Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

8. Hádky a nedorozumění

Ten večer jsem byla strašlivě nervózní. Chodila jsem tam a zpátky po pokoji, jako lev v kleci. 'Zítra jdu do školy!' opakovala jsem si stále dokola. Jasper to nakonec nevydržel a odešel společně s Alicí z domu.

Edward se zavřel u sebe v pokoji. Zase. Už velmi dlouho se mnou nestrávil noc. Poslední dobou byl stále podrážděný. Vlastně byl podrážděný od Stužkovacího plesu.

Začaly se ozývat dunivé rány. Znovu si pouštěl tu příšernou rockovou skupinu, kterou teď poslouchal stále dokola.

Přestala jsem přecházet a zůstala strnule stát uprostřed pokoje. Zase jsem si v myšlenkách přehrávala tu osudnou noc. Noc kdy jsem přišla o svého „bratra“. Hudba zesílila. Edward se snažil přehlušit mé myšlenky. Rychle jsem na to přestala myslet. Nechtěla jsem ho zbytečně trápit. I mě to neskutečně zraňovalo.

Tolik jsem chtěla jít za ním. Padnout mu kolem krku a říct, že my dva nikdy nemůžeme být sourozenci. Nakopala bych si za tu jedinou větu, která mě o něj připravila.

Přemýšlela jsem, jak strávím dnešní večer. Alice byla pryč, Rose s Emmettem v Evropě, Carlisle byl s Esmé. Edwarda jsem otravovat nechtěla.

Inspirace mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Můj bráška! Ano. Tomu se můžu bez obav svěřit se vším, co mě trápí.

Dala jsem si záležet. Bylo mi jedno, že pak budu muset na lov.

Vytvořila jsem mu hmotné tělo a položila mu hlavu do klína. S láskou jsem si prohlížela jeho obličej. Dala bych nevím co, abych ho mohla ještě alespoň na malý okamžik spatřit, stačilo by z dálky. Zvedla jsem ruku a dotkla se jeho tváře.

Usmál se na mě a položil svoji dlaň na tu moji. „ Všechno bude dobré, Kristy. Musíš jen věřit. Jak to říkala máma. Jen věřit.“ Chtěla jsem věřit, ale čemu?

„ Kdybys tu tak byl se mnou, všechno by bylo jednodušší, brá-“ Dveře se rozrazily a v nich stál Edward. Tvářil se jako bůh pomsty. Lekla jsem se. Iluze zablikala a zmizela. Dopadla jsem hlavou na sedačku, moje ruka zůstala ve vzduchu, ale prázdná. Byl pryč, můj bratr byl pryč.

„ To kvůli němu mě nechceš?!“ zakřičel na mě.

„ Je pryč,“ zamumlala jsem a zírala na svou ruku jako ve snách. Polila mě vlna vzteku a bolesti. Vyskočila jsem na nohy. „ Je pryč!“ zaječela jsem, „ Je pryč kvůli tobě! Proč jsi mi to udělal? Proč mě prostě nemůžeš nechat na pokoji!“

V tu chvíli mi vůbec nezáleželo na tom, že se Edward zmýlil, že žárlí na mého vlastního bratra. Chtěla jsem mu jen oplatit bolest, kterou on způsobil mě.

Přišla jsem k němu a vztekle mu bušila do prsou pěstmi. „ Co když už se nevrátí! Ty jsi takový sobec, Edwarde! Sobec!“

Uchopil moje ruce a odstrčil mě od sebe. „ A co jsi ty? Slečna dokonalá? Vždyť o sobě lžeš celé rodině!“  Zalapala jsem po dechu. Jak mohl! Zkřížila jsem ruce na prsou, abych zakryla díru, kterou mi tam právě surově vytvořil.

„ Co se to tu děje?!“ ozval se za Edwardovými zády Carlisleův autoritativní hlas a přerušil naši hádku.

„ Vůbec nic,“ vyštěkl Edward, otočil se na patě a prošel kolem něho. Ani ne za vteřinu se ozvalo křápnutí dveří.

