Cítila jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

10. KAPITOLA - Ztráty a nálezy

"Maybe, co se děje?" nechápal Jared a sedl si k mým nohám jako obvykle. Ovšem teď byly zakryté obrovskými "přinášeči tepla".

"Edward je přece mrtvý, řekla mi to Alice a Esme!" křičela jsem a plakala přitom.

"Zase ten tvůj Twilight... jen sladce spi, Maybe... stavím se ráno, až budeš čilá a v pořádku," usmál se ještě a potom za sebou zabouchnul dveře.

Něco se tady děje. A já to musím co nejdříve zjistit. Bylo mi jedno, že se stále třesu zimou. Vstala jsem z postele, oblékla si co nejvíce teplého oblečení a vyšla ven. Okamžitě jsem nasedla do auta a nastartovala. Cesta trvala dlouho, až mě to přivádělo k šílenství. Když jsem konečně dojela do Aristooku, zrychlila jsem, abych byla co nejdříve u lesní cesty. Potom jsem nechala auto odstavené a pospíchala na místo, kde jsem se s Edwardem setkávala. Nečekala jsem na nic a začala volat do hlubokého lesa, teď už osvíceného ranním sluncem, Edwardovo jméno. Zrovna když už mi docházely hlasivky, se ozvalo šustění listů. Vyčkávala jsem a po chvíli se málem zase snesla k zemi jako se další slza z mého oka snesla k mému srdci. Edward se objevil přímo přede mnou. Dokonalost čišela z každého milimetru jeho kůže a já už chápala, jak se Bella v New Moon cítila, když se s Edwardem zase shledala v Itálii. Tak jako já teď. I když on nemiluje mě a já nemiluju jeho. Zřejmě.

"Co tohle znamená?" zašeptala jsem a měla chuť začít znovu křičet - teď už ale vzteky.

"Vše ti vysvětlím," přiblížil se ke mně, ale já odstoupila.

"Začni dříve, než tohle vše vzdám," posadila jsem se do trávy a čekala s rukama založenýma na hlavě. Srdce mi tlouklo neuvěřitelně, až jsem se bála sama sebe.

"Když jsme se seznámili, vstoupila jsi do neuvěřitelného nebezpečí. Nemůžeš se jen tak kamarádit s krvelačnými upíry... Tím nemyslím mě a mou rodinu. Realita je opravdu taková, že když znáš nás, znáš i ty ostatní - nevegetariány. Stephenie už to nebezpečí podstoupila a až teď se konečně umoudřila, ale já hned... poznal, že ty jsi jiná. Že jsi jako Bella. Ty by ses neumoudřila a místo toho bys raději... zemřela. Jsi tak úžasný člověk, že jsem tuhle skutečnost nemohl připustit. Proto jsem mou rodinu požádal, aby ti lhali o mé smrti. Kdybys uvěřila tomu, že jsem mrtvý, nevrátila by ses už za námi a nebezpečí by bylo pryč. Žila bys dál v New Yorku. Chápeš, jak jsem to myslel? Zřejmě to ale byla chyba..."

Samozřejmě jsem teď měla vztek, ale taky jsem ho chápala: tenhle skutečný Edward je totiž uvnitř naprosto stejný jako knižní Edward. Oba chtějí jediné - bezpečí pro člověka, na kterém jim záleží. A také jsem teď byla neuvěřitelně šťastná, že je naživu. A taky že jsem se to dozvěděla dříve, než bych zešílela. Nečekala jsem na nic dalšího a přistoupila k němu blíž, abych ho mohla objat. Tak jsem taky udělala. Cítila jsem přeš všechnu látku na mém těle jeho chladnou pokožku a nevadilo mi to. Jediné co mi teď vadí, je skutečnost, že jednou budu mrtvá já a on tady zůstane. A já nebudu moct být s ním.

"Díky," zašeptal, "že jsi mi dala šanci tě poznat."

