Chuť věčnosti

Autorka: Hollis

6. Domácí úkol

Samozřejmě jsme dostali vynadáno, že jsme na celý den zmizeli. Emmett seděl na schodech na verandě, podpíral si hlavu a smutně koukal, když jsme se vyloupli mezi stromy.

„ Christine! Jak jsi mohla!“ stěžoval si hned, jak mě spatřil. Po Edwardovi loupl ošklivým uraženým pohledem.

„ Já ti to vynahradím, ano?“ slíbila jsem mu.

„ Hned?“ ožil najednou a přiběhl ke mně.

„ Ano,“ zasmála jsem se. Kývla jsem na Edwarda, který mizel v domě. Spiklenecky na mě mrkl. „ Takže... Co budeme dělat?“ zeptala jsem se mile.

„ Nezahrála by sis třeba baseball?“ navrhl, nadšený jako dítě.

„ Baseball? Já to ale neumím,“ přiznala jsem.

„ Bože holka, kde jsi to žila, že neumíš baseball?“ divil se. Pokrčila jsem rameny, Edward byl ještě na doslech.

„ Tak mě to nauč,“ pobídla jsem ho. Pohlédl na mě, jako by uvažoval, jestli jsem natolik vzdělávatelná, abych to zvládla. Asi usoudil, že ano, protože odběhl a vrátil se s dřevěnou pálkou a míčkem.

Podal mi tu nebezpečnou zbraň do ruky a začal mi vysvětlovat, jak si mám stoupnout. Byla to legrace, zvlášť když se k nám přidal Jasper, který byl stejně zděšený jako Emmett, že to neumím.

Učili mě to ještě dlouho. Pak se vrátila Alice s Rosalií a zahnaly je domů. Zlobily se na mě, protože jsem s nimi nejela na nákupy. Obměkčila jsem je, až když jsem slíbila, že se polepším.

Zbytek zimy a jaro uteklo ani nevím jak. Pořád jsem měla co dělat.

Jezdila jsem s Alicí a Rosalií po nákupech. Už jako člověk jsem to nesnášela, ale s holkama jsem k tomu pojala naprostý odpor. Nechápala jsem, co na tom vidí - chození mezi regály mi přišlo příšerně nudné. Je to ale nepředstavitelně bavilo a tak jsem se aspoň bavila tím, že jsem je pozorovala. Brzy jsem měla, k Alicině velké radosti a mému zděšení, svoji skříň plnou.

Emmet s Jasperem mě učili baseball, nebylo to tak těžké, když jsem konečně přišla na ten princip, jak máchat pálkou. Byla jsem ze dne na den lepší.

Dopoledne jsem trávila s Esmé doma, protože moji noví sourozenci museli chodit do školy- chudáčci. Měly jsme pořád co povídat. Občas jsem strávila i pár hodin s Carlisleem, probírali jsme hlavně knihy - byl úžasně sečtělý.

Moje nejoblíbenější část dne ale byla noc. To za mnou chodil Edward. Protože jindy jsem byla v obležení ostatních. Noci byli ale naše a celá rodina si na to brzy zvykla. Povídali jsme vždycky až do rána. Někdy jsme jen tak mlčeli, já si třeba četla a on přemýšlel. Edward hodně přemýšlel - byla to snad jeho nejoblíbenější činnost. Párkrát se pokoušel tříbit můj hudební vkus a pouštěl mi různé svoje cédéčka - měl úžasnou sbírku. Edward byl můj nejoblíbenější „ bratr“, skvěle jsme si rozuměli, měla jsem ho moc ráda. Přesto jinak než svého opravdového bratra, jeho iluzi jsem si teď vyvolávala už jen zřídka, neměla jsem na to moc času.

Na lov jsme jezdili někdy všichni společně, někdy různě po skupinkách. Cullenovi znali místa plná dravé zvěře a šelem. Brzy jsem znala celé okolí Forks. Jen k moři jsem nemohla, to mě mrzelo. Nevěděla jsem proč, ale neptala jsem se, stejně bych na to asi neměla čas.

