je mi jasné, že se zřejmě moc mezi studenty "nechytnu". "To je ta nová, hele," uslyším šeptat skupinku holek. Málem bych zapomněla na mé vynikající a smrtící smysly. Vešla jsem do učebny trigonometrie a posadila se na volné místo. Studenti ve třídě po mě šlehali pohledy. Uhíbala jsem před nimi a přemýšlela, jak utéct - co jiného taky dělat? Mám za sebou polovinu studia fakulty chirurgie. Tímhle jsem si už dávno prošla. Hodiny ubíhaly rychle a přišla přestávka na oběd. Naložila jsem si na tác pár nechutných lidských potravin, které jsem měla jako člověk moc ráda - kousek pizzy, jablko a k pití colu. Našla jsem si volný stůl a snažila se nevnímat zvědavé pohledy ostatních v cafeterii.

"Ahoj," uslyšela jsem za sebou dívčí hlas, "můžu si přisednout?" Aniž bych se na dívku podívala, přikývla jsem a věnovala se dál balancování s jablkem a přemýšlením nad útěkem.

"Jsem Isabella a ty?" mluvila dál. Teprve tehdy jsem se na ni poprvé podívala. Kolik let uběhlo od vydání pravdivé knihy Stephenie Meyerové? Dost, už je sama po smrti.

"Nicole," zamumlala jsem své krycí jméno. Byla to opravdu jen shoda okolností nebo tato dívka vypadala jako knižní Bella? Opravdu vypadala. Tohle už není možné. Vše do sebe až příliš hodně zapadá. "Bello... totiž Isabello, ty taky studuješ poslední ročník?" zeptala jsem se jí. Jen přikývla a podívala se na mé jídlo. Nakonec se zakousla do svého sendviče s kuřetem. A potom mi vše došlo - pokud tohle je opravdu pravda a vše do sebe zapadá - musím zjistit více informací.

"Nevíš, kde bych našla místního policejního ředitele? Můj bratr s ním chtěl mluvit ohledně zabezpečení... domu," vymyslela jsem si rychlou výmluvu a čekala. Řekla přesně to, co měla: "Je to můj otec. Dám mu adresu... můžeš mi ji napsat na papírek." Tohle přece není normální. Je to snad jen hra? Nebo skutečnost... skutečnost, která přišla později než její "předpovězení"? Jak moc bych si teď přála, aby ještě byla Stephenie naživu!

"Ráda," usmála jsem se na ni a naškrábala mou adresu na kousek ubrousku. Podala jsem jí ho a ona ho zastrčila do kapsy. Tohle bude ještě zajímavý školní den.

* * *

"Jsi blázen!" zakřičel na mě Jared, "riskuješ prozrazení! Co když se o té knize dozví?! Těžko se z toho vzpamatuje! Je napsána o ní proboha a ty ji sem pozveš!" křičel dálů

"Nepozvala jsem ji, ale jejího otce..." zavrčela jsem na něj.

"A co hodláš udělat? Říct mu celým jménem a příjmením! Nebo mu rovnou říct, že se jeho dcera stane za pár let upírkou?!" Sedla jsem si na postel a chtělo se mi brečet. Možná tím vše zkazím. Neměla jsem na tu pitomou školu nastoupit - musí být přece jiný způsob, jak odtud utéct! V tom se ozvalo zaklepání. Ach ne, už je tady pan policejní ředitel. "Hodně štěstí," zabručel Jared a já vstala, abych mohla sejít ze chodů a otevřít řediteli. Štěstí teď budu určitě potřebovat - nebo taky rozum...