Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

7. Sourozenci

Následující měsíc uběhl stejně rychle jako ty předchozí. Ráda jsem si užívala toho, že můžu žít ještě podle starých pravidel, než nastoupím do školy. Na Bellu jsem téměř zapomněla.

Rosalie, Emmett i Jasper úspěšně odmaturovali - samozřejmě.

Na konci roku škola vždy pořádala Stužkovací ples. Jela jsem s Alicí a Rosalií kupovat šaty. Tentokrát jsem se i docela těšila, nikdy jsem je neviděla v plesových šatech.

Byla jsem strašlivě překvapená a zděšená, když mi taky strkaly šaty na vyzkoušení.

„ Ale já přece na ples nejdu,“ bránila jsem se.

„ Jak si na to přišla? Samozřejmě, že jdeš,“ divila se Rosalie.

„ A s kým?“ založila jsem si ruce na prsou a chtěla jsem se s ní hádat.

„ S Edwardem přece,“ řekla to, jako by to byla samozřejmost.

„ Neumím tančit,“ vytáčela jsem se. Jít na ples - ještě to tak.

„ Christine,“ přiblížila se ke mně s nebezpečným pohledem, „ ty na ten ples půjdeš!“ zavrčela na mě.

„ To teda nepůjdu!“ taky jsem vrčela.

„ Proč?“ vyštěkla.

„ Protože,“ odsekla jsem a otočila se k regálu a začala jsem se hrabat v tričkách. Neoblafla jsem ji. Zkusila to jinak.

„ Chceš snad nechat jít Edwarda s někým jiným?“ zašeptala mi do ucha. To byla rána pod pás. Vytrhla jsem jí šaty, které mi podávala a vyrazila do kabinky.

Byly celkem hezké. Hedvábné - zelené a béžovým podkladem. Výstřih padal na ramena a sukně byla široká a až na zem. Celkem mi i slušely, to jsem musela přiznat. Nebyly zbytečně vyzývavé, ale přesto zdůraznily mé přednosti

Edward mi teď večer místo povídání dával lekce tance. Byl dobrý učitel a uměl skvěle tančit.

Konečně nadešel den plesu. Oblékla jsem si šaty a obula zelené střevíčky. Vrchní díl vlasů jsem si stočila a vetkala do nich béžové růže, zbytek jsem si nechala volně padat na ramena. Do uší dala perlové náušnice a doplnila to střídmě make - upem.

Sukně se mi pletla pod nohy, když jsem sestupovala ze schodů do přízemí, kde na mě čekal Edward. Alice s Rose ještě nebyly hotové a tak jsme vyjížděli z domu první.

Edwardovi to černém smokingu neskutečně slušelo. Usmíval se na mě, když řídil a pobrukoval si písničku z rádia. Dnes jel vcelku pomalu, usoudila jsem, že asi čeká, až nás doženou ostatní. Jakmile se totiž za námi objevil červený kabriolet s Emmettem za volantem, zrychlil.

Zaparkoval na už téměř zaplněném parkovišti u školy. Obešel auto, galantně mi otevřel dveře a pomohl vystoupit. Nabídl mi rámě a já se do něj s úsměvem zavěsila. Viděla jsem Emmetta, jak pomáhá Rose v úžasných červených šatech.

Nečekali jsme na ně a vydali se tělocvičny, kde se konal ples. Byla jasná noc, všimla jsem si dokonce, že svítí hvězdy, snad poprvé za svůj pobyt ve Forks jsem viděla hvězdy!

Všichni lidé ztichli, když jsme se objevili ve dveřích a zírali na nás. Sklopila jsem hlavu a doufala, že nezakopnu nebo něco podobného.

Edward zaplatil lístky a vedl mě doprostřed parketu. Všichni nám ustupovali z cesty a stavěli se ke stěnám, jak jsem procházeli. Parket byl teď naprosto vylidněný.

Otočila jsem se k Edwardovi čelem. Chytil mě kolem pasu, já ho chytila za druhou ruku. Povzbudivě se na mě usmál a pak jsme se roztočili do rytmu valčíku.

Byla jsem nervózní z toho, jak nás všichni pozorovali, jako nějakou atrakci. Když se k nám ale přidali Emmett s Rosalií a Jasper s Alicí, vrátili se zpátky ke svým debatám, které vedli, než jsme vstoupili.

Odtančila jsem s Edwardem dva tance a pak po jednom s Emmettem i Jasperem.

Jeden odvážný maturant mě přišel požádat o tanec, tím ale, i když jsem ho odmítla, dodal odvahu dalším a kolem mě začal srocovat houf pubertálních studentů, toužících po tanci. Prosebně jsem pohlédla na Edwarda, který stál opodál a velmi se bavil, jak jsem se je snažila odehnat.

Pochopil. Během vteřiny stál vedle mě a držel mě kolem pasu.

„ Pojď Christine, vypadnem odsud,“ řekl to tak nahlas, aby to slyšeli všichni nechtění nápadníci. Jeho tón a ruka obmotaná kolem mě, nenechali nikoho na pochybách, komu dám přednost.