Svou novou rodinu jsem z celého srdce milovala. Byli teď můj svět. Jen nastal malý problém, když jsme přemýšleli jak obyvatelům Forks vysvětlíme, že u doktora Cullena bydlí další adolescent.

Nakonec s řešením přišel Jasper. Byla jsem teď oficiálně Carlisleova nevlastní sestra. Hodně jsme se bavili, když jsme vymýšleli a následně „realizovali“ můj smutný životní příběh.

Já měla jakože zavolat Carlisleovi do nemocnice, zrovna když s ním byla v místnosti vrchní sestra - největší drbna ve městě - to samozřejmě pohlídala Alice.

Moje matka, kterou si Carliseův otec vzal po smrti své první ženy, zemřela při dopravní nehodě. Můj otec zemřel už před mnoho lety a já zůstala na světě úplně sama. Carlisle mi samozřejmě hned jako vzorný bratr nabídl, ať se k němu přestěhuji, abych nezůstala v Californii sama. Já osobně jsem tedy v Californii nikdy nebyla.

Pak už jen následovalo divadýlko s „nenápadným“ příjezdem a černým oblečením. Brzy celé město vědělo, že osiřelá sestra doktora - Christine Cullenová - je novým obyvatelem Forks.

Jednou odpoledne, když se ostatní vrátili ze školy, jsem si za nimy sedla do jídelny a dívala se, jak tvoří domácí úkoly.

Edward se rozčiloval, protože mu jeden z učitelů dal přepsat slohovou práci. Ten chlap si na něj evidentně zasedl, ale já jsem musela přiznat, že Edward moc literárního nadání nemá, když jsem si pročítala jeho starou práci. Hned mě napadlo tisíc vylepšení.

Lopotil se s tím ještě asi hodinu. Všichni byli hotoví a začali se trousit za svými zábavami. Měli už udělané úkoly na celý týden, to víte upíři rychlost...

Když jsme byli sami, smilovala jsem se nad ním. Ostatní byli ještě na doslech a tak jsem mu v myšlenkách řekla anglicky: „ Pomůžu ti s tím, chceš? Ostatní to vědět nemusí...“ Ohromeně na mě pohledl a pak přikývl, musel být opravdu zoufalý.

Sedla jsem si vedle něj, před sebe položila čistý papír a vzala si tužku,  abych mohla dělat, že si kreslím a zatím mu budu v myšlenkách překládat příběh, který mě napadl. Kdyby někdo přišel, vůbec by nepoznal, že mezi námi proudí konverzace.

Já se snažila celkem přesně překládat, krásnou melodickou češtinu do angličtiny, Edward poslušně přepisoval moje myšlenky na papír. Díky svým upířím smyslům, jsem se nemusela soustředit na to, že bych měla kreslit, dělala jsem to naprosto automaticky.

Byly jsme už skoro u konce, když se v místnosti objevila Alice. Zdála se překvapená, že vidí, jak Edward pokročil, když s tím předtím tak bojoval. Stoupla si za něj a četla mu přes rameno. Zdálo se, že se jí to líbí. Nevěřícně zakroutila hlavou. Pak se přesunula za mě a podívala se, co kreslím.

„ Christine! Ty jsi nakreslila příběh, co napsal Edward!“ zvolala ohromeně.

' Sakra.' pomyslela jsem si, asi jsem se na své ruce měla přeci jen trochu soustředit. Tolik jsem se do toho zažrala, že jsem to nakreslila, aniž bych o tom věděla.

„ Vážně?“ zeptala jsem se nevině. Do jídelny se nahrnula celá rodina, aby se podívali, co se stalo. Museli Alici slyšet.

„ No opravdu. Je to celkem dobrý. Neříkala jsi, že umíš kreslit!“ prohlížela si výkres Rosalie a pak ho poslala dál. Pokrčila jsem rameny a doufala, že se to nějak zamluví a nikdo nebude pátrat po tom, jak je to možné. Nechtěla jsem Edwarda shodit.

„ Ale jak to, že jsi nakreslila to, co napsal Edward?“ divil se Emmett - doufala jsem marně.

„ Dal mi to před chvíli přečíst,“ zalhala jsem. Všichni to spolkli, jen Carlisle se usmál, asi mu došlo, o co tu jde.

