Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

9. Boj o život

Celý den kolem mě probíhal v rozmazané šmouze. Jen v biologii zpomalil na tu nejpomalejší snesitelnou rychlost. Biologii jsem měla jak s Alicí, tak s Edwardem.

Oba seděli v lavici přede mnou. Celou hodinu jsem se musela dívat na Alicin smutný ztrhaný obličej a na Edwardovu arogantní masku, která ale co chvíli zmizela, když sebou trhl a pak vždy pohlédl starostlivě na Alici.

Málem jsem zakřičela vždy, když se to stalo znovu. Stále dokola jsem si musela připomínat, že jsem v třídě plné lidí. Mučilo mě to. Mučilo mě, že za to můžu já. Že to na co Alice myslí, je můj odchod. Mučilo mě, že tím ale způsobuju bolest i Edwardovi, i když ne přímo - jeho jen mrzelo, že se trápí Alice, na mě mu už vůbec nezáleželo. A to mě mučilo nejvíc. Bylo mi už jedno, že jsem kvůli němu přišla o bratrovu iluzi, i to, že mi nevěřil natolik, že zneužil tajemství, které jsem mu prozradila a našel si o mě všechno, co se najít dalo. Nezáleželo mi na tom. Chtěla jsem... Potřebovala jsem jen být s ním. Chtěla jsem ho mít pro sebe a už nikdy ne jako bratra. A proto jsem musela odejít. Protože jsem se do Edwarda přes to všechno celým svým bytím zamilovala.

Nikdy jsem nic podobného nezažila a proto mi tak dlouho trvalo, než mi to došlo. A teď bylo pozdě. Láska, kterou ke mně snad někdy cítil se nenávratně vytratila. Mou vinou.

Svírala jsem okraj lavice a upřeně zírala na zeď. I tak jsem občas zabloudila pohledem po třídě a hlavně k lavici přede mnou. Všimla jsem si, jak Angela postřehla napětí proudící mezi námi třemi. Zmateně těkala pohledem od zdrcené Alice, k trhajícímu Edwardovi až k mým dlaním svírajícím okraj lavice.

Vůbec jsem nevnímala hodinu biologie a tak mě překvapilo, když zazvonilo. Alice se plynule zvedla a beze slova odešla.

Znovu se mi chtělo zakřičet. Stiskla jsem rty do pevné linky a zavřela oči. Chvíli jsem se soustředila na to, abych se uklidnila. Překvapilo mě tedy, když jsem oči znovu otevřela, že u naší lavice stojí Ben Chenney. Vypadal nervózně a díval se na špičky svých bot. Viděla jsem Edwarda, který přestal skládat své učebnice na hromádku a otočil se na nás. Rychle jsem se podívala zpátky na Bena. Zajímalo by mě, co tu chtěl.

„ Angelo?“ začal. Dotázaná ohromeně zvedla hlavu a upřela na něj své oči. „ Já... Víš jen jsem... jen jsem si říkal... jestli bys se mnou třeba nešla -“ zarazil se a přelétl očima ode mě k Edwardovi, jako by u nás hledal oporu, nebo alespoň nápovědu, jak má pokračovat.

Angela na něj udiveně koukala. Zřejmě jí vůbec nedošlo, o co mu jde.

„ Jestli by jsi nešla na večeři,“ vysypal ze sebe najednou jedním dechem, jako by se bál, že to jinak nestihne.

Slyšela jsem, jak se její srdce zastavilo a pak se rozběhlo šílenou rychlostí. Ach, ti lidé...

„ Bene, já nevím-“ začala.

„ To nevadí. Jen jsem to chtěl zkusit. Hele, zapomeň na to,“ přerušil ji a vystřelil ze třídy jako blesk.

„ Myslím, že by jsi s ním měla jít,“ ozval se Edwardův tichý hlas.

Prudce jsem se otočila ode dveří zpátky k nim. Angela byla ohromenější ještě víc než předtím, pokud to šlo. Nikdo z Cullenových se do dění na škole moc nezapojoval a do romantických vztahů už vůbec ne.

