Cítila jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

16. KAPITOLA - Co osud nedal, nemůže ani vzít

"Udělej něco!" křičela jsem na Edwarda a slzy mi tekly po tváři. Rob se svíjel v bolestech na zemi. Nevím ani, kde to jsme. Jaksi nemůžu vnímat nic kolem sebe.

"Mám ho snad zabít, než by se proměnil v upíra?" ptal se mě Edward a mě bylo jasné, že to myslí vážně. Ale obě dvě možnosti vyjdou na stejno - pokud bude Rob upír nebo mrtvý, tak či tak ho navždy ztratím. Dívala jsem se na jeho dokonalou tvář a přála si, aby se nic z tohoto nestalo. Byla to snad nějaká souhra osudu? Kterou já nemám být zasažena?

"Ne... já jen... se bojím..." přiznala jsem.

"Běž odtud pryč. Neměla bys tu být. Musíš to hodně prožívat - je mi líto..." natáhl své paže, aby mě mohl zanést zpátky domů. Ale já o krok odstoupila.

"Ty chceš, abych se s ním už navždy rozloučila, že?" zašeptala jsem.

Jen přikývl a sklopil oči. Mám se s ním rozloučit... už ho nikdy neuvidím. Bude příliš nebezpečný?! Bude mě snad chtít... zabít?!

"Budu tady, dokud se nepromění," znělo mé rozhodnutí.

"Chceš radši zemřít, než bys odešla a zapomněla?" nechápavě vrtěl hlavou. Nechtěl náhodou tenhle Edward umřít v knize pro Bellu? Ach, jistě - v knize.

"Chci radši zemřít, než ho opustit." Posadila jsem se na zem a konečně se rozhlédla kolem sebe. Vypadalo to tady jako v nějaké staré chatě a bylo mi jasné, že opravdu nejsme v St. Louis. Všude kolem se to hemžilo pavučinami a pavouci jasně hlásali, že už tady dlouho nikdo nebydlel. Slzy už se mi přestaly řinout po tváři, což mě celkem uklidnilo.

"Četla jsi o tom, že?" promluvil Edward směrem ke mně. Mluví o transformaci - to bylo v tuhle chvíli jasné. Přikrčila jsem se. "Ano." Edward vstal a posadil se vedle mě. Lehounce mě objal a zašeptal, že vše bude v pořádku. Že se postará o to, aby vše bylo v pořádku. Jen jsem mu poděkovala a snažila se nevnímat Robovi bolestné výkřiky. Tohle bude trvat ještě dlouho. 

* * *

"Nechci jíst," zaprotestovala jsem, když mi Edward donesl bagetu. Už jsme v téhle chatě celý den. Snažila jsem se spát - a usnula na pouhou hodinu. Ovšem Edwardovo kafe jsem s jiskřičkami v očích přijala. Potřebuju hodně kofeinu. Pokud možno co nejvíce, abych to tady ještě mohla vydržet dříve, než omdlím únavou.

"Opravdu nechceš jít domů?"

"Samozřejmě že ne," zamumlala jsem a nalila do sebe horkou tekutinu. Bylo to jako čekat na operaci v nemocnici. Kdo by nečekal v čekárně na svého milovaného? Kdo by nebyl ochoten čekat, než se po operaci probudí?

"Jak dlouho to ještě bude trvat?" zeptala jsem se ho.

"Nevím, kolik jedu do jeho těla ten upír zanesl... Myslím, že hodně. Možná že už zítra bude po všem." Takže možná už zítra bude z mého Roba upír. Je to vůbec možné? Nakonec jsem přece jen usnula a kafe mi ani nepomohlo. Musela jsem spát opravdu dlouho - když jsem se totiž vzbudila, do chaty už prosvítalo světlo. Divila jsem se, že už neslyším žádný bolestný křik Roba. Zmateně jsem ze sebe odhodila pokrývku, kterou mě určitě přikryl Edward (a zřejmě ignoroval skutečnost, jak zaprášená je) a rozhlédla se. Nikde nikdo.

"Edwarde?!" zavolala jsem. Vzápětí jsem uslyšela jeho kroky a on se objevil vedle mě.