„ Myslím, že je na čase, abys začala chodit do školy Christine,“ prohlásil.

„ Proč?“ vyjekla jsem. To né!

„ Ve městě už kolují řeči, že se o tebe dost nestarám, když tě ani nepošlu do školy,“ pokrčil rameny.

„ Ale já neumím ještě pořádně anglicky,“ zkoušela jsem to.

„ To zvládneš,“ řekl rozhodně. Prohlížel si zrovna můj výkres a já tušila, že když jsem byla schopná vymyslet v angličtině Edwardovu slohovku - a on ví, že jsem to byla já - nemá vůbec žádný smysl se hádat. „ Zítra tě přihlásím. Budeš muset jet se mnou.“

„ Dobrá,“ hlesla jsem a svěsila ramena. Popadla jsem ten zpropadený papír a odšourala se do pokoje.

Zavřela jsem za sebou dveře a zhroutila se do lenošky.

Škola. Tu v Česku jsem ani nestihla dokončit a teď ji mám dodělat tady! No nazdar. Měla jsem strašlivou chuť něco rozbít. Kdybych si dávala pozor na ruce, vůbec by na to nepřišla řeč.

Ozvalo se tiché zaklepaní na dveře. Nasála jsem vzduch, abych věděla, kdo to je. Byl to Edward.

„ Dále,“ řekla jsem tiše.

Vklouzl do mého pokoje a posadil se přede mě.

„ Díky, že jsi to neřekla,“ tvářil se smutně.

„ Díky, že kvůli tobě, budu muset do školy,“ řekla jsem jízlivě a udělala obličej. Oba jsme se rozesmáli.

„ Budu ti pomáhat, neboj. Stejně tě vezmou až na příští ročník. Na ten měsíc, by to nemělo cenu,“ slíbil.

Hned jsem měla lepší náladu. „ Bezva. Mám alespoň tři měsíce odklad.“

Zase jsme spolu strávili celou noc. Edward mi tentokrát popisoval systém školství v Americe...

Ráno ke mně vtrhla Alice a Edwarda vyhodila s tím, že mě musí obléct. Musela jsem jí připomínat, že pro ostatní jsem zničená osiřelá osmnáctka a né sexbomba z Hollywoodu. Nakonec jsem si oblékla usedlé elegantní černé tričko a rifle, vlasy si stáhla černou sponou dozadu. Stačilo jen nasadit vážný obličej a nikdo by mi nevěřil, že oba moji rodiče ještě žijí - teda možná, nevím co se všechno stalo doma, za tu dobu...Chtělo se mi brečet, když jsem si na to vzpomněla.

Nasedla jsem s Carlisleem do jeho černého mercedesu a vydala se k Forské střední.

Zaparkoval na téměř prázdném školním parkovišti a vydal se do kanceláře. Já se opřela o kapotu jeho auta a pozorovala studenty, jak se postupně trousí do školy.

Někteří na mě užasle civěli, jiní mě ignorovali, ale těch nebylo moc. Nikdo se neodvážil přiblížit se ke mně víc jak na metr. To taky bylo asi jejich štěstí. Nebyla jsem moc nadšená, že budu absolvovat školní docházku a tak jsem byla podrážděná.

Najednou jsem uviděla malou hnědovlásku s modrookým blonďákem, jak si to míři mým směrem. Doufala jsem, že mě přejdou jako všichni ostatní, ale něco mě přinutilo našpicovat uši, abych je slyšela.

„... kdo myslíš, že to je?“ ptala se ta dívka.

„ To bude ta nová Cullenová. U nás v obchodě se o tom celkem mluví. Je to prý doktorova nevlastní sestra,“ odpověděl jí.

„ Neblázni Miku! Vždyť mu není vůbec podobná,“ zasmála se.

„ Já nevím. Tak se jí zeptej,“ odsekl jí Mike. Přesto se na ni díval s velkým zaujetím.

Musela jsem se v duchu zasmát - Mike Newton, další kdo žije i bez přítomnosti Belly, ve skutečném světě.

