Cítila jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

Tohle možná není tradiční povídka, ale pořád je to TwiFiction, což postupem času zjistíte =). A třeba budete mít s hlavní hrdinkou i něco společného - pokud někde ve skrytu duše taky doufáte, že upíři od Steph existují ;-) Možná vám tahle povídka bude připadat primitivní jako mě... ale postupem času se to snad zlepší... =)

1. KAPITOLA - Splněný sen

"Ahoj všichni mí fanoušci! Děkuju moc za podporu, kterou jste projevili při včerejším koncertě v Madison Square Garden, byli jste úžasní a snad se vám má rocková show líbila. Děkuju, s láskou vaše Maybe."

Okay, to by mohlo stačit. Kliknu na "zveřejnit" a vzkaz už trůní na mém oficiálním webu. Uvědomím si, že jsem ještě od včerejška pěkně unavená. Wow, byl to fakt pořádný koncert... Vypnu notebook a lehnu si do postele se svou biblí (nejsem křesťanka, mám na mysli Rozbřesk =)). Začtu se do 27. kapitoly a v té chvíli za sebou uslyším Jaredův hlas:

"Po kolikáté už to čteš?"

Jared je můj manažer a umí zaskočit ve všech situacích. Tráví se mnou 24 hodin denně a někdy si ze mě dělá legraci, že by se vrhl střemhlav kulce, která by mě měla zabít. Je taky trochu cvok. Někdy mi sice jeho řeči lezou na nervy, ale neměnila bych. Je to můj princ, ale jednou přece jen potkám svého krále. Snad.

"Jako kdyby tě to zajímalo," zabručím a kniha vzápětí putuje na noční stolek.

"Stop... slavíme!" vykouzlí zářivý úsměv, pro který holky dobrovolně umírají - kromě mě.

"Doufám, že tvoji smrt Jarede..." zažertuju a jeho úsměv nabere na velikosti.

"Sice nerad, ale zklamu tě, ještě jsem totiž živ a zdráv," vytasí za zády láhev šampaňského. Vstanu z postele a seberu mu jeho překvapení z ruky. Varovně mě zatahá za culík, ale stále se usmívá. Mám chuť ten sekt otevřít a nasměrovat zátku tak, aby mu střelila do obličeje.

"Řekneš mi už konečně, o co jde?" vyštěknu na něj. Místo odpovědi odtančí k nočnímu stolku a uchopí do ruky můj Rozbřesk. Nadechnu se, abych něco řekla, ale on ukáže varovně prstem. Zřejmě věděl, co by z mých úst padlo - nějaká hrozná a kyselá nadávka.

Na chvíli mou knihou zalistuje a potom ledovým klidem pronese: "Budeš mít song na oficiálním soundtracku k filmovému ztvárnění Rozbřesku."

Vytřeštila jsem na něj oči. Konečně knížku položil zpátky na noční stolek a přišel mě obejmout. "Gratuluju...za dva dny máme sraz se Sarah Meyerovou, aby nám prozradila, co přesně by si představovala ona a tvůrci filmu."

"Je to Stephenie, ne Sarah," opravím ho, ale mám šílenou radost. Jaký fanoušek by neměl?

* * *

Jakmile Jared vyklidil pole, samozřejmě už jsem nemohla usnout ani odpočívat. Ta informace mě naprosto probudila k životu. Co když to pokazím? Myslím, že tahle otázka mi nedá pár dalších měsíců spát... Do jaké části chtějí použít můj song? A jaký vůbec? Co když z té nervozity nedokážu žádný složit a napsat?! Uslyším vyzvánět můj mobil. Přepnu ho na reproduktor, třepu se mi tak ruce, že bych ho u ucha nedržela. Hlavně klid.

"Tady Maybe, kdo tam?"

"Nevidíš mé jméno na displeji?" zahřmí Jared. Sotva odešel a hned volá! Ten kluk není normální...

"Nejsi můj osobní strážce, ale manažer. Co chceš?" povzdechnu si.

"Setkání se Sarah je už zítra. Stavím se pro tebe ve dvě odpoledne."

V břiše mi poletují motýlci. Už zítra?! Takže jen jedna bezesná noc... ale přesto. Nejsem ani připravená. Setkám se s bohyní Twilight ságy a pomalu ani nevím, co jí řeknu... ach proboha. Beztak se na místě sesypu.

"Jsi tam, Maybe?"

Zabručím že jo, ale myšlenkami jsem úplně jinde. Jared raději ukončí svůj monolog a já padnu odevzdaně na postel. Živá Stephenie Meyerová... Doufám, že Jared zítra nesplete její jméno... Vzápětí jsem upadla do hlubokého spánku a žádná noční můra o zítřku se mi kupodivu nezdála.

Ovšem ráno to bylo mnohem Mnohem MNOHEM horší. Měla jsem žaludek jako na vodě a věděla jsem, že sebemenší rychlý pohyb způsobí okamžitou reakci mých vnitřností.

"Pořád je to jen setkání," šeptala jsem si a nevnímala klepání, které po chvíli přerostlo v hlasitý buchot. Buď se tady někdo snaží mě naštvat nebo rozdrtit dveře!

S trhnutím jsem otevřela. Stála tam blonďatá dívka s jasně modrýma očima. Smála se od ucha k uchu.

"Jared říkal, že bych sem měla zaskočit... prý to tady vypadá jako v doupěti," nakoukla dovnitř a vešla. Jen jsem se nadechla a ona zase začala mluvit.

"No to víš... znáš ho. Myslí si, že jsi z toho dneška fakt na prášky. Prý tě mám vzít na čerstvý vzduch... ale nejprve tady trochu uklidím. A vyvětrám," nakrčila nos.

Přikývla jsem a neměla co říct. Neznala jsem ji, ale ona o mě zřejmě věděla všechno. Dívala jsem se, jak luxuje můj byt a přemýšlela nad tím, jak moc Jareda zná. Potom mi našla ve skříni oblečení a hodila mi ho na hlavu. Nasoukala jsem se do jejího výběru a vyšla s ní ze dveří. Ona nevypadala vůbec nervózně - to jen já jsem jediný člověk na téhle planetě, který má pocit, že je už pár hodin na horské dráze.

Naštěstí měli volný stůl v restauraci nedaleko mého bytu, takže jsem nemusela absolvovat dlouhou cestu po rozpáleném chodníku. Překvapilo mě ovšem, že nám ta holka objednává oběd. Není náhodou ráno? Instinktivně jsem se podívala na hodinky. Jak je to možné? Je už jedna odpoledne! Ach to ne. Za hodinu pro mě přijede Jared. Horská dráha udělala pár dalších přemetů. Asi budu zvracet.

"Je ti dobře, Maybe? Celá jsi zbledla."

To ta upíří četba, zaklela jsem pro sebe. Samozřejmě z legrace. "Je mi fajn." Uvědomila jsem si, že tohle je první věta, kterou jsem jí dnes řekla.

Donesli nám oběd a já se ho ani nedotkla. Riziko zvracení bylo pořád na místě. A projevilo se obzvlášť, když jsem najednou uviděla vcházet dovnitř Jareda. Byli domluveni? Výraz jeho obličeje mi jasně dával najevo, že ano. A tohle byla taky restaurace, kam by měla za pár minut dorazit bohyně bohyní.