„ Christine?“ zeptal se mě, očekávajíc nějaké vysvětlení. Jen jsem zakroutila hlavou neschopná slov. Chvíli pozoroval můj prázdný výraz, pak odešel a tiše za sebou zavřel dveře.

Padla jsem na kolena a chytila se za hlavu. Pokusila jsem se obnovit iluzi bratra, i když jsem věděla, že to bude zbytečné. Zkoušela jsem to znovu a znovu.

Nakonec jsem položila tvář na koberec a rozplakala se. Už podruhé mi kvůli Edwardovi tekly slzy. Slzy, které by vůbec neměly existovat...

Ráno jsem se netečně zvedla a oblékla si první věci, co mi přišly pod ruku. Ozvalo se zaklepaní na dveře a Alicin hlas.

„ Christine?“ její tón napovídal, že díky své schopnosti byla svědkem naší včerejší hádky...

Otevřela jsem je. „ Už jdu.“ Doufala jsem, že můj hlas je pevný. Obezřetně si prohlížela můj obličej. Nasadila jsem neproniknutelnou masku, stejně jako...on. Jeho jméno jsem si teď nemohla ani myslet. Povzdechla si a vydala se po schodech dolů. Následovala jsem ji.

Jeli jsme jeho Volvem. Posadila jsem se dozadu, tak abych od něj byla v tom stísněném prostoru co nejdál. Nepromluvili jsme na sebe ani jediné slovo.

Ve škole si mně všichni pokradmu prohlíželi, tak abych si toho nevšimla. Rozčilovalo mě to ještě víc, než kdyby se na mě dívali přímo.

Někteří učitelé mne nechali na pokoji, jiní mě nutili se představit. Opakovala jsem pohádku o mrtvých rodičích a hodném nevlastním bratru.

Pokaždé jsem si sedla úplně dozadu učebny. Někdy na mě nezbylo volné místo a já musela sedět s někým jiným. V biologii vedle mě seděla Angela Webberová - kdy mě přestane překvapovat, že všichni existují? - a v angličtině naštěstí Alice.

Největší komplikací byl oběd. Napětí u stolu se téměř dalo krájet. Dlouho jsem to nevydržela, popadla jsem svůj tác s nedotčeným jídlem, vysypala ho a vyběhla z jídelny.

Další hodinu jsem měla mít občanku a tak jsem zamířila rovnou do učebny. Třída byla ještě prázdná. Sedla jsem si zase do poslední lavice v rohu. Vytáhla jsem sešity a z jednoho vytrhla dvojlist papíru. Začala jsem si bezmyšlenkovitě čmrkat a čekala, až se do třídy nahrnou ostatní.

Židle vedle mě vrzla. Vytrhla jsem se ze zamyšlení a pohlédla na své ruce. Nakreslila jsem Edwardův portrét. Vztekle jsem papír zmačkala do kuličky a nacpala do batohu.

„ Nemyslíš, že by bylo jednodušší se omluvit?“ zeptala se s povzdechem Alice, která seděla vedle mě.

„ Já se mám omluvit? To si ze mě snad děláš srandu!“ odsekla jsem vztekle a praštila s  učebnicí na lavici, trochu důrazněji, než bylo nutné. Dva kluci z lavice před námi se na mě udiveně obrátili.

„ Ty poslední dva měsíce se s vámi nedá vydržet. Ten včerejšek byla poslední kapka,“ řekla tiše s pohledem upřeným na tabuli a dělala, že poslouchá výklad učitele.

„ To je jen mezi námi,“ odpověděla jsem bez dechu. Takže to ví celá rodina. Ach ne!

„ Vy jste s Edwardem takoví egoisti! Co by vám to udělalo, kdybyste jednou uznali pravdu někoho jiného?“ řekla tím samým nezaujatým tónem, ale já viděla, jak zatíná pod lavicí ruce v pěst.

