Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

Epilog

Chodila jsem po bytě a strkala do tašky všechny věci, o kterých jsem měla pocit, že by se mi mohly hodit. Edward seděl v obýváku na sedačce, četl si nějaký časopis o autech a pobaveně mě sledoval.

„ Myslel jsem, že máš v plánu udělat Alici radost a jít s ní na nákupy,“ prohodil, když jsem kolem něj prošla a začala se hrabat v jedné z přihrádek.

Opět nadešla moje nejoblíbenější část studií – prázdniny. Večer jsme odjížděli domů.

„ Jo to mám.“ Nakrčila jsem nechápavě obočí a otočila se na něj. „ Proč se ptáš?“

„ Já jen, proč si bereš tolik věcí.,ušklíbl se a obrátil svou pozornost zpátky k časopisu.

Zaváhala jsem, bylo to opravdu trochu nelogické. „ Je to prostě jen zvyk. Navíc potřebuju nějak zabýt čas, než poletíme,“ vysvětlila jsem nakonec své prapodivné chování a svezla se na zem, nohy složila do tureckého sedu. „ Jsem strašně nervózní, vždycky když odjíždíme. Pořád čekám, že si vzpomenou.“ Povzdechla jsem si.

Za ty roky se ještě neobjevil ani náznak, že by si mě vybavovali. Navíc Rosalie mě moc dobře nepřijala, no nepřijala je dost mírný výraz. Rose mě naprosto ignorovala, když jsme s Edwardem přijeli. Hodně to bolelo, ale doufala jsem, že se to časem zlepší. Pořád jsem ji měla ráda jako sestru a věřila jsem, že k sobě budeme mít stejně blízko jako kdysi.

„ Pokud opravdu jen chceš zabýt čas, měl bych lepší nápad, než zbytečně balit věci.“ Natáhl se a posadil si mě na klín.

Snažil se odvést moji pozornost, to bylo jasné. Rozhodně se mu to dařilo, v jeho náručí jsem zapomínala na všechny starosti.

„ Opravdu?“ usmála jsem se škádlivě a políbila ho na krk. „ Pouč mě,“ zavrněla jsem a začala mu rozepínat košili.

Edward vjel do garáže a zaparkoval vedle Carlisleova starého mercedesu, který už téměř nikdo nepoužíval. Dost mě překvapilo, když se o jeden z nablýskaných supermoderních sporťáků opírala Rose, většinou odcházela z domu, jakmile jsem se já přiblížila.

„ Ahoj,“ pozdravila jsem ji a zeširoka se na ni usmála. Cítila jsem, jak mi můj úsměv stéká z tváře jako sliz, když jsem uviděla její mrazivý pohled prostý jakékoliv emoce.

„ Rád tě zase vidím, Rosalie,“ řekl klidně Edward a soustředěně si prohlížel její obličej.

„ Vítej zpátky doma, Edwarde,“ oplatila mu pozdrav, ale neusmála se. „ Ráda bych si promluvila s Kristýnou,“ dodala a probodla mě pohledem. Trhla jsem s sebou, moje jméno vyslovila, jako by to bylo sprosté slovo.

„ O co ti jde?“ přimhouřil oči a přitiskl si mě k boku.

„ Do toho ti nic není,“ odsekla.

„ Je -“ začal protestovat.

„ To je dobrý, Edwarde,“ zašeptala jsem a pak se obrátila k Rose: „ Promluvíme si,“ souhlasila jsem.

Edward si mě chvíli měřil, odhadoval můj výraz a pak prohlásil: „ Stejně si chci ještě o něčem promluvit s Carlisleem.“ Políbil mě do vlasů a odešel.

Smutně jsem se dívala na zavírající se dveře. Vždycky, když mě nechal na chvíli samotnou, vracela se ta prázdnota a beznaděj. Zatřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala černé vzpomínky a věnovala svou pozornost mé společnici. Dívala se na mě s mírně znechuceným výrazem.

„ Takže...“ tleskla jsem nervózně rukama a opřela se o nejbližší auto. „ O co jde, Rosalie?“

Dlouho mlčela, uhodla jsem, že čeká, až bude Edward z doslechu.

„ Chci vědět pravdu!“ vyštěkla.

„ Pravdu?“ vykulila jsem nechápavě oči. „ Nerozumím ti, Rose,“ zavrtěla jsem bezmocně hlavou.

„ Chci vědět,“ procedila skrz zuby, ruce složené na prsou, „ kdy jste se doopravdy vzali.“

„ 3. dubna 2011,“ odpověděla jsem automaticky a neměla ponětí, kam tím směřuje.

„ Lžeš!“ obvinila mě.

Dřív, než jsem se stihla jakkoliv připravit, po mě skočila, chytila mě pod krkem a přitiskla zády ke zdi, která se začala pod tou silou drolit. Komíhala jsem nohama pár centimetrů nad zemí a v šoku na ni zírala. Nedokázala jsem tomu uvěřit. 'Rose je moje sestra! Nikdy by mi neublížila!'

„ Co to děláš? Pusť mě!“ dostala jsem ze sebe s poledními zbytky vzduchu, co jsem měla v plicích. Pokud budu chtít ještě promluvit, bude se muset nadechnout, v čemž mi zabraňovala její ruka. Neposlouchala mě. Kousek svou ruku odtáhla a pak mě přirazila zpátky ke zdi. Zadunělo to a na zem dopadl sníh omítky.

