Cítila jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

15. KAPITOLA - Náhoda za nic neručí

S Robem jsme si vyměnili role - to on teď byl až po uši v sešitech s poznámkami a já si užívala St. Louis. Všechnu látku jsem nastudovala dopředu, abych se mohla více bavit. Zrovna jednoho večer v polovině dalšího semestru se mnou Edward vyrazil do dalšího místního klubu. Ihned po něm šílely všechny holky - jako bych to nečekala. Bylo to pořád to samé dokola. První se ty holky podívaly na mě a zeptaly se, jestli s Edwardem chodím. Když jsem jim odpověděla ne, jejich oči se rozzářily a polapily mého nejlepšího přítele do svých pastí. Edward se ale nikdy opravdu polapit nenechal. Ví, kdy je potřeba zabrzdit. Zrovna když s Edwardem flirtovala další holka a já seděla znuděná u baru, opět jsem za sebou uslyšela Joshův hlas - jaká náhoda... Ale tentokrát nemluvil ke mně. Bavil se se svým kámošem.

"Kašli na to, Matte," po těchhle jeho slovech jsem se s trhnutím otočila. Hned si mě všiml a usmál se.

"Čau," zněl jeho pozdrav.

"Ahoj," mávla jsem mu a dál se věnovala svému drinku. Z jejich rozhovoru bylo jasné, že Matt odchází pryč. Za chvíli jsem ucítila Joshovu ruku na svém rameni.

"Neruším?" ozval se jeho hlas. Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou - jak by mohl rušit?

"Jak je to možné, že se my dva vždy potkáme?" hrál dokonalou ironii. Musela jsem se tomu od srdce zasmát. Zrovna v tu chvíli se u nás objevil Edward s mobilem v ruce.

"Dokumentuju tuhle párty," hlásal a vyfotil nás. Na té fotce budu určitě vypadat hrozně... Jeho ctitelky ho pronásledovaly a někdy fotily za něj. Zase jsem se musela zasmát.

"Nejdeš tančit?" nabídl mi Josh svou ruku. Koukla jsem na něj a odložila drink.

"Jasně," vložila jsem svou dlaň do jeho a šli jsme na parket. Hráli jen disco, takže se všichni pořádně rozjeli. Po třech písničkách už jsem skoro necítila nohy - DJ to asi pochopil, protože všichni na parketě byli nějak unavení a pustil pomalou písničku. No bezva, pomyslela jsem si pro sebe ironicky a chtěla odejít zpátky k baru. Josh mě ale zachytil dříve, než jsem to stačila udělat.

"Není to tvé gusto?" zamrkal, ale to už jsme se ploužili v pomalém rytmu.

"Asi bych už měla jít," vykroutila jsem se z jeho sevření. Popadla jsem svou bundu, která ležela na barové židli a do pěti sekund jsem byla venku. Edward byl vzápětí u mě.

"Už chceš jít?" zeptal se. Já jen přikývla. "Půjdu s tebou," prohlásil a oblékl si svou bundu.

"To nemusíš... jen se bav, půjdu sama," usmála jsem se na něj a dál ho přesvědčovala, že mi to nevadí. Nakonec mi uvěřil a díval se smutným pohledem, jak odcházím. Jakmile jsem se vrátila domů, Rob už ležel v posteli, ale nespal.

"Ahoj," pozdravila jsem ho a odešla do koupelny. Když jsem se za chvíli vrátila, už skoro usínal. Lehla jsem si vedle něj a vůbec se mi nechtělo spát - v hlavě mi pořád běžela dnešní noc s Joshem.

"Jak ses bavila?" zeptal se mě polohlasem a ještě u toho zívl.

"Skvěle," zamumlala jsem. Zítra naštěstí nemáme žádné přednášky ani semináře, takže si užiju volného dne s Robem.

* * *

"Proč jsi včera tak utekla?" Upustila jsem své kafe ze StarBucks a to se rozlilo na chodníku. Až potom jsem se odvážila otočit se.

"Nemám právo na dobrovolný odchod?" zamumlala jsem v otázce. Nasadila jsem si sluneční brýle pevněji na nos a snažila jsem se rychle odejít.