Snažila jsem se ignorovat její přítomnost a dávat pozor. Malý tichý červík mi však stále hlodal v hlavě a snažil se překřičet uražený pyšný zbytek, že Alice má pravdu.

Když zazvonilo, měla jsem co dělat, abych udržela lidskou rychlost. Nečekala jsem na Alici. Odešla jsem ze školy a za nejbližší zatáčkou jsem zmizela v lese a rozběhla se.

Měla jsem hlad a tak, když jsem narazila na menšího jelena, vybila jsem si na něm svůj vztek a nakrmila se. Nikdy jsem si nepřipadala méně lidská než v ten okamžik. Bylo to jen nevinné zvíře a vůbec za nic nemohlo.

Sedla jsem si do mechu a zády se opřela o strom, hlavu jsem složila do dlaní. Skrz větve stromů na mě začaly padat kapky deště, za chvíli jsem byla celá mokrá, ale nezáleželo mi na tom.

Malý červík od hodiny občanky stále rostl.

Hádala jsem se sama se sebou. Věděla jsem, že se Edward zmýlil a že mi nechtěl ublížit, přesto jsem mu stále nedokázala odpustit bratrovu ztrátu.

Natáhla jsem se pro batoh a vytáhla zmačkaný obrázek. Uhladila jsem ho na koleni a dívala se na jeho obličej. Nebyla to ta maska, kterou jsem vídala poslední dobou. Výraz, který měl na papíře jsem u Edwarda viděla jen jednou - tenkrát na louce, předtím, než nás vyrušila Rose s Emmettem.

Vyhrabala jsem propisku a napsala na spodní část datum a věnování: Edwardovi navždy s láskou, Kristýna.

Na chvíli jsem se zamyslela a pak na druhou stranu naškrábala dvě slova: Odpusť mi.

Papír jsem přeložila napůl a zahrabala u stromu, kde jsem seděla. Do kůry jsem vyškrábala jméno Sirius. To místo jsem poté uložila v nejtemnějších hlubinách své paměti.

Domů jsem přišla se setměním a úplně mokrá. Mezi dveřmi jsem potkala Edwarda. Nadechovala jsem se, abych něco řekla, ale on se otočil na patě a vyběhl zadním vchodem. Smutně jsem se za ním chvíli dívala, po chvíli jsem si všimla, že v místnosti nejsem sama. U paty schodiště stála Alice a dívala se na mě. Můj obličej ztvrdl. Beze slov jsem kolem ní prošla a vyběhla k sobě do pokoje.

Převlékla jsem se do suchého oblečení a rozčesala mokré vlasy. Sedla jsem si do křesla u knihovny a vytáhla z ní Pohádky bratří Grimmů. Ten den jsem potřebovala jistotu šťastného konce...

Další měsíce byly k nesnesení. S Edwardem se sobě vyhýbali, co nejvíc to šlo a téměř na sebe nepromluvili. Alice se zlobila na nás oba a všechen čas trávila s Jasperem, který nemohl snést naše emoce. Se školou mi místo Edwarda pomáhala Esmé. Esmé velmi těžce nesla, že se s Edwardem stále hádáme. Její mírumilovná povaha to nedokázala pochopit. Carlisle se po několika neúspěšných pokusech přestal snažit přivést nás k rozumu, přesto na něm bylo vidět, jak se trápí. Chtělo se mi brečet z toho, jak se mi během pár měsíců podařilo zničit úžasnou rodinu Cullenovou... Stále jsem marně pokoušela vyvolat iluzi svého bratra. Připadala jsem si jako v natlakovaném hrnci, který musí podle fyzikálních zákonů každou chvíli vybuchnout. A to se taky stalo...

Ráno jsem seděla v Alicí u jídelního stolu a čekaly jsme až bude čas jít do školy. Netrpělivě jsem ťukala do stolu tužkou. Alice dělala, že se soustředí na kapky, které stékaly po oknech, ale špulila pusu a svírala okraj stolu, jak bojovala s pokušením, aby po mně neskočila a tužku mi nerozlomila napůl. V celém domě bylo hrobové ticho. Měla jsem pocit, že mi z něj exploduje hlava.