Vytratili jsme se z tělocvičny a zamířili k autu.

„ Díky,“ řekla jsem než mi otevřel dveře, abych mohla nastoupit. Jen se pokřiveně usmál, obešel auto a nastartoval motor.

Opřela jsem se hlavou o sedadlo a dívala se ven na uhánějící město.

„ Kam mě to vezeš? Myslela jsem, že jedeme domů,“ divila jsem se, když jsem si uvědomila, že jedeme úplně opačným směrem.

„ No tak, Christine! Proč jet domů? Je ještě brzy,“ zasmál se.

„ Kam to jedeme?“ zeptala jsem se vesele, vzrušená z náhlého dobrodružství.

„ To je tajemství,“ mrkl na mě.

„ Ách!“ zasténala jsem nespokojeně, ale víc jsem to nezkoušela. Edward byl tak tvrdohlavý, když si něco usmyslel.

Město zůstalo daleko za námi a my teď jeli po úzké cestě kolem lesa. Když cesta skončila Edward zastavil a vystoupil. Napodobila jsem ho.

Všude kolem byl jen les, nechápala jsem, co tu děláme. „ Edwarde?“ otočila jsem se na něj se zdviženým obočím.

„ Co kdybychom se trochu proběhli?“ navrhl.

Chvíli jsem uvažovala, jestli se náhodou nezbláznil. Stojíme uprostřed noci - já v plesových šatech a on ve smokingu - před lesem a on se chce proběhnout! Mu to určitě problémy dělat nebude, ale já bych měla co dělat, abych v dlouhé sukni nenarazila do stromu.

„ V těchhle šatech?“ pokynula jsem k zelené nádheře, co jsem měla na sobě.

Uličnicky se mě podíval, asi ho něco napadlo. Zasmál se a zakroutil hlavou. „ Ty všechno zbytečně moc komplikuješ.“

Přišel ke mně, podtrhl mi nohy a vzal mě do náruče.

„ Co to děláš?“ protestovala jsem, ale chytila jsem se ho kolem krku, abych nespadla.

Jen se zachichotal a rozběhl se lesem se mnou v náručí. Musela jsem se rozesmát, bylo to tak bláznivé.

Po pár minutách zpomalil a lidskou rychlostí mě vynesl z lesa. Byli jsme na jeho louce. Opatrně mě postavil na nohy. Otočila jsem se na něj, abych se ho zeptala, proč tu jsme. On se na mě ale usmál tím svým úsměvem a uklonil se: „ Smím prosit?“

„ Nehraje tu hudba,“ upozornila jsem ho a přemýšlela, co to má všechno znamenat. Odvedl mě z plesu na louku, aby si se mnou mohl zatančit?

Zatvářil se zkroušeně. Povzdechla jsem si a loukou se rozezněl valčík, na který mě učil tančit, takže jsem ho měla ještě v paměti a nemusela na něj tak soustředit. Šťastně se usmál a chytil mě kolem pasu.

Roztančili jsme se po louce. Když jsem zvedla obličej, zjistila jsem, že se na mě Edward upřeně dívá. Naše zlaté oči se do sebe zaklesly. Přestala jsem dýchat. Dokázala jsem se jen utápět v hloubce jeho očí.

Loukou zavanul lehký vánek a nahnal mi do hlavy zase myšlenky, které někam odpluly.

S úsměvem jsem na něj mrkla a pomalý valčík se změnil na jednu z Dvořákových polek, které jsem poslouchala ještě doma.

Polku ale Edward zjevně neovládal. Zrychlili jsme sice, ale pokračovali jsme v krokových variacích valčíku.  Byli jsme na louce úplně sami a tak kdyby nás v tu chvíli viděl obyčejný smrtelník, viděl by jen rozmazané šmouhy. Sukně se mi tou rychlostí zapletla mezi nohy a já se svalila na zem jak dlouhá tak široká.

Edward na mě chvíli zíral, pak se rozesmál a lehl si do trávy vedle mě. Poslední tóny polky dozněly a bylo ticho.

Podívala jsem se nahoru na nebe plné hvězd.

„ Máš ráda hvězdy?“ zeptal se a já otočila hlavu za zvukem jeho hlasu. Ležel teď na boku a pozoroval mě.

„ Ano,“ hlesla jsem a obrátila svou pozornost zpátky k nebesům. „ Támhle je Sirius...,“ ukázala jsem na ni, „ tu hvězdu mám moc ráda.“

„ Proč?“ zeptal se celý zmatený.

„ Nevím. Líbí se mi její jméno. Jména jsou strašně zavádějící. Nemyslíš?“

„ Ani ne,“ zamumlal a chtěl ještě něco dodat, ale já ho předběhla.