"Kde je Rob?" zamumlala jsem a vyskočila na nohy. Chtěla jsem se rozběhnout ven, ale Edward mě svými pažemi zadržel.

"Na lovu," zašeptal a mnou proběhla husí kůže.

"Lidí?" vyrazila jsem ze sebe zděšeně a bála se jeho odpovědi.

"Zvířat," usmál se měkce a ještě více zbledl. Zase jsem začala plakat. Opravdu bych asi měla odejít. Rob je teď upír a já s tím nic nenadělám. Už k sobě nepatříme. Nejsme knižní postavy - tohle je skutečnost. Zlá skutečnost. Když se nemůžeme vidět teď, tak už nikdy. Edward měl pravdu. Měla jsem odejít hned na začátku jeho proměny.

"Prosím, mohl bys mě odvézt na letiště?" zeptala jsem se ho a utřela si další slzu z tváře.

"Takže poletíš do New Yorku?" Jen jsem přikývla a on také. Potom si mě hodil na záda a utíkal lesy a loukami, než jsme se dostali zase do St. Louis. Nastoupili jsme do jeho auta a jeli na letiště. Po cestě jsem si ještě na univerzitě vyzvedla pár věcí a podepsala papír o odchodu ze studia. Tady už mě nic dobrého nečeká. Musím se vrátit domů. Tam kam opravdu patřím - do New Yorku.

* * *

Tisk ohlásil "Robovo zmizení" jako jeho smrt. Bylo těžké jen tak stát v koutě a mlčet. Odmítla jsem všechny rozhovory a na jeho pohřeb nešla. Nedokázala bych se dívat, jak pro něj rodina a blízcí pláčou, když on je živ. I když se z něj stal upír. Už tak bylo těžké se z toho nezbláznit. Denně mi chodily stovky mailů od fanoušků, jak mě litují. Všechny jsem je mazala a na své internetové stránky dala tento vzkaz:

Ahoj. Díky moc za vaši podporu, ale je to ještě horší, když čtu vaše maily. Moc za ně díky... ale musím se z toho vzpamatovat tak, že mi nikdo nebude Roba připomínat. Je to těžké pro všechny včetně mě. Myslím, že brzy ohlásím svůj návrat a můžete se těšit na nové album. Do té doby se o mě nic moc nového nedozvíte, tyhle stránky zatím nebudu aktualizovat. Vaše Maybe.

Je lepší se podívat pravdě do očí. Už nikdy to nebude jako dříve - ne bez Roba. Můj starý newyorský byt se nijak nezměnil. Ovšem když jsem seděla na sedačce, vše mi připomínalo, že Jared na mě kašle. Ani se se mnou nerozloučil a vůbec ho nezajímá, že Rob... je mrtvý. Alespoň pro tisk a svět. Z Jareda se zřejmě stal ten nejhorší manažer ze všech - který nemá žádné srdce. Dny ubíhaly velmi pomalu. Ale svého odchodu jsem nelitovala - myslím, že pokud bych Roba viděla, bylo by to ještě horší. Bylo mi jedno, zda by mě zabil. Jen jsem chtěla, aby... chtěla jsem, aby si myslel, že jsem ho opustila... myslím, že je to takhle snazší. Chci, aby žil svůj život, který mu osud nastolil - a neohlížel se na můj. Zrovna další nudné odpoledne kdy jsem přemýšlela nad tím, co bude dál, mi přišla návštěva. Myslela jsem, že to je opět pošťák nebo člověk, který si spletl dveře, ale byl to Edward. Šťastně jsem mu padla kolem krku, protože on byl důkaz Robovi existence - a má naděje. Potom jsem si všímal jeho černých duhovek a s omluvným úsměvem ho pustila.

"Co se děje, že jsi přišel?" zeptala jsem se ho zmateně a pozvala ho dál. Odmítl.

"Něco se stalo."

Pozvedla jsem obočí. Co se stalo proboha?! Nebyla jsem z toho šoku schopná ani se ho zeptat nebo mu nakázat, aby pokračoval dál.

"S Robem," promluvil nakonec a plynulým pohybem si mě hodil na záda.

Ve vteřině jsme seděli v mém autě a Rob řídil. Tak rychle až mi z toho šel mráz po celém těle.