Odhodila jsem tužku na stůl a vyštěkla: „ Fajn! Mám toho dost. Tohle se nedá vydržet.“ Alice na mě pohlédla a pak se otočila zpátky k oknu. Vyskočila jsem na nohy a vyběhla k Edwardovu pokoji.

Dvakrát jsem rychle zaklepala a bez vyzvaní jsem vešla. Strnula jsem na prahu.

Pokoj byl v hrozném stavu. Zlatý koberec byl celý poházený papíry a knihami. Edward tam nebyl. Vešla jsem a sehnula se pro nejbližší kus papíru.

Opět jsem ztuhla a ruka se mi roztřásla.

Byl to starý novinový článek vytištěný z internetu. Byl psaný česky a u něj byla moje fotografie. Fotografie, kde jsem ještě měla rovné vlasy a zelené oči. I článek jsem poznala. Ten samý jsem četla tenkrát ve skladě. U něj byla přiložená mapka Evropy a v ní zakroužkovaná Česká republika.

Zvedla jsem jednu z knih na zemi.

Česko – anglický slovník. Mezi stránkami byl vložený další papír, tentokrát vytrhnutý ze školního sešitu, celý poškrtaný, napsaný Edwardovým úhledným rukopisem. S hrozivým tušením jsem ho vytáhla a zběžně přelétla očima. Byl to anglický překlad článku.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak to mohl udělat! Proč to vůbec udělal? Proč si o mě vyhledal všechny ty informace?

Otevřely se dveře do koupelny, v nich stál Edward – už oblečený do školy - a v hrůze na mě zíral.

„ ' Není to tak úchvatné, hrabat se ostatním v soukromí.'?“ zaječela jsem na něj a mrskla po něm slovníkem. „ Nenávidím tě, Edwarde. Z celého srdce tě nenávidím!“ Otočila jsem se na patě a práskla za sebou dveřmi.

Ignorovala jsem jeho smutný výkřik: „ Christine!“ i Alici, kterou jsem srazila na schodech.

Před očima jsem měla tmu. Vyběhla jsem z domu. Netušila jsem kam běžím, potřebovala jsem jen běžet. Utéct tomu zklamaní. Další ráně ve svém mrtvém srdci. Chtěla jsem utéct. Utéct celé té iluzi života, kterou jsem si tu vytvořila. Tohle nebyl život. Život jsem měla doma. Jak mi dnes Edward připomněl. V USA Kristýna Rousínská neexistuje. Tady je jen Christine Cullenová, někdo, kdo se nikdy nenarodil... Její život jsem si jen vypůjčila a teď je čas na první splátku za všechny lži.

Zastavila jsem se. Teď jsem byla rozhodnutá. Musím domů. Už jim nemůžu víc ubližovat. Šla jsem do školy. Naposledy.

Alice na mě čekala s očima plnýma smutku.

„ Nechala sis doma věci,“ špitla a podala mi školní tašku. Chtěla jsem se otočit a zamířit do třídy, abych se nemusela dívat do jejího obličeje, plného výčitek. Popadla mě za ruku a vzlykla: „ Nedělej to, Christine! Prosím!“

Podívala jsem se přes celé parkoviště na Edwarda, který se netrpělivě bavil s nějakým indiánským chlapcem. Zdálo se, že se hádají. Bylo mi to jedno, ani jsem se nesnažila poslouchat.

„ Já nejsem Christine,“ obrátila jsem se na zpátky na Alici. Pustila moji ruku a já odešla do třídy. Celou cestu jsem odolávala pokušení se na ni otočit, protože jsem věděla, že by se moje odhodlání ocitlo v prachu.

Netušila jsem, jak to řeknu Esmé, ani Carlisleovi. Byla jsem si ale jistá, že to pochopí a nebudou mi bránit. Ještě jednou věcí jsem si byla jistá. Řeknu jim pravdu. Řeknu jim, jak se doopravdy jmenuji...