Po tváři mi stekla další slza a dotkla se koutku mého rtu.

"To já díky tobě... za spoustu věcí," zašeptala jsem také. Tahle chvíle byla tak dokonalá, že k ní ani nebylo co říct. Snad jen jsem si přála její věčné trvání.

* * *

"Málem jsem vyhlásil pátrání! FBI!!" křičel na mě Jared, když jsem se vrátila domů.

"Promiň," zamumlala jsem a snesla se na postel. Byla jsem velmi unavená a ihned usnula. Po probuzení to bylo trošku jiné - Jared byl méně rozčilený.

"Co se děje? Řekni mi to. Absolutně nejsem v obraze," stěžoval si a seděl jako obvykle u mých noh. Přitom divoce cvakal na svém iPhonu. Chudák, má se mnou spoustu práce.

"Víš, někdy se... fantazie stane skutečností," zamumlala jsem jen a čekala jak zareaguje.

Povytáhl obočí a prohlásil: "Znám tě dobře na to, abych věděl, že z tebe nic dalšího nevytáhnu... takže tě pro teď nechám. Ale jsi schopná začít zase pracovat a dohnat vše zmeškané?"

Přikývla jsem a vyskočila z postele. Jediný brouk, který se mi vrtal v hlavě, zněl: Rob se stěhuje už za... Dobře, nebyla jsem schopná to vypočítat. Ale vím, že mi zbývá asi týden a pár dní, abych brouka z hlavy vyhnala. Ovšem vůbec nevím jak na to. Po Jaredově verdiktu jsem začala opět plně pracovat a v noci se tajně vykrádala za Edwardem, který mě bral na procházky po různých místech - naposledy jsme byli v Montrealu. S jeho rychlostí je to snadnější, když on přichází za mnou. Stali se z nás přátelé na život a na smrt. Bylo to něco více než láska. To něco, co boří mýty a skály. To něco, co nikdy na světě nepřemůže. A přesto jsme necítili potřebu spolu... chodit (jak zvláštní slovo pro vztah upíra s člověkem). On byl prostě můj ztracená kousek života a já pro něj to samé. To stačilo více než cokoliv jiného. Ovšem přesto brouk jménem Robert neodcházel z mé hlavy.

A Rob mi "utekl" do Londýna. Když jsem během dne osaměla, tajně jsem pro jeho odchod brečela a litovala každého ztraceného okamžiku, kterého jsem si v jeho blízkosti nevážila. Až v poslední době mi došlo, co k němu cítím. I když on totiž nemiluje mě, já jeho ano. Možná je to bláznivé, ale miluju dva Edwardy: jednoho skutečného a druhého filmového. Ten první je pro mě ale nejlepší přítel a ten druhý největší láska (i když podle pohádky by to mělo být přesně naopak, že?).

* * *

"Máš už songy na nové album?" zeptal se mě jedno chmurné odpoledne Jared. Samozřejmě že ne! Jak bych mohla? I když inspirace k textům mám docela dost...

"Pracuju na tom," zalhala jsem a vykroutila se z rozhovoru. Ovšem to se mi tak rychle nepovedlo, i když jsem o tom byla přesvědčená.

"Jackson Rathbone mi včera volal a ptal se, jestli by nemohl spolupracovat na tvém albu. Že jste prý o tom jednou mluvili... a zdá se mu, že spolupráce s tebou by byla úžasná, když si tě tak Rob vychvaloval."

Jackson Rathbone? Oh proboha... takže on se mnou chce spolupracovat! Tady se někdo snaží o mou srdeční zástavu.

"Co jsi mu řekl?" vykoktala jsem.

"Tak nějak jsem předvídal tvou reakci... a už máme zpoždění. Jackson nás netrpělivě čeká za rohem v té nové restauraci..." odkašlal si Jared a já mu šťastně padla kolem krku.

"Tak na co čekáme?" zvolala jsem a utíkala vstříc novému osudu.