„ Myslím, že tobě do toho nic není,“ podařilo se jí vydechnout, když překonala překvapení.

„ Edward neví, co je to soukromí, Angelo,“ neodpustila jsem si jízlivou poznámku, za kterou bych si vzápětí nafackovala.

Praštil do lavice hromádkou učebnic, které držel v ruce a podíval se na mě s planoucíma očima. Jeho pohled po chvíli zjihl.

„ Není to tak, jak si myslíš, Christine,“ zašeptal. Angela naposledy přeletěla pohledem mezi námi a potom vyběhla z učebny, jak nejrychleji dokázala.

„ Já zapomněla, že ty vlastně víš nejlíp, co si myslím. Začal si se přece kvůli tomu učit česky, abys to věděl!“ můj hlas zněl mírně hystericky.

„ Já, ale-“ začal.

„ Nebo jsi chtěl zjistit, kdo je Jakub?“ Jméno svého bratra jsem vyslovila jen s velkými obtížemi.

„ Miluješ ho?“ zeptal se smutně.

' Když řeknu, že ne, budu lhát, protože jsem ho měla vždycky ráda. Pokud ano, vyloží si to špatně, protože neví, že miluju jeho,' říkala jsem si v duchu a váhala, co mu odpovědět.

Jeho obličej se zkroutil. „ To mi stačí.“ Otočil se na patě a vystřelil z prázdné třídy.

Zhroutila jsem se na židli a složila hlavu do dlaní.

Kolikrát o něj budu muset ještě přijít? Vzpomněla jsem si na jeden svůj oblíbený citát: Jazyk je neúčinnější zbraň, která byla člověku kdy dána, avšak je důležité, aby s ní dokázal správně zacházet, neboť v opačném případě se může bolestivě poranit.

Byl pravdivější než jsem tušila. Já se díky svým neuváženým slovům poranila opravdu velmi bolestivě. Poranila jsem se ve svém mrtvém srdci a takové rány se jen těžko hojí, když je člověk sám...

Zazvonilo. Pomalu jsem vstala a odcházela. Všude už bylo prázdno. Všichni byli ve třídách. Šla jsem kolem parkoviště k budově číslo šest, kde jsem měla mít hodinu občanky s Alicí.

Najednou jsem uviděla známou postavu sedící na patníku, která se zoufale pohupovala a držela se za hlavu.

„ Alice!“ vykřikla jsem a rozběhla se k ní. Popadla jsem ji za ruce a donutila se na mě podívat. „ Alice, co se stalo? Ty jsi něco viděla?“ Byla jsem strašlivě vyděšená.

„ Edward,“ hlesla.

„ Co je s ním?“ zeptala jsem se a hlas se mi třásl.

„ Jeho budoucnost... Ona zmizela!“ vzlykla. Ztuhla jsem a před očima se mi zatmělo. Silou vůle jsem se přinutila nepanikařit a zachovat chladnou hlavu.

„ Alice-“ neposlouchala mě, zase se držela za hlavu a houpala se. „ Alice! Běž domů. Slyšíš?! Běž domů a sežeň Carlislea a řekni mu to, ano?“ zatřásla jsem jí rukou, ona se na mě podívala a přikývla. „ Já ho půjdu hledat. Možná vím, kde je,“ dodala jsem a myslela na jeho louku. Tam chodil, když potřeboval být sám. Jen jsem doufala, že to není tak, jak se myslím. Doufala jsem, že ještě žije.

„ Alice! Běž!“ zakřičela jsem, když se k ničemu neměla. Poslušně se zvedla a zmizela v lese.

Bezmocně jsem se otočila kolem své osy na parkovišti a snažila se vzpomenout, kterým směrem, bych měla jít. Zachytila jsem Edwardovu vůni. Byla velmi čerstvá. Na nic jsem nečekala a rozběhla se, co nejrychleji jsem dokázala, podle ní.

