Cítil jsem naději

Autorka: Tracy.Hale

2. ČÁST - Setkání se Stephenie

Maybe vypadala tak nervózně. Celá zbledla a skoro jsem viděl, jak nemůže dýchat. Chtěl jsem ji obejmout a říct, že to vše zvládne - ale nějak jsem byl přikovaný k židli. Naproti bylo volné místo pro Stephenie. Maybe se tam dívala pohledem, který naznačoval, že se co nejdříve zhroutí. A potom Stephenie na(ne)štěstí vstoupila dovnitř. Házela úsměvy na všechny strany a já cítil, jak se tělo Maybe zbavilo té upnutosti. Oddechla si jako já. Potom nám Stephenie mávla a já si stoupnul ze židle, Maybe mě následovala potřásla si s ní rukou jako první.

Když jsme se konečně usadili zpátky na svá místa, Stephenie promluvila jako první: "Omlouvám se, že jsem nedorazila na čas. Jak se máte?"

Všiml jsem si pohledu Maybe mířeného na mě. Tak jsem odpověděl za ni: "Skvěle, právě jsem si chtěl objednat. Dáte si se mnou, Stephenie?"

Ona přikývla a potom se s nejistým úsměvem na rtech zeptala Maybe, jestli bude jíst taky. A zdá se, že nějak skvěle zažertovala - vtip který jsem jediný já nepochopil. Ale bylo to něco z rodinou Cullenů. Takže to ani nemůžu chápat. Objednal jsem si kuře a rýži, Stephenie jen lehký salát s majolkou.

"Doufám, že ještě nemáte složenou písničku..." začala po chvíli a nervózně zamrkala. Podíval jsem se na Maybe - ta jen zavrtěla hlavou. Stepheni tedy pokračovala: "Mluvila jsem s režisérem a oběma by se nám líbilo, kdyby jste mohla spojit své síly s Robem Pattinsonem. Nechce totiž dělat samostatnou píseň, ale má rád vaši hudbu... Myslím, že by společný song byl skvělý."

No wow. Tohle jsem nečekal. A Maybe také ne - nahodila pohled srnky na křižovatce. Ještě se z toho štěstí zhroutí.

"Bude to skvělé, kdy začneme?" zeptal jsem se, aby zachránil Maybe před pohledy Stephenie, která se teď jemně usmála a začervenala.

"No... vlastně už jsem vám domluvila schůzku v nahrávacím studiu... zítra. Čím dřív, tím líp. Chtějí dát vaši píseň do nejlepší části filmu."

Slyšel jsem vedle sebe hlasité polknutí. Tohle bylo moc i na mě a to nejsem fanoušek.

"Slyšela jsem, že jste taky fanynka, Maybe?" promluvila na ni konečně Stephenie. Já o vlku a vlk... Maybe naštěstí ihned odpověděla.

"Ano, miluju vaši tvorbu. Podle mě jste úžasná spisovatelka a vaše knihy a postavy jsou nesmrtelné. Doslova," uchichtla se.

Zase nechápu proč. Zřejmě bych si tu ságu měl konečně přečíst.

A Stephenie se ptala dál: "Děkuju, to mě těší. Co říkáte na filmové ztvárnění?" Jejda, filmy bych měl taky shlédnout... Jsem velmi pozadu.

"Když legendy z knih ožívají, vždy je těžké hodit ten okamžik na plátno," pronesla Maybe tiše, jakoby se bála reakce Stephenie. Ona ale jen zamyšleně přikývla a vypadalo to, že na ni Maybe udělala dojem. Dál jsme klábosili o hvězdných začátcích a všem možném i nemožném. Nakonec jsme se přece jen vrátili k soundtracku. 

"O čem přesně by song měl být? Ať to zítra s Robertem můžeme začít psát a skládat..." zamumlala Maybe. Slyšel jsem jen já, jak se jí chvěje hlas? Stephenie si nejdříve objednala něco k pití a hluboce se nápoje napila. Byla to voda. Poté až odpověděla. Proč si dává tak na čas? O čemkoliv. Samozřejmě to musí mít spojitost s Rozbřeskem a hlavně okolo konce... ten song bude hrát na samém konci," pronesla. Tak proto... No wow. Nestačím se tomu divit. Ať už je konec jakýkoliv, tohle je úžasná zpráva. Po dalších pěti minutách Stephenie odešla a my dva osaměli. Chtěl jsem něco říct, ale příliš jsem se bál, že se Maybe opravdu zhroutí - teď na to totiž absolutně vypadala.  