„ Myslíš, že bych tu hvězdu měla stejně ráda, kdyby jí lidé dali jiné jméno?“

„ Jména jsou hodně důležitá. Řeknou ti toho spoustu o tom, kdo je nosí,“ připustil vážně. Pak se zasmál: „ Třeba když jsem viděl tebe. Když se někdo jmenuje Christine, je naprosto jasné, že to je naprosto otravný tvor.“

Uchechtla jsem se. „ To je přesně ten důvod, proč jsou jména zavádějící. Já se totiž nejmenuju Christine, takže tvůj rozbor osobnosti podle jména není správný.“

Prudce se posadil a zděšeně na mě zíral. „ Jak to, že se nejmenuješ Christine?“

Taky jsem se posadila a snažila se to nějak vysvětlit. Neměla jsem s tím filosofováním o jménech vůbec začínat.

„ No... Ty teď používáš jméno Edward Cullen, že ano?“ ujišťovala jsem se. Přikývl, zmatený mou otázkou. „ Ale když jsi byl člověk, používal si jiné jméno -“ pobídla jsem ho.

„ Edward Anthony Masen, ale -“ připustil a chtěl něco podotknout, já jsem ho však přerušila.

„ Vidíš. Jména nás přiřazují k různým rodinám a k různým životům. Když jsi opustil svou rodinu a lidský život, přestaly pro tebe tvá lidská jména existovat. Nahradilo je jméno, které tě přiřazuje k jiné rodině a jinému životu. Moje jméno pro mě přestalo existovat ten den, kdy jsem opustila svoji zem. Christine je anglická obdoba mého původního křestního jména.“ Vypadalo to, že pochopil, co jsem se mu snažila říct.

„ Jaké je tvoje lidské jméno?“ zeptal se.

„ Kristýna Rousínská,“ hlesla jsem a podívala se stranou. Tohle jméno mě přiřazovalo k mé původní rodině...

„ Kristýna,“ opakoval tiše. „ Máš moc hezké jméno,“ řekl po chvíli.

„ Díky,“ zasmála jsem se - byl to lehce hysterický smích. Pohlédla jsem do jeho očí s prosíkem. „ Neřekneš to ostatním, že ne? Bude to naše tajemství.“

Chvíli se nad tím zamyslel. „ Dobře, Kristýna,“ schválně mě tak oslovil, ale mě to rozesmálo, protože to jméno neskloňoval. „ Čemu se směješ?“ Byl frustrovaný z toho, že to neví.

„ Jen-“ znovu jsem se musela zasmát. „ jen jak jsi to řekl. Víš, u nás se jména... skloňují.“ chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla na výraz pro skloňování.

„ Skloňují?“ zamračil se. „ Jak je to tedy správně?“ zeptal se.

„ Kristýno,“ napověděla jsem mu.

„ Tak tedy... Dobře, bude to naše tajemství, Kristýno.“

„ Díky,“ zašeptala jsem zase vážná a sklopila hlavu. Ucítila jsem na bradě jeho prst, jak mi ji zvedal.

Jeho obličej byl velmi blízko tomu mému. Pocítila jsem téměř nesnesitelnou touhu ho políbit. Pomalu se ke mně začal přibližoval a z mojí hlavy se opět vytratily všechny myšlenky. Mohla jsem se jen soustředit na ten okamžik.

Najednou zapraskala v lese větev. Edwardův prst zmizel a on se rychle odtáhl. Podívala jsem se směrem, odkud vycházel hluk. Myšlenky byly zpátky a já byla zděšená z toho, co jsem málem udělala. Edward byl můj bratr! Mezi stromy se objevilo něco ostře červeného a pak na louku vstoupila Rosalie.

Ztuhla stejně jako my. Ohlédla se přes rameno a po chvíli se objevil i Emmett. Úsměv mu zmrzl na rtech a jen na nás zíral.

První se vzpamatoval Edward. „ My už asi půjdeme, Christine,“ řekl chladně, zvedl se na nohy a počkal, až se zvednu taky. Pak vyrazil mezi stromy, šla jsem za ním. Když jsme byli z dohledu Emmetta a Rose, popadl mě zase do náruče a odnesl mě k autu, otevřel mi dveře a počkal až nasednu.

„ No, to bylo zajímavé,“ pronesl po chvíli ticha.

„ Jsme sourozenci, Edwarde,“ připomněla jsem mu. Z celého srdce jsem si ale přála, aby to tak nebylo, alespoň ne dnes.

Jeho rysy ztvrdly do neproniknutelné masky. „ Ano. To je pravda.“

Celou cestu už nepromluvil ani slovo.

Hned, jak zastavil před domem, jsem vyběhla k sobě do pokoje a poprvé jsem svoje dveře zamkla na dva západy. Po tvářích mi tekly opravdové slzy! Stulila jsem se do pevného klubíčka a tiskla k sobě oči, abych si mohla z hlavy vymazat vzpomínky na dnešní úžasný večer.

O prázdninách jsme všichni Cullenovic děti vyrazili na výlet po USA, který se konal hlavně kvůli mně. Edward se o tom večeru na louce nikdy ani slovem nezmínil a choval se ke mně stejně jako dřív. Nikdy už mě neoslovil mým českým jménem. Zásadně se vyhýbal tomu, aby se mnou byl o samotě, když v domě nebyli ostatní.

Poslední den prázdnin jsme se, kromě Emmetta s Rose, vrátili do Forks. Mě, Alici a Edwarda čekal čtvrtý ročník střední školy...