Cítila jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

12. KAPITOLA - Začít od konce

Rozhodla jsem se, že skončím se svou kariérou. Nejsem už schopná napsat jeden jediný text. Jak reagoval Jared? Řekněme, že mi udělal až příšerně americkou scénu. A potom odešel. Nadobro. Hledat si po pěti letech práci - jaká hvězdička mu svěří svůj osud? Jsem si jistá, že každá žena při pohledu na něj udělaná cokoliv. Jackson byl také velmi zklamaný, takže šel hledat útěchu u Nikki, se kterou natočil singl... Ale pořád je věrný své přítelkyni. Té zrzavé nádherné dívce, jejíž jméno jsem už zapomněla. Jsem si ale jistá, že v Jacksonově životě má až příliš velkou roli - navždy. Edwarda jsem už příliš dlouho neviděla. Ale dala jsem si malé předsevzetí do svého nového života obyčejné holky - půjdu ho a jeho rodinu co nejdříve navštívit. Nedostala jsem se k Robovi... Poslední titulky novin o něm zní: O kom slavné ženy sní? Je na roztrhání. A taky jsem přesvědčená, že na nějakou Maybe, se kterou stráášně dávno natočil singl, už zapomněl. A přitom nechápe, že ta Maybe by pro něj udělala cokoliv na světě - kdyby on o to cokoliv a hlavně o Maybe stál... Když jsem se tak potácela na pokraji svých sil, rozhodla jsem se napsat konečný song, který se postará o to, abych tak rychle neupadla do zapomnění. Jmenoval se "Začít od konce" a já se po dalším jeho přečtení rozhodla nikdy ho nevydat. Byl až příliš osobní. Takže jsem začala žít normálním životem. Nedávno jsem potkala Nikki. A vzpomněla si, že to ona mi tenkrát otevřela oči. Měla jsem je spíše přivřené než zavřené a ona učinila zázrak, aby mi dopřála zase plné vidění. Ano, doteď jsem její "tajemství" nedostala z hlavy: Jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáváme...

* * *

Nenávidím nudná odpoledne. Zrovna jedno takové na mě dnes padlo. Rozhodla jsem se tedy, že nebudu s nikým komunikovat a raději budu spát. Někdy mě napadá, že bych se měla oficiálně přejmenovat na Maybe Lenoch, těší mě.

Ťuk, ťuk. Ach, jak já tenhle zvuk nenávidím. Vždy mě donutí vstát a jít otevřít dveře. Někdy je to jen náhodný člověk, který si spletl dveře, jindy zas pošťák a včera to byly děti pějící vánoční koledy. Nejsou Vánoce až za týden...? Ale dnes za dveřmi stál Jared.

"Co chceš?" zabručela jsem místo pozdravu. Není náhodou tohle ten člověk, který se na mě vykašlal, když jsem skončila s kariérou? Odpověď zní ano, je to on!

"Řekněme, že jsem udělal chybu a chtěl bych ji napravit... co ty na to?" zeptal se nakonec s otazníky v očích.

"Záleží na tom, jak bys ji chtěl napravit." Sám se pozval s úsměvem dál a ihned mi otevřel šatník. "Asi bych měl zase zavolat té roztomilé blondýnce, aby ti tady uklidila," zamumlal si pro sebe.

Jen ona ne. Moc dobře si ji pamatuju - za celé dopoledne s ní jsem pronesla jednu jedinou větu! A to jsem ani nevěděla, jak se ta blondýna jmenuje - za to mi vyluxovala celý byt. Jsem si jistá, že ji tenkrát Jared tučně podplatil. To byl ten den, kdy jsem se poprvé setkala se Stephenie... je mi z toho do breku. Jak je možné, že vše tak rychle tak uteklo? Jak je možné vše, co se za těch pár měsíců stalo? Nejúžasnější dny mého života. A taky nejhorší, že.

"Proč se mi hrabeš ve skříni?" zavrčela jsem na Jareda.

"Chci si půjčit něco na sebe," pronesl ironicky, "nebuď pitomá... Ty se teď oblečeš, jak nejlíp umíš. A za tři hodiny mi pěkně poděkuješ. Tím jsem si jistý." Nedal mi prostor na mé otázky. Vytáhl mi ze skříně šedé úzké džíny a hodil je za sebe. Potom černý top.