Zdálo se mi, že utíkám strašlivě pomalu. Pokusila jsem se ještě zrychlit. Snažila jsem se nemyslet na to, že už jdu stejně asi pozdě. Ničilo mě to.

Zničehonic, byla Edwardova stopa překryta jinou. Strašně páchla. Nakrčila jsem nos a zastavila se, abych se porozhlédla kolem. Byla jsem v lese a nebyla jsem daleko. Tady jsem to znala. Našpicovala jsem uši, jestli něco neuslyším. A taky, že ano.

„ … smlouva hovoří jen o sedmi pijavicích! Je naší povinností se té holky zbavit,“ vrčel hrubý hluboký hlas. Přestala jsem dýchat, abych na sebe neupozornila. Netušila jsem komu ten hlas patří, ale všechny moje instinkty mě varovali. Tohle bylo špatné, velmi špatné. A pak jsem uslyšela Edwardův melodický hlas. V tu chvíli mi spadl obrovský kámen ze srdce. Žije! Chtěla jsem se rozběhnout a padnout mu kolem krku. Ty minuty nejistoty byly nesnesitelné.

„ Nikomu neublížila, nemáte žádný důvod na ni útočit!“ odpověděl mu stejným tónem Edward.

Chvíli bylo ticho. Napjaté ticho, ve kterém mi létaly hlavou různé myšlenky. Uvažovala jsem, jestli mám vstoupit do jejich rozhovoru. Zatím o mě ještě ani jeden nevěděl. Zrovna když jsem se chtěla rozběhnout k nim, uslyšela jsem znovu Edwardův hlas. Teď byl, ale zděšený a snad i prosebný.

„ Nemůžete ji zabít! Nikdy se žádného člověka ani nedotkla, což se o některých z vás ani říct nedá!“

„ To tvrdíš ty! Slovům pijavice, jako jsi ty se nedá věřit. Zemře! A zemře brzy-“ odsekl mu neznámý a mě došlo, že se baví o mě. On, nebo spíš oni, mě chtějí zabít!

„ Jestli chcete zabít ji, nejdřív se budete muset dostat přese mě!“ vyštěkl Edward a já ztuhla. Bránil mě! Nasazuje za mně život! Ale to je bláznovství! To nemůže!

„ S tím jsme počítali,“ odpověděl klidně ten druhý.

„ Přivedl sis na pomoc kamarády? Sám si na mě netroufneš? To je milé, pse!“ zeptal se na oko vesele, ale já slyšela i ten dobře skrývaný osten strachu a zoufalství.

Ach ne! Musím mu pomoc! Nesmí mu ublížit. Nesmí zemřít kvůli mě! Za sebou jsem uslyšela kroky a dýchání.

Prudce jsem se otočila a spatřila obrovskou chlupatou obludu, která mě propalovala nenávistným pohledem. Konečně mi docvaklo, co znamenal Alicin výpad schopnosti, strašný smrad i hádka o mém životě. Vlkodlaci!

Neváhala jsem už ani vteřinu a zavřela oči. Vlkovi se kolem krku objevila smyčka a začal se dusit. Nechala jsem ho válet se v jehličí a vystřelila jako kulka směrem k hlasům.

Nepřestávala jsem se soustředit na to, aby smyčka zůstala tam, kde má. Zapojila jsem do hry všechny smysly. Z levé strany jsem ucítila dalšího. V tu chvíli mě, ale nenapadlo moc věcí, kterými bych ho mohla zneškodnit. Spokojila jsem se s tím, že jsem mu vytvořila přímo pod nohama hlubokou jámu, do které okamžitě spadl a nemohl se dostat ven.

„ Christine! Ne!“ zakřičel Edward, když jsem přiběhla na louku. Proti němu stál další vlk s rudohnědou srstí a cenil na něj zářivě bílé dlouhé tesáky.

Vlkodlak využil jeho chvilkové nepozornosti, skočil a zasekl mu drápy do břicha.