Bezděčně, aniž bych měla sebemenší tušení, co dělám, jsem její ruku chytila a zkroutila ji tak, že udělala přemet dozadu a ladně dopadla na špičky. Přikrčila se, připravená k dalšímu útoku. Spadla jsem na zem, byla jsem natolik překvapená, že se mi nohy podvrtly a já sklouzla ještě o pár čísel níž. Znechuceně si odfrkla a napnula se ke skoku.

„ Rose! Co to děláš? Já se s tebou nechci prát!“ Uskočila jsem.

„ Asi budeš muset!“ ďábelsky se usmála a švihla rukou, takže její dlouhé nehty jen o malý kousek minuly můj obličej.

„ Zbláznila ses?“ vykřikla jsem a nakrčila jsem se stejně jako ona.

Měla přede mnou spoustu let tréninku náskok, ale jak jsem zjistila, tak boj byl asi další součást balíčku upířích schopností. Bylo to něco, co jsem se nemusela učit.

„ Vypadni!“ zavrčela. „ Nech moji rodinu na pokoji. Zmiz stejně rychle, jako jsi se objevila!“ poručila.

Fajn. Tohle neměla říkat. To příliš bolelo.

Zavřela jsem oči a poslala proti ní silnou tlakovou vlnu, která ji odhodila přes celou místnost. Zhroutila se po zádech do polic s plechovkami. Ozval se příšerný zvuk praskajícího dřeva a sípajícího se kovu. Moje myšlenky se za činy zpozdily asi o setinu sekundy.

„ Rose!“ zavolala jsem na ni v panice. „ Jsi v pořádku? Panebože! Odpusť mi to. Nechtěla jsem ti ublížit.“ Vyběhla jsem za ní a snažila se jí pomoc na nohy.

Vztekle se mi vyškubla a vycenila zuby. Ustoupila jsem o krok dozadu.

Dveře se otevřely a dovnitř vběhl Edward s Emmettem v závěsu.

„ Co se to tu děje!“ zavrčel a popadl mě zezadu za ramena. „ Co to má znamenat, Rosalie!“ Z očí mu šlehaly blesky. Vypadalo to, že by Rose nejradši roztrhal na maličkaté kousíčky.

„ Nic, Edwarde. To nic,“ uklidňovala jsem ho rychle.

Emmett pomáhal Rosalii vstát z hromady dřevěných třísek, co zbyla z polic. „ Rose, drahoušku, jsi v pořádku?“

Šlehla po mě posledním nenávistným pohledem a řekla: „ Vem si moji radu k srdci, jestli nějaké máš, Christine!“ Nasedla do nejbližšího sporťáku a vyřítila se do noci. Pneumatiky zakvílely na protest a nás zahalil oblak černého dýmu.

„ Radši půjdu za ní, než udělá nějakou hloupost,“ prohlásil Emmett a vyběhl za ní.

Otočila jsem se a schovala obličej na Edwardově hrudi. Objal mě pevně kolem pasu.

„ Mrzí mě to,“ zašeptal.

„ Volturiovým se to skutečně povedlo,“ zasténala jsem. „ Připravili mě o rodinu, o všechno, na čem mi kdy záleželo.“

„ Tak to není,“ zamumlal.

„ Nemají ponětí, kdo jsem. Nikdo nám nevěří.“

„ Slyšela jsi tu poslední větu, co říkala?“ zeptal se najednou. V jeho hlase jsem zaslechla naprosto iracionální radost.

„ Samozřejmě. Řekla, abych vypadla a taky něco v tom smyslu, že jsem odporná bezcitná mrcha,“ usmála jsem se hořce.

„ To jsem neměl na mysli,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou a zazubil se na mě.

„ Tak co, Edwarde! Nemám náladu na hádanky.“

„ Vzpomínáš si, jak tě oslovila?“ Stále se zubil.

Vem si moji radu k srdci, jestli nějaké máš, Christine. „ Christine,“ vydechla jsem. Nikomu jsme neřekli mé anglické jméno. Ale proč mi potom tak řekla? „ Vzpomněla si?“ dostala jsem ze sebe omámeně, nemohla jsem tomu uvěřit.

„ Ještě ne, ale je na nejlepší cestě.“ naklonil hlavu na stranu. „ Alice na tebe čeká,“ oznámil mi. „ Nemůže se dočkat, až vyrazíte.“

Políbila jsem ho vesele na tvář a utíkala do domu.

Hrála jsem s Jasperem šachy. Edward seděl vedle mě, hlavu měl položenou na rukách u mě v klíně a díval se na naši hru. Rosalie s Emmettem se ještě nevrátili, i když to bylo už skoro týden. Stále jsem je vyhlížela, abych se jí mohla zeptat, jestli si skutečně vzpomněla.

„ Jezdec na B5,“ zamumlala jsem a posunula figurku.

Napjatě jsem čekala, na Jasperův další tah. Kdyby posunul královnu, měla bych šanci vyhrát. Neznatelně jsem se usmála, když to skutečně udělal. Teď jenom zabránit tomu, aby mě svou schopností zase zblbnul, abych udělala nějakou kravinu. Usmála jsem se ještě víc a použila svůj starý trik.

Alice byla s Esmé na lovu, měly se každou chvíli vrátit.

„ Jaspere!“ ozval se ode dveří její zvonivý hlásek a její štíhlounké tělo se vynořilo vzápětí.

Jasper se ani neotočil. Stáhla jsem nechápavě obočí, když mě začala obklopovat letargická nálada.

„ Tentokrát ti na to neskočím,“ zachechtal se a dal mi mat. „ Vítej zpátky doma, Chris,“ usmál se na mě.

Povídka Chuť věčnosti bude pokračovat ve volném pokračování povídkou Štěstí s podmínkou, která ještě není dokončená.  Doufám, že se vám povídka líbila...