"Proč přede mnou vždy tak utíkáš? Nechceš být má kamarádka?" ptal se mě milým hlasem. Kéž bych takovou tóninu taky uměla zahrát. Zastavila jsem se, aby tahle scéna nevypadala příliš jako z amerického filmu.

"Neutíkám před tebou, jen spěchám. Chápeš?" Zakoulel očima a nenechal se tak rychle odbít: "A co má druhá otázka?"

Jaká byla druhá otázka...?! Mlčela jsem a on si to kdovíjak vyložil.

"Nebudu tě už otravovat..." zamumlal a obličej mu zesmutněl.

"Neotravu-" nadechla jsem se, ale jiný hlas mě přerušil: "Maybe! Tady jsi! Všude tě hledám!" Byl to Rob. Jen jsem se na něj podívala, nasadila úsměv a ledabyle zamávala.

Když došel až k nám, zamračil se na Joshe: "Zase ty?"

Chtěla jsem něco říct, ale ani jeden z nich mi nedal prostor.

"Jo, zase já. Vadí ti to snad?" zašklebil se Josh.

"Jasně že vadí. Běž si po svých..."

"Běž si po svých ty, Pattinsone."

Teď už jsem se do toho stačila vložit: "Jste oba pitomí!" zakřičela jsem jen a šla pryč sama.

Rob mě doběhl. "Promiň," zamumlal a chytil mě za ruku. Vyškubla jsem se mu. Bylo mi jasné, že celou tuhle scénu Josh sleduje.

"Proč jsi na něj tak hnusný? Nic ti neudělal."

"Pořád tě otravuje."

"Umím si to s ním vyřídit sama."

"Tak promiň ještě jednou. Fakt se to už nestane..." sklopil Rob hlavu. Přikývla jsem a šla zároveň s ním domů. Stejně nechápu, proč se ti dva tak nenávidí - ale problém je, že Rob nenávidí každého kluka kromě sebe, který je 2 metry v mé blízkosti. A teď už do toho zatahuje i Edwarda. Jakoby to nestačilo doteď.

* * *

Utíkala jsem, jak nejrychleji to šlo. V duchu mi probíhaly jednotlivé myšlenky rychle seřazené za sebou...

Konec s nočními procházkami, hlásala ta nejdůležitější. A nejvíce se nemohla má mysl zbavit posledních pěti minut. Vracela jsem se s Robem z párty na ukončení druhého semestru. Začíná nám další volno... to se přece vždy musí oslavit. Nevzali jsme si auto a rozhodli se projít nočním St. Louis. Jenže až teď vím, jaká to byla chyba. Bylo to vůbec možné? Když jsme šli tou noční osamělou cestou, všichni lidé už byli doma a já uslyšela něčí kroky. A to povědomé šustění. Kolem nás bylo pár stromků. Jejich listy šustěly. Už mi pomalu docházelo, co se děje... ale Rob neměl ani tušení. A když se před námi objevil ten muž, byla jsem o svém mínění naprosto přesvědčená. Vybral si Roba jako svou oběť. Popadl ho a já uslyšela křupnutí - bylo mi jasné, že mu tím trhnutím zlomil pár kostí v těle.

"Utíkej..." křičel na mě Rob a sesunul se k zemi. To jsem taky udělala a zřejmě to byla chyba. Jak jsem ho tam mohla nechat? Slyšela jsem jeho bolestné výkřiky. Musím se tam ihned vrátit. Zastavila jsem se a začala utíkat opačným směrem. Už na té cestě nebyli.

"Robe!" křičela jsem. Viděla jsem v dáli přicházet nějakou osobu. Byl to ten muž, jehož obětí se stal Rob? Potom mi došlo, že to je Edward.

"Pojď," hlesl jen a hodil si mě na záda. Neuvěřitelnou rychlostí jsme se dostali někam za město. Uslyšela jsem Robovi bolestné výkřiky. Trpěla jsem za něj, po celém těle mi běhala husí kůže.

"Už se tomu nedá zabránit... ten upír zmizel, když ucítil mou existenci..."

Nedá se zabránit čemu?! Rob přece není mrtvý!! křičely mé myšlenky.

"Probíhá transformace."

Takže z Roba se stane upír...?