* * *

Věděl jsem, že Robert je pro mě jasná konkurence. Ale v duši jsem se uklidňoval tím, že je přece světová hvězda a má rád jen nějaké přihlouplé blondýny. Což Maybe není. Ale co když Rob prokoukne její kvality? A zamiluje se do ní tak bezhlavě a neodvolatelně jako já?

"Tak co?" slyšel jsem vyhrknout nedočkavě Maybe. Málem jsem zapomněl, že teď jsem domluvil s manažerem Roba. A Maybe čeká na žhavé novinky, které by jí mohly pomoct ke zhroucení.

"Vše v pohodě. Robert zítra dorazí i se svým manažerem tak jako ty. Na danou adresu do studia nás odveze zítra ráno auto... Budete mít na složení songu spoustu času, takže hlavně klídek," snažil jsem se nadhodit ledabylý tón a uklidnit ji. Maybe jen přikývla a vešla do koupelny. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem si zapnul televizi. Zrovna začali dávat horké zprávy na CNN... Slyšel jsem zvuk sprchy a na chvíli se bál, že se Maybe v té minimální vodě utopí. Potom mě napadlo, že bych se tam mohl nenápadně dostat... A...

"V kolik ráno?" zazněl za mnou Maybein hlas. Ani jsem si nevšiml, že už se vrátila. Měla na sobě jen župan a mokré vlasy jí splývaly na ramena. Ví vůbec, jak rozkošně vypadá?

"V deset," snažil jsem se odpověď ihned vyhrknout. Slyšel jsem jen, jak dopadla vedle mě. Nevěděl jsem co říct, tak jsem se jí zeptal, zda se bojí.

"Ne, vůbec, Jarede. Jen se mám zítra setkat s hercem, který ztvárnil Edwarda Cullena! A mám s ním složit a nazpívat song! Vše v pohodě..." mlela pátí přes deváté. Samozřejmá ironie. To mám ale blbé otázky. Raději jsem odešel k minibaru a vzal si pivo, po Maybe letěla cola. Viděl jsem, jak zakoulela očima, ale napila se. Já se taky napil - na ex. Šťouchla do mě, ať se klidním s alkoholem. Ignoroval jsem ji a v tom jí začal vibrovat mobil. Zašklebila se na displej a hovor zvedla.

"Tady Maybe, kdo tam?" zeptala se typicky a sametově. Viděl jsem, jak hlasitě polkla a potom vyskočila ze sedačky. Začala skákat na místě jako na trampolíně. Musel jsem smát, málem jsem se počůral. Vypadala tak legračně.

"Ahoj," hekla potom a znělo to jako výkřik hyeny. Další výbuch smíchu. To jí snad volá prezident USA nebo co? Potom se zasmála ona a prohlásila: "Na tom něco bude...No vše doufám platí. Už máš nějaké nápady?"

Aha, takže je to Rob - můj sok. Štěstí ze mě rázem opadlo. Tudududů.

"Absolutně žádné nápady," povzdechla si a tváře jí hořely. Přes mobil si s ním rozuměla moc dobře. A krásně se rozloučili. Skoro jsem ji v tu chvíli podezíral, že už ho zná delší dobu - ovšem osobně.

"Je ti fajn?" zeptal jsem se a nahodil úsměv, abych zakryl svou bolest. Do ruky mi putovalo další pivo.

"Jo... už si asi půjdu lehnout, ok? Jsem unavená," zívla a mířila do ložnice. Jen jsem přikývl a taky vstal - směrem k východu. Ovšem potom mě napadlo, že ji ještě trochu poškádlím.

"Pochybuju, že teď usneš... to bude samé: ´´Robert Pattinson! Robert! Robert!´´ Sousedi nebudou zrovna nadšení..."

Viděl jsem, jak jí cukají koutky, ale byla příliš hrdá na to, aby se zasmála. Popřál jsem jí tedy dobrou noc a ona mi ukázala prostředníček. Ale nakonec jsem stejně slyšel z ložnice její ohlušující smích - a ten mě zahřál na srdci.