"Je zima, Jarede. Víš, co to znamená? Že v tomhle venku umrznu." Za topem letěla černá bundička. "To už je lepší," pronesla jsem zamyšleně a uvažovala, na co to vše je. Nakonec vytáhl ještě černé lodičky. Otevřela jsem pusu na protest.

"Pšt, teď si to obleč. Čekám vedle," odešel jakoby nic do obývacího pokoje. Raději jsem ho poslechla. Co jiného mi zbývalo? Když jsem byla oblečená, připadala jsem si jako největší hlupák. Ani nevím, proč tohle dělám. "Můžeš," sykla jsem naštvaně. Jared přikráčel zpátky a prohlédl si mě.

"Řekneš mi už-" nadechla jsem se.

"Až dodělám make-up..." přerušil mě a posadil mě na židli. Jared dokáže zaskočit opravdu ve všech situacích - takže ze mě vytvořil rázem krásku. Divila jsem se svému vlastnímu odrazu v zrcadle. Rudé vlasy mi narovnal a upravil, aby hladké splývaly s mými rameny. Tohle už fakt nedává smysl. Když už jsem konečně byla připravená na nevím-co, vyšli jsme do zimního New Yorku. Jared mi otevřel dveře od svého auta a posadil se na místo řidiče. Když jsme po pěti minutách jízdy zastavili, všimla jsem si, že jsme na místě, kde je výhled na New York nejkrásnější. Chodím sem často... a byla jsem tady taky s Robem. Srdce mi při té představě málem pukalo. Jak krásně mi tady s ním bylo a já si ani neuvědomila, že ho miluju. Teď to vím a je mi to k ničemu.

"Jsme tady. Hodně štěstí," zašeptal Jared a otevřel mi dveře - nevystoupil z auta, jen zmáčkl tlačítko, automatika.

"Vůbec to nechápu. Chceš, abych tady umrzla? Jarede, nemáš teplotu?" snažila jsem se všemu přijít na kloub.

Jen se zachechtal a naznačil, ať vystoupím. Raději jsem ho poslechla a dívala se, jak odjíždí. No bezva. Abych si hned teď zavolala taxi. Co si to ten Jared sakra dovoluje? Nejdříve ze všeho jsem se ale rozhodla, že si to tady naposledy užiju, než půjdu sedět do vězení - za vraždu, kterou spáchám na Jaredovi ihned, až si zavolám to taxi... Samozřejmě si dělám legraci. Ale je to fakt idiot. Zajímalo by mě, za co mu mám poděkovat...?! Díky, Jarede, že jsi mě tam nechal ztvrdnout?

Zamířila jsem k jedné lavičce, sice u ní už někdo stál, ale to mi bylo jedno. Naštvaně jsem se dívala na noční New York, který jsem teď měla jako na dlani.

"Proč nesedíte?" obořila jsem se bezdůvodně na toho člověka. Jsem zlá. Sledovala jsem ho, jestli se na mě otočí. A to taky udělal. Najednou jsem slyšela své srdce - zrychlilo se neuvěřitelným tempem.

Byl to Robert. V tu chvíli jsem si opravdu stoprocentně uvědomila, že jsem vždy milovala jen jeho. Nikdy Jared ani Edward, Vždy jen Rob. A pokud jsem si myslela, že miluju někoho jiného, byl to klam. Klamala jsem samu sebe.

"Protože jednou jsem tady byl s úžasnou dívkou, která mi řekla, že když sedím, nebudu mít tak krásný výhled na New York. Na lavičce se mi prý nikdy nemůžou podlomit tou krásou kolena." Potom se přiblížil ke mně a zachytil rty slzu, která mi stékala po tváři.

"Co Londýn?" zněla má otázka. Slyšela jsem jeho tichý smích.

"Ten k životu nepotřebuju. To tebe potřebuju, abych mohl žít - abych vůbec přežil na tomhle světě," šeptal.

Jared měl pravdu - opravdu mu za tohle poděkuju.

"Mně tohle vše došlo až příliš pozdě..." zlomil se mi při posledním slově hlas. Podíval se mi hluboko do očí a ledovým klidem pronesl: "To bych neřekl... co náš první polibek? Já tě celou dobu brzdil... to já zavinil vše. Chci učinit pokání."

Tentokrát jsem se tiše zasmála já: "Robe a jak si to pokání představuješ?"

Místo odpovědi mě políbil - na znak dokonalého pokání.