Ti dva si to ale vážně mířili ke přímo ke mně. Potichu jsem zavrčela. To je to poslední co potřebuju - otravní studenti.

„ Ahoj,“ pozdravila mě hnědovláska.

„ Nazdar,“ odpověděla jsem jí odměřeně. Vzbuzovala ve mně silný pocit nebezpečného nepřítele - jak iracionální, ona byla obyčejný křehký člověk, já zato tvrdý nebezpečný upír. Všimla jsem si, že jí krev má silnou květinovou vůni.

„ Já jsem Bella, Bella Swanová. Jsi tu nová? Nechceš provést?“ zeptala mile.

Zůstala jsem na ni ohromeně zírat. 'To není možné. Bella je fiktivní postava. Edward je přece sám. Každou noc tráví se mnou a né u ní v pokoji. Přece by mi nelhal,' lítaly mi hlavou zmatené myšlenky. Navíc, ona se vůbec nechovala jako Bella. Nebyla nesmělá a tichá dívka z knížky. Měla jen její jméno. Snažila jsem se o tom přesvědčit. Čekala na odpověď.

„ Christine Cullenová. Já už průvodce mám,“ přinutila jsem se říct a pohlédla na Edwarda, který ke mně mířil od svého stříbrného Volva. Zbytek rodiny na mě jen mávl a rozešel se do tříd. Bella se otočila za mým pohledem.

„ Aha,“ hlesla. „ No těšilo mě.“ Vůbec to neznělo upřímně. Edward došel k nám a postavil se vedle mě.

„ Isabello, Miku.“ pozdravil je a u toho se mračil. Bella se na něj taky zamračila, otočila se a zmizela i s Mikem v davu.

Probodla jsem Edwarda pohledem, ze kterého sršely blesky. Udiveně se na mě podíval, potom se rozloučil a odešel do třídy.

Carlisle se za chvíli vrátil, musela jsem jít za ním do kanceláře a pak mě odvezl domů. Jako ve snách jsem odešla do svého pokoje.

Stočila jsem se na zemi do klubíčka a snažila se přemoci smutek, který mě zaplavil. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že Bella Swanová je tady, že žije ve Forks. Nemohla jsem se smířit s tím, že mě měla připravit o mého bratra. Žárlila jsem na ni. Chtěla jsem Edwarda jen sama pro sebe.

Musela jsem tam ležet pěkně dlouho, protože jsem uslyšela klapnout dveře a hned potom hlasy svých sourozenců. Dlouho jsem se nerozmýšlela a než za mnou někdo stihl přijít vyběhla jsem zadním vchodem z domu.

Utekla jsem na Edwardovu louku. Věděla jsem ale, že tam mě rozhodně bude hledat, a já potřebovala být sama. Potřebovala jsem se zbavit té prudké nenávisti, kterou jsem vůči Isabelle Swanové pojala a které mě spalovala do morku kostí.

Vydala jsem se do města a hledala její dům. Našla jsem ho celkem brzy, šla jsem podle květinové vůně, kterou jsem cítila dnes odpoledne.

Seděla se svým otcem v kuchyni a večeřeli. Pozorovala jsem ji oknem, jak se šla umýt a pak spát. Celou noc jsem strávila na jejím parapetu a pozorovala, jak spí.

Ta holka měla všechno. Měla rodinu, domov, všechno před sebou. Měla všechno, o co jsem přišla. A já přece měla víc.

Moje nenávist se změnila v lítost a já se uklidněná vracela nad ránem domů.

Edward stál na verandě a vyhlížel mě. Usmála jsem, když jsem ho viděla. Přiběhl mi naproti.

„ Christine! Já se hrozně omlouvám. Řekl jsem něco? Jestli ti vadí ta škola, můžu s Carlisleem promluvit-“ začal se omlouvat a já ho musela přerušit. Byl tak bláhový, jako by to byla jeho chyba...

„ Potřebovala jsem být jen chvilku sama.“ Znovu jsem se na něj usmála. Váhavě mi úsměv oplatil a vydal se mnou do domu.

Tušila jsem, že on i Alice věděli, kde jsem byla. Naštěstí se mně na nic nevyptávali...