Cítila jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

14. KAPITOLA - Všem jde hlava kolem

"Stanovení minimální reziduální choroby jícnu?" četl Rob zděšeně seznam přednášek.

"Je to u jícnu," opravila jsem ho a zamířila do budovy 58, kde se přednáška měla konat.

"To vše jsou důležité okruhy, které potřebujeme, abychom se odtud dostali," zakoulel Edward očima.

"A to je jen jedno ze 72 témat chirurgie. Potom ještě další témata dětské chirurgie, úrazové chirurgie, resuscitace..." začala jsem jim připomínat a dosáhla jejich zděšeného výrazu.

Když jsme došli ke vchodovým dveřím budovy 58, zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř. Cítila jsem, že mě Rob drží za ruku a to mi dodalo odvahu. Uvnitř už byli všichni shromáždění a na svých místech. A my byli jako oni nové maso... I když my jsme byli speciální nové maso. Všichni si rázem začali šuškat. Bylo jasné, že o nás. Procházela jsem kolem skupiny vypatlaných holek (takové co na střední byly určitě roztleskávačky a teď se zázrakem objevily na katedře chirurgie) a jedna z nich nahlas prohlásila: "Slavný pár! Kdo chce fotku na titulce Vanity Fair...?"

"Myslel jsem, že lidi na vejšce jsou rozumnější," procedil Rob skrz zuby, slyšela jsem to jen já a Edward. Potom jsme se posadili na volná místa a nudná přednáška začala. Dělala jsem si poznámky, ale bylo mi to k ničemu - některé názvy nedávaly ani smysl a já je určitě psala špatně. Najdu si to později na internetu. Jako vše ostatní, tím jsem si jistá. A taky určitě budu zakletá k věčnému učení. Taky se tak stalo. Bylo jen málo večerů, kdy by Rob nerval sešity z rukou...

"Neuč se pořád," vzal mi Rob sešit s poznámkami. Kdyby mě hned nato nepolíbil, opovážila bych se protestovat. Jakmile jsem získala chvíli na nadechnutí, ozvalo se zaklepání na dveře. Po chvíli dovnitř vešel Edward s omluvným úsměvem na tváři.

"Neklepeš?" obořil se na něj Rob. Odstrčila jsem ho od sebe a vstala z postele.

"On klepal," zastala jsem se Edwarda a zároveň se ho zeptala, co potřebuje. Prý se chtěl jen zeptat, jestli nejdeme do toho nového klubu ve městě. Slyšela jsem Robovo odfrknutí mířené na Edwarda, nikoli na klub.

"Já půjdu ráda," souhlasila jsem a cítila pohled propalující mi záda. Uklidila jsem sešit ležící na zemi a oblékla se. Do koupelny za mnou přišel Rob.

"Proč jdeš s ním?" zasyčel na mě.

"Chci se jen pobavit. Jdeš taky?" mrkla jsem na něj a on rázně zavrtěl hlavou v nesouhlas. Ve skutečnosti se ho snažím naštvat - už mě totiž štve, jak Edwarda nenávidí. Chci mu ukázat, že on je můj nejlepší přítel a tak to vždy bude.

"Vypadáš kouzelně," prohlásil Edward, když jsem se vrátila zpět. Rob za mými zády opět zasyčel. Jen jsem ho krátce políbila a vyšli jsme vstříc dnešnímu večeru.

* * *

Uběhl už celý semestr. Edward si zrovna dal ve škole na týden "volno" a odjel na návštěvu za rodinou do Aristooku. Rob hrál uraženého, že s ním kvůli učení naprosto přestávám komunikovat. Takže jsem byla odsouzena k dalším školním dnům bez mých věrných společníků. Zrovna když jsem spěchala do další budovy na další nudnou přednášku, tentokrát o nádorech pankreatu, zastavil mě nějaký kluk.

"Už nezpíváš?" zněla jeho otázka.

Zastavila jsem se a otočila se na něj. "Ne." Když jsem se znovu dala do kroku, on zase začal blábolit.

"Proč?" nechápal.

"Aby ses měl na co ptát," procedila jsem skrz zuby a to ho odehnalo. Ovšem na přednášce se posadil vedle mě.