„ Ne!“ zaskučela jsem zároveň s Edwardovým výkřikem bolesti. Klesl na kolena do trávy a na rukách se mu objevila krev. Vlk se okamžitě objevil v kleci, která se zuřivě roztřásla, jak se snažil dostat ven.

„ Edwarde!“ zakřičela, klekla si vedle něj a podepřela ho, aby nespadl úplně. Věděla jsem, že čím víc krve z něj vyteče tím bude slabší. Nebude mít šanci utéct, i když normálně byl nejrychlejší.

„ Christine... Uteč. Jdou sem další...,“ zasýpal. „ Já už to nestihnu-“

„ Ne! Stihneš to, když půjdeš hned! Já je zdržím! Běž... Prosím!“ protestovala jsem a zároveň mu pomáhala na nohy.

Cítila jsem, jak mi pomalu odchází síly. Musela jsem se zároveň soustředit na klec, na jámu i na smyčku, které mi jsem držela vlkodlaky zatím v šachu. Věděla jsem ale, že už to dlouho nevydržím. Pokud neodejde hned, zemřeme tu oba. A to jsem nemohla dopustit.

„ Ne – nemůžu,“ vypravil ze sebe. „ Nenechám tě tu.“

„ Vypadni už sakra!“ rozkřikla jsem se. „ Poslechni alespoň jednou, co ti říkám. Půjdu hned za tebou. Musíš varovat ostatní. Tak běž!“

Přestat se hádat a začal klopýtat s rukama přitisknutýma na ráně směrem k domu.

Zůstala jsem na louce sama. Znovu jsem zavřela oči, abych se mohla lépe soustředit.

Příliš brzy jsem ucítila pach dalších. Byli nejmíň dva. Uvažovala jsem, jestli už má Edward dostatečný náskok. Měl by mít.

Otevřela jsem oči. Všechny moje předchozí nástrahy zmizely. Pět vlkodlaků kolem mě uzavíralo kruh. Moje oči byli téměř černé. Nevěděla jsem, jestli se dokážu bránit dostatečně dlouho.

Zírala jsem do jejich nenávistných černých očí, které mě krvežíznivě propalovaly.

Vytvořila jsem kolem sebe kruh ohnivých plamenů. Mě nespálily, ale je ano. Využila jsem toho, proběhla kolem nich a zmizela v lese. Tam jsem oheň vypustila z hlavy a myslela jen na to, abych utíkala dostatečně rychle.

Po pár vteřinách jsem je ucítila znovu. Byli snad úplně všude. Pokusila jsem se ještě zrychlit. Doufala jsem, že Edward už je v bezpečí. Byla jsem příliš blízko domu.

Pozdě mi došlo, že jsem smečku dovedla přímo k mé rodině. Zoufale jsem hledala něco, čím bych je mohla ještě ochránit. Zdi domu by pro tolik vlků nebyly žádný problém. 'Zdi!' napadlo mě.

Když jsem vběhla na louku u domu, celou svou myslí jsem se soustředila na to, abych kolem něj vystavila vysokou pevnou ocelovou zeď.

Vlkodlaci to nečekali a plnou rychlostí do ní narazili.

Doběhla jsem na verandu a tam se zhroutila na zem. Slyšela jsem kňučení a zuřivé vytí vlků za zdí. Všechno kolem mě zčernalo.

Netušila jsem, kde jsem, ani proč. Věděla jsem, že musím myslet na ocelovou zeď, ale nevěděla jsem proč. Slyšela jsem zvuky, ale nedokázala jsem je identifikovat.

Najednou jsem uslyšela vrznutí dveří a rychlé kroky spolu s medovým hlasem, který zděšeně vykřikl: „ Christine!“

' Kdo je Christine?' chtěla jsem se zeptat, ale musela jsem se soustředit na zeď a on mě rušil. Cítíla jsem, jak mě zvedl do náruče a někam nesl. Bylo mi to jedno. Jediné na čem záleželo, byla zeď.