"Jsem Josh," nabídl mi svou ruku. Rychle jsem mu jí potřásla a nic neřekla.

"A ty?" zeptal se mě se zvednutým obočím. Poslouchá mé songy a neví, jak se jmenuju...?

"Maybe," ozval se za mnou Robův hlas. Pan uražený vstal z mrtvých? Josh se posunul o jedno místo dál a jeho původní zaujal Rob.

"Umím mluvit," zašeptala jsem.

"Ale neumíš se ho zbavit," usmál se na mě a líbnul mě na tvář. Josh si toho všiml a trochu sebou cukl. Byla jsem si jistá, že Rob přemýšlí, jak Joshe zabít, abych si toho nevšimla. Když všechny dnešní nudné přednášky skončily, Rob šel napřed, aby mě mohl vyzvednout autem. Musela jsem totiž ještě zajít za posledním přednášejícím profesorem kvůli mým poznámkám. Ovšem někdo se za ním rozhodl zajít taky - Josh. Jakmile mě uviděl, na jeho tváři byl znatelný široký úsměv. Jen jsem se zašklebila a čekala, až se uvolní místo.

Když se tak konečně stalo a Josh procházel ven kolem mně, zamumlal: "Ahoj Maybe." Jeho pozdrav jsem ignorovala a začala vyřizovat své poznámky. Profesor byl přesně tak dutý a ignorant, jak jsem si myslela, takže jsem do Robova auta nasedala pěkně naštvaná.

"Vyhodil tě?"

"Ještě to aby udělal," zašeptala jsem, "někdy přemýšlím nad tím, že se nestanu chirurgem..." 

"Ale no tak, baby-maybe," oslovil mě přezdívkou, "máme teď skoro pořád volno a mezi semináři a přednáškami hodinové přestávky... byla by to škoda... vzdát se svého snu."

Ale můj sen byl být zpěvačkou a to se mi splnilo, chirurgie byla spíše zvědavost... pomyslela jsem si pro sebe. Došlo mi, že je to Robův sen a já mu ho nechci kazit, na to ho až příliš miluju. Ale jsem pevně rozhodnutá, že ihned po dokončení vysoké se dám pevně na svou kariéru. Budu zase zpívat a koncertovat. Stýská se mi po běsnění publika.

"Máš pravdu," připustila jsem nakonec a nechala stéct slzu po mé tváři. Ta křehká kapka přivodila další proud kapek. Nechtěla jsem, aby si toho Rob všiml, takže jsem se ihned po zastavení vzdálila jakoby do obchodu. Musím se uklidnit. Takhle mě nesmí nikdo vidět - jsem zdrcená sama ze sebe.

"Maybe?" uslyšela jsem za sebou něčí hlas. Nejdříve jsem si utřela další slzy z tváře a až potom se otočila. Byl to Josh.

"Co tady děláš? Umíš se snad přemisťovat nebo mě pronásleduješ?" vyjela jsem po něm a nevědomky se z mé hrudi začaly ozývat vzlyky.

"Co se ti stalo?" zesmutněl. Nechala jsem ho přistoupit ke mně blíže a objat mě. Měla jsem na sebe vztek, že mi je v jeho náručí lépe. Měla jsem zavřené oči a bála se je otevřít... z toho důvodu, že by se mi tahle chvíle jen zdála. Co to povídám? Přece Joshe nenávidím... jen mě pořád pronásleduje a je otravný...

"Chceš zajít na kafe?" zeptal se mě, jakmile jsme od sebe zase odstoupili a já jako zázrakem už nebrečela.

"Ne, to nejde, promiň," sklopila jsem oči.

"Jo, chápu... tvůj přítel by si to špatně vyložil..." zakřenil se.

Jen jsem přikývla a rozhodla se pokračovat dál v cestě. "Tak se měj, Joshi," usmála jsem se na něj, "a díky."

Věnoval mi okouzlující úsměv a vydal se opačným směrem. "Není vůbec zač, Maybe," slyšela jsem ho ještě v dáli volat. Ale je zač, pomyslela jsem si pro sebe. Možná ten Josh není zas tak pitomý a vlezlý jak jsem si původně myslela - možná je totiž mnohem lepší, než by se mohlo zdát.