„ Carlisle!“ křičel zoufale, „ Carlisle!“. Chtěla jsem mu vynadat, ať toho nechá, že se mě ruší, ale musela jsem se soustředit. ' Zeď. Ocelová zeď,' říkala jsem si v duchu stále dokola. Někam mě položil. A znovu a znovu volal Carlislea.

„ Christine? Christine! Podívej se na mě. Prosím! Ty nejsi mrtvá. Ne. Ty nemůžeš být mrtvá,“ uslyšela jsem teď mateřský téměř hysterický hlas, mluvil jiným jazykem než já, ale já mu rozuměla. Někdo mi třásl rukou. „ Carlisle!“ zaječela žena a vzlykala.

' Nechte toho. Nechte mě být. Musím se soustředit.'  říkala jsem jim v duchu.

„ Co je s ní?“ teď promluvil další téměř klidný autoritativní hlas. „ Christine?“ Někdo mě jemně pleskal po tvářích. Slyšela jsem ženu, jak stále vzlyká. Nemohla jsem se soustředit.

Byla jsem strašně unavená, chtělo se mi spát, ale nemohla jsem. Musela jsem se soustředit na zeď. Znovu jsem si začala opakovat to slovo jako mantru.

„ Ona je mrtvá!“ křičel dívčí hlas a opět mě vytrhl ze soustředění. „ Je mrtvá kvůli tobě!“ obviňovala někoho.

„ Ne, nemůže být mrtvá,“ zašeptal zlomeně tichý sametový hlas. Hlas anděla. Nesměla jsem myslet na anděla! Musela jsem myslet jen na zeď! Jen na ni.

Něco studeného mi stisklo ruku. „ Kristýno? Otevři oči. Kristýno...“ zase ten sametový hlas a mluvil stejně jako já - jinak něž ostatní.

Anděl mi říkal, že mám otevřít oči. 'Andělé by se měli poslouchat.' pomyslela jsem si. ' Ale on neví, že musím myslet na zeď,' odporovala jsem. 'Kdybych ale otevřela oči, třeba by mi dali pokoj a já na ni pak mohla myslet dál.' říkala jsem si. Pak jsem ten hlas uslyšela znovu. Blíž.

„ Kristýno, to jsem já - Edward. Jsou... pryč. Věr mi.“

Všechno bylo zpátky.

Věděla jsem, kde jsem, komu patří hlasy i proč musím udržet stěnu kolem celého domu. Vlkodlaci. Chtějí zabít mě a se mnou i celou rodinu.

„ Né!“ vykřikla jsem a otevřela oči. Viděla jsem Edwarda s černýma očima celého od krve, jak se sklání nade mnou. I Alici, jak vzlyká v Jasperově náruči, Esmé stočenou v klubíčku v koutě a Carlislea, který mě obezřetně pozoroval.

„ Edwarde, uteč! Jsou blízko. Chtějí tě zabít! Uteč, musíš utíkat!“ zařvala jsem na celé kolo a z posledních sil mlátila do jeho žulových paží, které se mě snažili udržet na sedačce.

„ Jsou pryč. Uklidni se,“ mluvil teď na mě stejně jako ostatní anglicky. Všichni teď stáli kolem nás a vystrašeně mě pozorovali, ale zdálo se, že se jim ulevilo.

„ Ne! Oni tě zabijí,“ opakovala jsem a nechápala, proč mě neposlouchá.

„ Možná by jsme ji měli odnést k ní do pokoje. Je úplně bez sebe,“ řekl Carlisle.

' Ano! Tam budu moci myslet na zeď. Musím je ochránit. Je to moje povinnost!'

„ Dobře,“ přikývl Edward, pustil moji ruku a ustoupil o krok dozadu.

„ Ne!“ zakřičela jsem znovu. „ Neodcházej! Oni tě zabijí!“

Podíval se na Carlislea, který pomalu přikývl. „ Budu s tebou. Neboj se,“ slíbil a já se nechala zvednout do Jasperovy náruče.

Vynesl mě po schodech nahoru, do mého pokoje. Edward šel celou dobu za námi. Břicho měl obvázané bílými obvazy, kterými mírně prosakovala krev.